ECLI:CZ:NS:2017:11.TCU.20.2017.1
sp. zn. 11 Tcu 20/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 26. 10. 2017 v neveřejném zasedání návrh obviněného P. V. , na vydání rozhodnutí o vynětí obviněného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002, a rozhodl takto:
Podle §10 odst. 2 tr. ř. obviněný P. V. není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002.
Odůvodnění:
I.
1. Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích byla dne 20. 12. 2002, pod sp. zn. KZv 36/2000, podána na obviněného P. V. obžaloba pro jednání, kterého se měl dopustit společně s obviněnou P. V. v podstatě tím, že:
obviněná P. V. jako jednatelka a od 1. 11. 1999 zastupující společnost na základě plné moci a obviněný P. V. jako ředitel společnosti PAVOS Praha s. r. o., se sídlem do 6. 9. 1999 Praha 9, Lovosická 1121/51, a od tohoto data se sídlem České Budějovice, Pražská 1507, IČO 25697919,
I.
na podkladě dohody ze dne 2. 10. 1998 a později na podkladě smlouvy o prodeji a další distribuci osobních vozů ze dne 7. 6. 1999 odebrali v období od října 1998 do listopadu 1999 pro účely dalšího prodeje v provozovně v Českých Budějovicích, Pražské ulici od společnosti DAEWOO AVIA, a. s., se sídlem Beranových 140, Praha 9 - Letňany 64 ks osobních vozidel zn. DAEWOO, ač vzhledem ke špatné finanční situaci firmy věděli, že tato neuhradí, přičemž se jednalo o vozidla blíže specifikovaná na č. l. 2 – 7 obžaloby, a tato vozidla společnosti DAEWOO AVIA a. s. nezaplatili a způsobili jí tak škodu v celkové výši 24.373.262 Kč, přičemž finanční prostředky, které utržili prodejem označených automobilů, použili na jiné platby a pro svou potřebu,
II./1 - 7
v sedmi případech (blíže popsaných na č. l. 7 – 9 obžaloby) v měsících únoru až březnu 1999 vylákali od leasingových společností IMP Leas a. s., IPB Leasing a. s., a CAC Leasing a. s., po předložení zfalšovaných dokladů znějících na neexistující odtahové vozy tov. zn. AVIA uzavření smluv o tzv. zpětném leasingu těchto vozů, čímž dosáhli toho, že společnosti PAVOS Praha s. r. o. byly vyplaceny částky ve výši 70 % kupní ceny zmíněných vozidel, čímž způsobili společnosti IMP Leas, a. s. se sídlem Komenského 6, Nové Město nad Metují (nyní GE Capital Leasing, a. s. se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a) škodu v celkové výši 2 063 691 Kč, společnosti IPB LEASING, a. s. se sídlem Praha 8, Voctářova 11, nyní Zenklova 28, škodu v celkové výši 1 375 794 Kč a společnosti CAC LEASING, a. s. se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 55, škodu ve výši 1 444 114 Kč,
a obviněný P. V. takto jednal přesto, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. 1 To 79/93, navazujícím na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 1 T 49/92, byl pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. Pp 9/97.
2. Tím měl obviněný spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za použití §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 T 30/2002, byl obviněný P. V. uznán vinným v bodech I/1 – 64 a II/1 – 7 výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru prodej a nákup zboží za účelem jeho prodeje a vykonávání funkcí ve firmách zabývajících se touto činností na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.
4. O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali jednak obvinění P. V. a P. V., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného P. V., a poškozený IPB Leasing a. s. Praha 8, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 135/2004, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných a krajského státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě ad I. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., za použití §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu, a v bodě ad II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za použití §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Za to obviněného odsoudil podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru prodej a nákup zboží za účelem jeho prodeje a vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 10 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.
5. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění spočívajícího v podstatě v tom, že:
obviněný P. V. jako ředitel s. r. o. PAVOS Praha, se sídlem do 6. 9. 1999 v Praze 9, Lovosická 1121/51, a od tohoto data se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 1507, IČO 25697919, bez oprávnění za tuto společnost navenek jednat,
I.
na podkladě smlouvy o prodeji a další distribuci osobních vozů uzavřené dne 7. 6. 1999 mezi DAEWOO AVIA a. s. jako prodávajícím a PAVOS Praha s. r. o. jako prodejcem, převzal v období od 8. 6. do 4. 11. 1999 pro účely skladování a prodeje v provozovně v Českých Budějovicích, Pražské ulici od společnosti DAEWOO AVIA, a. s., se sídlem Beranových 140, Praha 9 - Letňany 49 ks různých osobních vozidel zn. DAEWOO, a tato svěřená vozidla, s výhradou vlastnictví do doby úplného zaplacení prodejcem pro spol. DAEWOO AVIA a. s. dle čl. IX Smlouvy ze dne 7. 6. 1999, prodal leasingovým společnostem IPB Leasing a. s. Praha 8, CAC Leasing a. s. Praha 5 a GE Capital Leasing a. s. Praha 4, když veškeré úkony potřebné k prodeji zajistil a jeho manželka P.V. jako jednatelka s. r. o. PAVOS pouze podepsala kupní a leasingové smlouvy, ač společnosti DAEWOO AVIA a. s. za ně kupní cenu nezaplatil a způsobil jí tak škodu ve výši nejméně 18 899 022 Kč, přičemž se jednalo o vozidla blíže specifikovaná pod body 1 – 49, na č. l. - 5 výroku rozsudku,
II./1 - 7
poté, co je nepravými doklady v úmyslu vylákat peníze uvedl v omyl, že existují, prostřednictvím své manželky P. V., jednatelky s. r. o. PAVOS Praha, v sedmi případech, blíže popsaných pod body 1 – 7, na č. l. 5 – 6 výroku rozsudku, v měsících únoru až březnu 1999 vylákali od leasingových společností IMP Leas a. s., IPB Leasing a. s., a CAC Leasing a. s., po předložení zfalšovaných dokladů znějících na neexistující odtahové vozy tov. zn. AVIA uzavření smluv o tzv. zpětném leasingu těchto vozů,
čímž způsobil společnosti IMP Leas, a. s. se dílem Komenského 6, Nové Město nad Metují, nyní GE Capital Leasing, a. s. se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a škodu v celkové výši 2 063 691 Kč, společnosti IPB LEASING, a. s. se sídlem Praha 8, Voctářova 11, nyní Zenklova 28, škodu v celkové výši 1 375 794 Kč a společnosti CAC LEASING, a. s. se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 55 škodu ve výši 1 444 114 Kč,
přičemž v bodech I., II. takto jednal přesto, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 1 T 49/92, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. 1 To 79/93, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. Pp 9/97, na zkušební dobu 3 let.
6. Tímtéž rozsudkem obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Krajského státního zástupce v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. KZv 36/2000, pro jednání, jímž mu bylo kladeno za vinu, že jako ředitel s. r. o. PAVOS Praha, se sídlem do 6. 9. 1999 v Praze 9, Lovosická 1121/51, a od tohoto data se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 1507, IČO 25697919, spolu s P. V., jednatelkou s. r. o. PAVOS, na podkladě dohody ze dne 2. 10. 1998, odebrali v období od října 1998 do 7. června 1999 pro účely dalšího prodeje v provozovně v Českých Budějovicích, Pražské ulici od společnosti DAEWOO AVIA, a. s., se sídlem Beranových 140, Praha 9 - Letňany 15 ks osobních vozidel zn. DAEWOO, se záměrem získat jejich prodejem finanční prostředky, ač vzhledem ke špatné finanční situaci firmy věděli, že tato neuhradí a nejméně od měsíce února 1999 je ani hradit nechtěl, přičemž se jednalo o o vozidla blíže specifikovaná na č. l. 8 – 9 výroku rozsudku, a tato vozidla společnosti DAEWOO AVIA a. s. nezaplatili, přičemž finanční prostředky, které utržili jejich prodejem, použili na jiné platby pro svou potřebu, čímž měl spáchat dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
7. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozeného IPB Leasing a. s., Praha 8 – Libeň zamítl.
II.
8. Obviněný návrhem na vydání rozhodnutí podle §10 odst. 2 tr. ř. podaným prostřednictvím obhájce se domáhá, aby bylo rozhodnuto, že je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V návrhu předně uvádí, že trestní řízení proti jeho osobě bylo vedeno za podmínek §302 a násl. tr. ř. jako proti uprchlému, neboť se v té době zdržoval v zahraničí. Na základě vydaného Evropského zatýkacího rozkazu (dále též „EZR“) byl zadržen v Maďarsku a umístěn do předávací vazby. Souhlasil sice se zjednodušeným předávacím řízením, nevzdal se však práva na uplatnění zásady speciality. Rozhodnutím Soudu hlavního města v Budapešti ze dne 25. 1. 2017, č. j. 32 Beü.134/2017/3, bylo nařízeno jeho zadržení za účelem zjednodušeného předání českým orgánům, které mělo být realizováno nejpozději do 4. 2. 2017, a k němuž došlo dne 1. 2. 2017. Z odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Soudu hlavního města v Budapešti se podává, že předání bylo nařízeno mj. pro následující skutkový stav (dle systému SIS II): „Hledaná osoba jako vedoucí obchodní společnosti Pavlos Praha Ltd se sídlem Praha 9, Lovosická 1121/51, bez oprávnění prodala 49 kusů vozidla zn. Daewoo, k čemuž neměla pověření, kupní cenu následně nevyplatila společnosti Daewoo, přitom společnost Pavlos obdržela vozidla s tou podmínkou, že po jejich zaplacení dojde k přepisu jejich vlastnického práva, takže tím způsobila společnosti Daewoo škodu ve výši 826 000 EUR (256 060 000 Forintů ).“ Po předání do České republiky dne 1. 2. 2017 byl vzat do vazby, v níž se nachází i v současnosti. V rámci vazebního zasedání konaného dne 28. 2. 2017, navrhl zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze podle §306a odst. 2 tr. ř., který byl ve vztahu k jeho osobě zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 T 30/2002-5449, a to včetně předchozího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 T 30/2002. Poukázal na to, že v současnosti je proti jeho osobě vedeno vazebně trestní řízení, a dle bodu I. obžaloby je mu kladeno za vinu, že společně s P. V. odebral od spol. DAEWOO AVIA, a. s. 64 kusů vozidel zn. Daewoo se záměrem získat jejich prodejem finanční prostředky, když tato vozidla spol. DAEWOO AVIA, a. s. nezaplatili, a způsobili jí tak škodu ve výši 24.373.262 Kč. S odkazem na §198 odst. 1 písm. e) a f) zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále též „z. m. j. s.“), obviněný zdůrazňuje, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže předaná osoba se vzdala práva na uplatnění zásady speciality, případně vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky, nebo předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality.
9. Ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. platí, že skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle obviněného je tak v současnosti proti němu vedeno trestní řízení, v rámci něhož byl zbaven své osobní svobody pro jiný skutek, než pro který byl předán, aniž by tomuto postupu svědčila některá z výjimek uvedených v §198 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s., neboť zejména se nevzdal práva na uplatnění zásady speciality, jak i Krajský soud v Českých Budějovicích opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích o vazbě.
10. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tz 45/2013, jehož skutkové okolnosti shledává prakticky totožné s jeho případem, při zohlednění „nové“ úpravy principu speciality dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci. V tomto rozsudku Nejvyšší soud mj. uvádí, že „oprávnění obviněného, jehož trestní stíhání pravomocně skončilo v řízení proti uprchlému navrhnout zrušení odsuzujícího rozsudku podle §306a odst. 2 tr. ř. nijak nesouvisí s jeho ochranou vyplývající ze zásady speciality v případě jeho předání z jiného členského státu Evropské unie (srov. §406 tr. ř.., účinného do 31. 12. 2013, a §198 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních) před výkonem trestu a před trestním stíháním pro jiný trestný čin než ten, pro který byl předán do České republiky...Jestliže obviněný pouze využil svého oprávnění podle §306a odst. 2 tr. ř. a navrhl zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku, který byl vůči němu vydán v řízení proti uprchlému, pak z toho nevyplývá, že se tím současně vzdal práva na uplatnění zásady speciality ...“.
11. Současně konstatoval, že v původním trestním řízení byl uznán vinným spácháním trestného činu ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž z výše citovaného rozhodnutí Soudu hlavního města v Budapešti je patrno, že byl předán jakožto pachatel. V této odlišnosti lze podle jeho názoru spatřovat skutečnost, která mění povahu trestného činu, pro který byl z Maďarska předán, a odkázal na rozsudek ESD ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU Artur Leynman, Aleksei Pustovarov, ohledně výkladu pojmu jiný trestný čin. Má tedy za to, že s ohledem na uplatnění zásady speciality je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně skutku, pro který je stíhán v rámci řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002.
12. Obdobná argumentace, vyúsťující v zásadě ve stejný závěr, je obsažena též v podání samotného obviněného P. V. Obviněný rovněž odkázal na příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních s tím, že v předávacím řízení se nevzdal práva na uplatnění zásady speciality, a proto jej nelze trestně stíhat na základě obžaloby ze dne 18. 12. 2002, v níž jsou obsaženy skutky, pro které nebyl vydán evropský zatýkací rozkaz a pro které ani nebyl předán. Jde o 15 nezaplacených vozidel, ohledně nichž, byl obžaloby zproštěn, a proto je v tomto směru vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
III.
13. Nejvyšší soud ve vztahu k podanému návrhu především připomíná, že podle §10 odst. 1 tr. ř. jsou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva. Podle §10 odst. 2 tr. ř. platí, že vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom Nejvyšší soud na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu. Podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
14. Shora uvedená ustanovení trestního řádu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou vyložit tak, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle §10 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 55/2000–II. a č. 24/2007 Sb. rozh. tr.). Z této judikatury také vyplývá, že omezení stíhatelnosti na případy, kdy je možnost stíhání podmíněna souhlasem oprávněného orgánu je výsadou nebo imunitou určité osoby podle zákona nebo mezinárodního práva ve smyslu §10 odst. 1 tr. ř. Je přitom nepochybné, že o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jde i v případě, kdy je obviněný předán do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byl do České republiky tímto státem předán, přičemž se nevzdal uplatnění zásady speciality, popř. uplatnění této zásady nebylo prolomeno z jiných důvodů.
15 . Proto za situace, kdy obviněný namítá, že aniž se vzdal uplatnění zásady speciality vyjádřené v 198 odst. 1 z. m. j. s., je v rozporu s touto zásadou v rámci řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002, stíhán pro jiný skutek, resp. širší rozsah skutků, než pro které byl na podkladě EZR předán k trestnímu stíhání do České republiky, tak je založeno oprávnění Nejvyššího soudu k rozhodování podle §10 odst. 2 tr. ř.
16. V posuzované věci se jedná o předání obviněného z členského státu Evropské unie, ve smyslu Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále též jen „Rámcové rozhodnutí“), jehož ustanovení jsou s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
17. Zásada speciality upravená čl. 27 Rámcového rozhodnutí je v rámci předávacího řízení mezi členskými státy Evropské unie vyjádřena v §198 odst. 1 z. m. j. s.
18. Podle §198 odst. 1 z. m. j. s. platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže
a) v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody,
b) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem,
c) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z vazby, z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit,
d) předané osobě hrozí uložení pouze jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody, a to i v případě, že může za zákonem stanovených podmínek dojít k jejich změně na nepodmíněný trest odnětí svobody nebo na ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody,
e) předaná osoba se vzdala práva na uplatnění zásady speciality, případně vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky,
f) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality, nebo
g) příslušný orgán předávajícího státu udělil souhlas se stíháním předané osoby nebo výkonem trestu nebo ochranného opatření.
19. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 17 T 30/2012, vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2004, bylo podle §305 tr. ř. rozhodnuto, že v trestní věci obviněného bude řízení vedeno jako proti osobě uprchlé podle §302 a násl. tr. ř., neboť se v místě bydliště nezdržuje, místo jeho pobytu není známo a trestnímu stíhání se vyhýbá (č. l. 4916 - 4917 spisu). Dne 12. 4. 2005 byl Krajským soudem v Českých Budějovicích obviněnému nařízen výkon pravomocně uloženého trestu odnětí svobody (č. l. 5339 spisu). Protože obviněný výkon trestu nenastoupil, byl dne 16. 6. 2005 vydán příkaz k jeho zatčení a dodání do výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 5188 spisu).
20. Dne 9. 7. 2008, pod č. j. 17 T 30/2002-5215, byl předsedou senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích na obviněného vydán Evropský zatýkací rozkaz, a to k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého mu vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, č. j. 17 T 30/2002-5022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, č. j. 9 To 135/2004-5153, v trvání 10 let, s tím, že zbývající část trestu, která má být vykonána činí 9 roků, 5 měsíců a 17 dnů. Tento trest mu byl uložen za výše již uvedenou trestnou činnost, které se dopustil jednáním stručně popsaným v EZR. Pro úplnost lze dodat, že dne 23. 4. 2010, pod č. j. 17 T 30/2002-5257, byl Krajským soudem v Českých Budějovicích v této věci vydán též Mezinárodní zatýkací rozkaz k zatčení obviněného a jeho vydání k výkonu předmětného trestu odnětí svobody.
21. Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že ze sdělení Policejního prezidia České republiky ze dne 24. 1. 2017, č. j. PPR-16929/MPS-2017-CZ-756494/2016-DS vyplývá, že dle zprávy centrály SIRENE Maďarsko, byl obviněný dne 24. 1. 2017 v 07:05 hod. zadržen v Mosonmagyarovaru, Maďarsko, a to na základě záznamu v Schengenském informačním systému, a na podkladě výše již označeného EZR (č. l. 5318 spisu). Z následného sdělení téhož orgánu ze dne 26. 1. 2017, č. j. PPR-18531/MPS-2017-CZ-318785/2008-DS, se podává, že obviněný byl maďarským „Metropolitním soudem“ dne 25. 1. 2017 umístěn do předávací vazby, souhlasil se zjednodušeným předávacím řízením a nevzdal se práva na uplatnění zásady speciality (č. l. 5322 spisu). Z rozhodnutí Soudu hlavního města v Budapešti ze dne 25. 1. 2017, č. j. 32.Beü.134/2017/3, vyplývá, že bylo nařízeno zadržení obviněného za účelem zjednodušeného předání, které musí být realizováno do 4. 2. 2017 s tím, že obviněný souhlasil se svým předáním, přičemž se nezřekl práva na uplatnění zásady speciality (5656 - 5657 spisu). Rozhodnutí maďarského justičního orgánu o předání obviněného do České republiky bylo realizováno dne 1. 2. 2017, kdy byl letecky eskortován na Letiště Václava Havla v Praze a předán Policii České republiky. Téhož dne byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu vydaného podle §321 odst. 3 tr. ř. předsedou senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích již dne 16. 6. 2005, dodán do příslušné věznice k výkonu trestu odnětí svobody, a tímto dnem začal vykonávat právě ten trest odnětí svobody, k jehož výkonu byl předán z Maďarska do České republiky na základě EZR (č. l. 5324, 5326 spisu).
22. K návrhu obviněného ze dne 10. 2. 2017 Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 T 30/2002-5449, ve vztahu k obviněnému P. V. podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušil pravomocný odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 135/2004, a v té souvislosti i předchozí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 T 30/2002. Téhož dne bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. (č. l. 5449 – 5451 spisu).
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci po aplikaci ustanovení §306a odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému P. V. se jen pokračuje v řízení před Krajským soudem v Českých na podkladě původně podané obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. KZv 36/2000, a to v rozsahu zrušení dřívějších odsuzujících rozsudků. Vůči obviněnému tak v předmětné věci není (a nemůže být) vedeno řízení pro jiný skutek spáchaný před jeho předáním, než pro který byl předán.
24. S ohledem na obsah předloženého návrhu obviněného Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná ustálenou judikaturu, z níž lze dovodit, že respektování zásady speciality znamená, že obviněnému po jeho předání do České republiky k trestnímu stíhání nemůže být bez dalšího sděleno obvinění, ani prováděny procesní úkony pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který by předán, popř. nařízen výkon jiného trestu, než pro který byl předán (k tomu srov. např. č. 32/2002 Sb. rozh. tr., č. 24/2007-I Sb. rozh. tr., č. 42/2014 Sb. rozh. tr.).
25. V projednávané věci není sporu, že obviněný P. V. se v souvislosti se svým předáním z Maďarska na území České republiky nevzdal práva na uplatňování zásady speciality a ani nebyla zjištěna existence některé okolnosti uvedené v ustanovení §198 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s. umožňující průlom do zásady speciality. Tato skutečnost ovšem není z důvodů v tomto rozhodnutí rozvedených relevantní pro posouzení opodstatněnosti návrhu obviněného podaného podle §10 odst. 2 tr. ř.
26. Argumentace obviněného P. V. vychází z toho, že u Krajského soudu v Českých Budějovicích je vůči němu vedeno trestní řízení v rozsahu původní obžaloby, tedy pro širší vymezení žalovaných skutků, než pro které byl předán. Takové námitce Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
27. Je třeba zdůraznit, že obviněný byl předán z Maďarska do České republiky nikoli pro účely trestního stíhání, ale už pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pravomocným a vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, č. j. 17 T 30/2002-5022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, č. j. 9 To 135/2004-5153, ve výši 10 let, přičemž jak vyplývá též z EZR, zbývající část trestu, která má být na území České republiky vykonána činí 9 roků, 5 měsíců a 17 dnů.
28. Podle §306a odst. 2 tr. ř. platí, že skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší. Protože obviněný využil svého oprávnění podle §306a odst. 2 tr. ř. a navrhl zrušení výše citovaných rozsudků, jimiž mu byl pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl předán z Maďarska do České republiky, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 T 30/2002-5449, v souladu s §306a odst. 2 tr. ř. je zrušil, ovšem jen jejich odsuzující část. To ostatně vyplývá ze znění výrokové části tohoto usnesení, kde je výslovně uvedeno „…se ve vztahu k odsouzenému P. V. zrušuje pravomocný odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 135/2004, a v té souvislosti i předchozí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 T 30/2002.“ Řízení proti obviněnému se nadále vede toliko v rozsahu takto vymezeného zrušení, což stručně vyjádřeno, ve vztahu ke skutku pod bodem I. se týká vozidel, ohledně nichž byl rozsudkem vrchního soudu uznán vinným. Pokud byl tímto rozsudkem v bodě I. obžaloby zčásti zproštěn (některých dílčích útoků), pak v tomto směru zprošťující část rozsudku Vrchního soudu v Praze postupem podle §306a odst. 2 tr. ř. nebyla dotčena a podle tohoto zákonného ustanovení ani nemohla být zrušena. Krajský soud tak v bodě I. obžaloby může vést řízení pouze ohledně těch dílčích útoků, kterými byl obviněný uznán vinným odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jenž byl k jeho návrhu podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušen. Z tohoto pohledu nic nebrání tomu, aby se pokračovalo v trestním stíhání obviněného jak ohledně skutku uvedeného v bodě I. obžaloby (ve smyslu výše uvedeného), tak ohledně skutku pod bodem II. obžaloby. Vedení tohoto trestního stíhání tak nijak nesouvisí s uplatněním zásady speciality, jíž se obviněný dovolává.
29. Z výše uvedeného je zřejmé, že po svém předání do České republiky obviněný není trestně stíhán pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byl předán, ani nevykonával jiný trest, než pro který byl předán, a ani v současné době není pro jiný skutek omezena jeho osobní svoboda. V posuzované věci obviněného se nejedná o trestní stíhání pro jiný skutek, ale jde o pokračování jeho trestního stíhání ve stejné trestní věci, a pro týž skutek, pro který byl obviněný dříve pravomocně odsouzen, a pro který byl předán k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud obviněný namítá, že byl předán do České republiky jako pachatel trestného činu uvedeného v bodě I., zatímco vrchní soud jeho jednání posoudil jako účastenství na tomto činu, je třeba zdůraznit, že trestní řízení se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně jeho právního posouzení, a obviněným uplatňovaná zásada speciality se rovněž vztahuje ke skutku (srov. §198 odst. 1 z. m. j. s.). V tomto směru není rozhodné, jak byla věc právně kvalifikována soudy prvního a druhého stupně.
30. Pro úplnost lze dále dodat, že odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tz 45/2013 (uveřejněn pod č. 42/2014 Sb. rozh. tr.), není s ohledem na odlišné skutkové okolnosti na místě, a navíc z uvedeného rozhodnutí naopak vyplývá, že oprávnění obviněného podle §306a odst. 2 tr. ř. nemá souvislost s uplatněním zásady speciality.
IV.
31 . S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodl podle §10 odst. 2 tr. ř., že obviněný P. V. není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2002.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu