ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1366.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1366/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 15/2012 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 2 T 15/2012, byl M. V. uznán vinným v bodě 1 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 8 T 144/2011, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 a byl mu doručen dne 23. 10. 2011, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině v bodě 1 a ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku, za které a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku 2 nezměněn, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 8 T 144/2011, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 a byl mu doručen dne 23. 10. 2011, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Hradci Králové se obviněný uvedené trestné činnosti pod bodem 1 dopustil tím, že počínaje měsícem červnem 2009 počal pravidelně a opakovaně navštěvovat svoji známou ml. Růži *), která v tu dobu byla umístěna v DD v S., a přes ni se seznámil i s její kamarádkou ml. Pampeliškou *), rovněž v tu dobu umístěnou v DD v S., a během těchto návštěv je sváděl k útěkům z DD či je na jejich útěcích podporoval tak, že je živil, skrýval, zajišťoval jim ubytování a převážel je z místa na místo (kupříkladu O. h., P., O.), přičemž takto
· podporoval obě mladistvé na jejich útěku z DD v období od 7. 7. 2009 do 19. 8. 2009,
· podporoval obě mladistvé na jejich útěku z DD v období od 20. 8. 2009 do 31. 8. 2009,
· a konečně podporoval ml. Růži *) na jejím útěku od rodičů v období od 1. 9. 2010 do 4. 10. 2010,
když ve všech těchto případech byly útěky děvčat ukončeny na podkladě jejich vypátrání policií;
během svých návštěv v S. či na útěcích dívek těmto (ač dobře znal jejich věk) opakovaně poskytoval alkohol, marihuanu (a ml. Růži *) i pervitin), když konkrétně takto zejména během jejich útěků
· oběma děvčatům poskytl nezjištěné množství alkoholu (piva či vína),
· minimálně ve 100 případech umožnil oběma děvčatům kouření marihuany, kterou obstaral a ubalil z ní cigarety (když v průměru váha jedné cigarety představuje ekvivalent 1 gramu sušeného konopí setého),
· a ml. Růži *) nejméně v 7 případech (zejména během jejího třetího útěku) poskytl pervitin (když pervitin je slangový název pro metamfetamin, který je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II Přílohy č. 5 k z. č. 167/1998 Sb.,
když tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 8 T 38/2009, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2009, byl odsouzen pro jednání spočívající v tom, že v době od 1. 1. 2009 do 4. 1. 2009 a od 7. 1. 2009 do 10. 2. 2009 v obci S., okr. J. v místě svého bydliště v domě č. p. ..., případně na dosud nezjištěných místech skrýval nezletilou Růži *), ačkoliv věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let s povinností docházky do Základní školy E. Š. v O., a dále že na základě rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 30 Nc 61/2009-8, o nařízení předběžného opatření, měla být předána do péče Dětského diagnostického ústavu v L., přičemž nezletilá v tomto období měla ve škole absence v počtu 160 neomluvených hodin a nemohlo být vykonáno citované rozhodnutí o jejím předání do ústavní péče, kterýžto čin byl kvalifikován jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Kavalíra. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku, zdůraznil, že dívky k útěkům z dětského domova nesváděl, naopak jim útěky rozmlouval. Odvolací soud na str. 8 rozsudku uvádí, že je možné, že někdy děvčatům říkal, aby z dětského domova neutíkaly, avšak svým faktickým jednáním je k útěkům sváděl a na útěcích je podporoval. Z popisu skutku se však podává, že dívky k útěkům sváděl již během návštěv v dětském domově. Je zde tedy podle obviněného rozpor mezi skutkovou větou výroku a odůvodněním rozsudku.
Podporu dívek na útěku z dětského domova pak podle obviněného nelze současně kvalifikovat jako svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu podle odst. 1 písm. a) a současně jako umožnění vedení zahálčivého a nemravného života podle odst. 1 písm. b) §201 tr. zákoníku. Jestliže pak odvolací soud připouští, že obviněný dívkám říkal, ať z dětského domova neutíkají, pak znak „svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu“ není pokryt jeho zaviněním ani ve formě nedbalosti a zavinění nelze z popisu skutku dovodit.
Podle obviněného dále nebyl naplněn znak skutkové podstaty „po delší dobu“ podle §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dobu devadesáti dnů nelze za delší dobu považovat, navíc obviněný byl s dívkami v období od 1. 9. 2010 do 4. 10. 2010 jen pět nebo šest dnů.
Skutek pak podle obviněného není možné kvalifikovat jako přečin podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení je ve vztahu k trestnému činu podle §201 tr. zákoníku subsidiární.
Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud mu navíc jako přitěžující okolnost přičítá dobu páchání trestné činnosti, která je již znakem skutkové podstaty. Jde proto o dvojí přičítání téže okolnosti. Naopak měl odvolací soud podle obviněného vzít v úvahu polehčující okolnost, že čin spáchal ze soucitu. Policie také dívky vždy vypátrala na základě jeho oznámení.
Obviněný má dále za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se soud prvního stupně nevypořádal s jeho návrhem na výslech M. D. a zamítl jeho návrh na výslech P. V., s tím, že již byl vyslechnut, ačkoli se jedná o jinou osobu stejného jména. Toto obviněný namítal ve svém odvolání, avšak odvolací soud se jeho argumentací nezabýval. Odvolací soud se také řádně nevypořádal s jeho návrhy na výslech svědků P. a D. Zcela zásadním pak byl návrh na výslech svědka M. K. Za současného stavu je tak jediným důkazem, že poskytl pervitin Růži *), její vlastní výpověď.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, a celé odvolací řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí průběhu řízení a obsahu podaných dovolání uvedla, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze z části. O námitky skutkové jde podle státní zástupkyně v případě, kdy obviněný namítá rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku s poukazem na to, že dívky nemohl svádět k útěkům z dětského domova, protože jim ho rozmlouval. Pojmově totiž šlo ze strany obviněného o svádění, které má širší obsah nežli navádění, neboť sem spadá nejen přímá výzva slovem nebo skutkem, ale i takové jednání pachatele před dítětem, které u něj může, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu. Byť tedy obviněný dívkám výslovně ve všech případech neříkal, ať z dětského domova utíkají, svým faktickým jednáním je k těmto útěkům sváděl a na útěcích podporoval, jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Slovní vyjádření obviněného nikdy nebylo doprovázeno chováním, ze kterého by bylo možné dovodit jeho zamítavý postoj k tomu, aby Růže *) a ve třech případech také Pampeliška *) opustily dětský domov, resp. místo, ve kterém se v rámci umístění v dětském domově zdržovaly. Jestliže svědkyně Růže *) počítala s tím, že pro ni obviněný při útěku přijede a bude se o ni starat tak, jak tomu bylo i v minulosti, lze jeho kontaktování s touto poškozenou a její kamarádkou označit za svádění.
Pokud se obviněný ohradil proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno i podle odst. 3 písm. b) ustanovení §201 tr. zákoníku, tedy že pokračoval v páchání trestného činu po delší dobu, pak i v tomto případě uplatnil podle státní zástupkyně námitky skutkové, neboť se i v rámci mimořádného opravného prostředku snaží upřednostnit svoji verzi skutkového děje, a to že se po celou dobu s děvčaty na útěcích nezdržoval. Pokud obviněný období 90 dnů nepovažuje za delší dobu, je mu třeba podle státní zástupkyně důrazně oponovat, neboť pokud se po uvedenou dobu zdržoval na útěku s děvčaty z dětského domova, kdy součástí takového pobytu s ním bylo zdržování se v nevhodné společnosti, požívání alkoholických nápojů a minimálně kouření marihuany, lze takové období označit za období, které je způsobilé zásadním způsobem ohrozit mravní vývoj nedospělých jedinců.
Oproti tomu jako námitku právní je třeba podle státní zástupkyně posoudit nesouhlas obviněného, že byl vedle přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku uznán vinným i přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku. K této právní kvalifikaci soudy obou stupňů neměly přihlédnout, neboť ustanovení §204 tr. zákoníku je k trestnému činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku v poměru subsidiarity, takže jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen (č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitku, že soudy nevyhověly důkazním návrhům obviněného, aniž by se odpovídajícím způsobem s takovým postupem vyrovnaly, připouští státní zástupkyně, že v teoretické rovině může takový postup soudu způsobit tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V posuzované trestní věci však z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněného důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vyložily, že navrhované důkazy buď vůbec nesouvisí s projednávanou věcí, případně skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Z principu nezávislosti soudní moci pak podle státní zástupkyně plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí.
Námitky proti přílišné tvrdosti uloženého trestu podle státní zástupkyně nelze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, konkrétně ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů speciálním dovolacím důvodem, prostřednictvím kterého lze napadnout výrok o trestu.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný repliku , v níž vyjádřil nesouhlas s jejím názorem, že některé jeho námitky je třeba označit za skutkové, tedy nevyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu. Zopakoval, že podle skutkové věty měl svádět dívky k útěkům během návštěv v dětském domově, ačkoli k tomuto svádění mělo dojít jednáním, které se odehrávalo mimo tyto návštěvy během útěků. Toto jednání pak podle obviněného nemůže současně naplňovat dva znaky skutkové podstaty trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zákoníku, a to písm. a) a písm. b).
V případě znaku „po delší dobu“ obviněný nesouhlasí s argumentací, že jeho jednání bylo způsobilé ohrozit mravní vývoj nedospělých jedinců, neboť to je podmínkou naplnění samotné základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. K porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti pak obviněný uvedl, že ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku ovlivňuje i otázku, zda má být použito vyšší trestní sazby, tedy i otázku viny, obdobně jako §31 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb. K tomu obviněný odkázal na komentář k trestnímu zákonu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z výše naznačeného výkladu je patrné, že část dovolacích námitek obviněného směruje právě proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně, resp. námitky proti právnímu posouzení jsou odůvodněny odlišnou skutkovou verzí, než jaká vyšla z provedeného dokazování najevo. To se týká tvrzení obviněného, že během útěků strávil s dívkami pouze pět nebo šest dnů. Toto tvrzení neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním a ani uplatněnému dovolacímu důvodu. Podobně je tomu v případě některých námitek týkajících se údajně opomenutých důkazů. V případě svědka M. K. soudy vysvětlily, proč se jeho výslech nepodařilo zrealizovat. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného směřující do výroku o trestu, jak bude dále vysvětleno.
Za námitku způsobilou dovolacího přezkumu naopak Nejvyšší soud považuje tvrzení obviněného, že dívky k útěku nesváděl, naopak jim říkal, aby neutíkaly. Argumentace tuto námitku vyvracející se však nachází již v samotné obviněným citované pasáži napadeného rozhodnutí a výstižně se s ní vypořádala i státní zástupkyně. „Svádění“ ani podle skutkové věty rozsudku nespočívalo v přímém slovním navádění dívek k útěku, ale v tom, že je obviněný během útěků podporoval a ukrýval je, s čímž už dívky vzhledem k opakovaným zkušenostem předem počítaly. Zavinění k tomuto znaku skutkové podstaty je z výroku rozsudku rovněž zřejmé, neboť takové jednání obviněný musel páchat vědomě, včetně srozumění s tím, jaké bude mít důsledky (tedy že dívky mohou s jeho podporou během útěků v budoucnu opět počítat). Nebylo zjištěno a ani obviněný to neuvádí, že by mu jeho mentální schopnosti neumožňovaly takový účinek jeho jednání domyslet. Na tom nic nemění skutečnost, že mohl být do jisté míry vnitřně rozkolísaný a dívkám na druhou stranu říkat, aby z dětského domova neutíkaly.
Pokud pak jde o námitku, že obviněný nemohl jedním a tímtéž jednáním naplnit dva znaky skutkové podstaty, a to svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu a umožnění vedení zahálčivého nebo nemravného života, není vůbec zřejmé, proč by tomu tak nemělo být. Ani sám obviněný tento svůj názor nezdůvodňuje.
V případě znaku „po delší dobu“ pak lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za relevantní tvrzení obviněného, že takovou dobu nepředstavuje doba devadesáti dnů. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Podle odborné literatury vzhledem k tomu, že u dítěte musí dojít k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, což vyžaduje určité trvání jednání pachatele, se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu musí jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících. Čím méně intenzivní bude posuzované ohrožování výchovy dítěte, tím delší dobu bude muset takové jednání trvat, aby mohlo jít o naplnění této okolnosti a naopak. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1961). S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. V daném případě lze jednání obviněného hodnotit jako velmi intenzivní zejména s ohledem na to, že dívky k útěkům sváděl, trávil s nimi během útěků prakticky veškerý čas, ukrýval je, podával jim alkoholické nápoje a omamné a psychotropní látky ve vysokém počtu případů. K naplnění základní skutkové podstaty by přitom popsané jednání postačovalo i v trvání několika málo dnů.
Pokud jde o námitky směřované do výroku o trestu, k nápravě vad tohoto výroku je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily.
V případě námitky dvojího přičítání téže okolnosti, argumentuje obviněný odbornou literaturou vztahující se k předchozí právní úpravě trestního zákona č. 140/1961 Sb. postavené na materiálním pojetí trestného činu, v rámci které bylo možno nepřihlédnout ke znaku kvalifikované skutkové podstaty v případě menší společenské nebezpečnosti skutku. S tím pak také nejspíš souvisí vyjádřený názor, že §31 odst. 3 tohoto trestního zákona souvisel i s otázkou, zda má být použito vyšší trestní sazby. Takovou úvahu však současná právní úprava neumožňuje. Dále je třeba připomenout, že jak podle předchozí tak podle stávající právní úpravy zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě určitý zákonný znak trestného činu naplněn (viz č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.). K tomu je nad rámec dovolacího řízení možno dodat, že v posuzovaném případě by i kratší doba, např. jednoho měsíce, postačovala k naplnění znaku podle §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se však ztotožnil s námitkou obviněného, že jeho jednání označené v rozsudku bodem 1 nelze kvalifikovat současně jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a přečin podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku. Jednočinný souběh těchto trestných činů je totiž vyloučen (č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a to v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové opětovně projedná tuto trestní věc v odvolacím řízení. Poté znovu rozhodne.
V rámci nového rozhodnutí ve věci je Krajský soud v Hradci Králové povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného M. V. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.