ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1451.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1451/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 3. 2017 dovolání obviněného P. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 140/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. U. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, byl obviněný P. U. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu spoluobviněného J. H.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění P. U. a J. H. dopustili trestné činnosti tím, že
,,v přesně nezjištěné době od června 2014 do 9. 9. 2014 v obci P., okres H. B., v prostoru domu čp. ..., který si obžalovaný J. H. pronajal za účelem přechovávání prekursorů a jiných předmětů určených k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky a k nedovolené výrobě jako takové, v přesně nezjištěném počtu případů oba obžalovaní společně vařili drogu pervitin za pomoci skleněné baňky, teploměru, odpařovače, chemikálií z jódu, červeného fosforu, kyseliny fosforečné a chlorovodíkové, hydroxidu sodného a účinné látky efedrin, vyrobili přesně nezjištěné množství omamné a psychotropní látky metamfetamin,
přičemž obžalovaný P. U. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 8. 2012 pod sp. zn. 3 T 109/2012, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2012, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se stanovením zkušební doby do 18. 5. 2016 a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
přičemž látka pervitin je pod názvem metamfetamin uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek“.
3. Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali obvinění P. U. a J. H. odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
4. Pro úplnost je nutné doplnit, že předmětná trestní věc byla soudy obou stupňů projednávána již podruhé, neboť původní rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 195/2015, a to ve výroku o vině obviněných J. H. a P. U. pod bodem 1/ a ve výrocích o trestech. Odvolací soud následně podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc obviněných J. H. a P. U. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nad rámec lze pak dodat, že rozsudkem odvolacího soudu došlo podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. i k částečnému zrušení napadeného rozsudku ohledně obviněného P. S., a to ve výroku o jeho trestu, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu poté sám nově rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, podal obviněný P. U. prostřednictvím advokáta Mgr. Jana Šváry dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V podaném dovolání obviněný nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení, včetně právní argumentace soudů obou stupňů. Následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s jeho námitkou ohledně absence jakéhokoliv důkazu, z něhož by vyplývalo, že jediný otisk prstu obviněného na jedné z nádob nacházejících se v předmětné nemovitosti pochází z doby, kdy mělo k výrobě pervitinu docházet, a že k otisku prstu došlo na místě činu při páchání trestné činnosti. Prokázání této skutečnosti přitom měla být věnována mimořádná pozornost, neboť vinu obviněného žádný jiný důkaz neprokazuje. Obviněný rovněž poukázal na údajnou důkazní nouzi ze strany soudu prvního stupně v jeho pořadí druhém odsuzujícím rozsudku a na skutečnost, že odvolací soud se ve svém usnesení nevypořádal s námitkami uplatněnými v jeho odvolání. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se při rozhodování o jeho vině neřídili zásadou in dubio pro reo a jeho odsouzení bylo v rozporu s trestním řádem. Dle názoru obviněného jsou tedy právní závěry soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
7. Velmi závažnou pak obviněný shledal tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud akcentoval jeho trestní minulost. Takováto úvaha je totiž v trestním řízení zcela nepřípustná, neboť ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti obviněný dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu, jenž konstatoval, že soudy jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nemůže naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného, neboť takový postup by představoval zaujatost vůči obviněnému, a tedy porušení jeho práva na nestranný soud.
8. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, a stejně tak rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
9. Pro úplnost nutno dodat, že obviněný podal dne 15. 6. 2016 prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ i další podání, v němž s ohledem na doručení výzvy k nástupu trestu odnětí svobody Nejvyššímu soudu opětovně navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. do doby, než rozhodne o podaném dovolání, přerušil výkon trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému uložen na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016.
10. K dovolání obviněného P. U. zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 778/2016 ze dne 29. 6. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
15. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, potažmo nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a s důrazem na zásadu in dubio pro reo vlastní skutkový hodnotící závěr (nebylo nade všechny pochybnosti prokázáno, že by se předmětné trestné činnosti dopustil). Právě a výlučně z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu přitom nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
19. Meritem dovolání obviněného je totiž vlastní hodnocení provedených důkazů a dovozování závěrů, jež by z nich měly vyplývat, odlišných od zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Na tomto základě pak obviněný dospěl k závěru, že ze strany soudů došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů a byl z nich nesprávně zjištěn skutkový stav, přičemž tak došlo k nerespektování zásady in dubio pro reo a k porušení práva na spravedlivý proces, tedy, že zde nastala situace extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
20. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit. Přes výhrady obviněného, který své dovolání koncipoval tak, aby vytvořil obraz rozporů či nedostatků v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, je možno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Pouze ve stručnosti a nad rámec tak lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně, který se s námitkou obviněného stran otisku jeho prstu nalezeného na předmětném místě dostatečně a řádně vypořádal (č. l. 537-538), přičemž s tímto se poté plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 574). Námitka obviněného ohledně akcentace jeho trestní minulosti ze strany odvolacího soudu pak rovněž nemohla obstát, neboť obviněný svou argumentací pouze účelově vytrhl jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž zohlednil příslušný kontext. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně správně shledal v předchozím odsouzení obviněného za drogové delikty obdobného charakteru znak zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž ovšem zdůraznil, že k této skutečnosti nemůže být přihlíženo jako k okolnosti přitěžující (č. l. 575). V takovém postupu soudu tak rozhodně nelze shledat pochybení spočívající v porušení práva obviněného na nestranný soud.
21. Nelze tedy činit závěr, že by učiněná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé tedy není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nutno rovněž zdůraznit, že to, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem, a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a výlučně z toho pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
24. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
25. Podle názoru Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Je tedy zřejmé, že námitky uplatněné obviněným zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. U. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř.
27. Pokud v dovolání obviněný P. U. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
28. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu