ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1652.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1652/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2017 dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 10 To 193/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 35/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 11 T 35/2016, byl L. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 1 T 132/2014, (doručeným dne 18. 1. 2015), byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, a k trestu propadnutí věci (ve výroku popsaných tablet léku Cirrus). Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, a všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 1. 2015 ve 12:20 hod. ve vozidle tovární značky Seat Leon, rzv. …, které řídil J. K., přes bývalý celní prostor hraničního přechodu N. – B. na státní hranici mezi Českou republikou a Polskou republikou bez splnění zákonných povinností a v rozporu s účelem zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a s jeho ustanoveními, zejména pak §21 a §22, z Polské republiky do České republiky neoprávněně dovezli 3927 ks tablet léku Cirrus s obsahem 125 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z těchto tablet obsahujících celkem nejméně 381,7 g pseudoefedrinu (báze) lze teoreticky vyrobit nejméně 429,1 g metamfetaminu hydrochloridu, zvaného též pervitin, který je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a takto jednali, ač dobře věděli, o jaké látky se jedná, a že se používají k výrobě pervitinu, neměli k takovému jednání příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky a nedisponovali ani příslušným dovozním povolením ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, když uvedené tablety léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin je třeba považovat za prekursor dle přílohy č. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) číslo 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, ve spojení se zákonem č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 10 To 193/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Svobody dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že o jeho vině nesvědčil žádný důkaz, a to ani DNA odebraná z léků, které byly ve vozidle nalezeny. Ta totiž usvědčovala pouze spoluobviněného K. Oba soudy podle něj hodnotily provedené důkazy vadně. Svá rozhodnutí opřely především o výpověď spoluobviněného, která však odporuje dalším ve věci provedeným důkazům. Pouhá okolnost, že obviněný je dlouhodobým uživatelem drog pak jako důkaz nemůže obstát. Nikdy totiž nebyl jejich výrobcem ani prodejcem. Žádný důkaz nesvědčil o jeho povědomí, že léky byly ve vozidle umístěny a že obviněný nebyl pouze spolujezdcem. Podle obviněného tak došlo k porušení §89 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. Dále pak s odkazem na §109 tr. ř. obviněný napadá i znalecký posudek. Soud se totiž nijak nevypořádal s jeho námitkou, že z 381,7 g pseudoefedrinu nelze vyrobit 429,1 g metamfetaminu, tedy větší množství. Odvolací soud se pak podle obviněného jeho obhajobou vůbec nezabýval. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí ve všech výrocích a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, pouze podotkl, že údaj o teoretické výtěžnosti metamfetaminu ze zadrženého prekursoru skutečně budí jisté pochybnosti, avšak na trestní odpovědnost obviněného to nemá žádný vliv. Vzhledem k objemu zajištěného prekursoru je totiž zřejmé, že i při obvyklé výtěžnosti by byla hranice značného rozsahu tak jako tak překročena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Nad rámec dovolacího řízení lze konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný pouze s jejich závěry nesouhlasí. Je přitom třeba podotknout, že výpověď spoluobviněného zjevně nebyla jediným a ani nejdůležitějším usvědčujícím důkazem. Tím je předně samotné zadržení obviněného ve vozidle, kterým se spoluobviněným podnikli dlouhou a náročnou cestu do Polska a zpět. Obviněný přitom nenabízí žádné jiné vysvětlení, proč by se takové cesty měl účastnit. K tomu přistupuje okolnost, že je nemajetnou osobou a dlouhodobým uživatelem drog. Odvolací soud pak také poukázal např. na protokol o vydání věci, v němž obviněný uvedl, že tablety jsou jeho.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka směřující proti teoretické výtěžnosti prekurzoru. Jak je totiž zřejmé, obviněný by i při obvyklé výtěžnosti judikaturou uznávanou hranici množství, na jehož základě lze odvozovat naplnění znaku velkého rozsahu, překročil více než dvojnásobně. Jde tedy rovněž o námitku směřovanou pouze proti skutkovým zjištěním bez možného dopadu na právní posouzení jeho jednání.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný L. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu