ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.20.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2017-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 stížnost, kterou podal obv. S. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 91/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obv. S. H. z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 43 T 12/1999 (č. l. 1551), že obv. S. H. se podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. bere do vazby. Počátek vazby stanovil na 18. 7. 2017, tedy od okamžiku propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obv. H. stížnost. O ní rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 91/2017, tak, že:
I. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obv. S. H.,
II. podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 200.000 Kč.
3. Obviněný napadl toto usnesení včas podanou stížností k Nejvyššímu soudu, a to do II. výroku tohoto usnesení. Ve své stížnosti zejména namítl, že Vrchní soud v Praze bez dalšího dovodil, že v případě jeho propuštění má faktickou možnost vycestovat a zdržovat se v zahraničí, neboť na to má finanční prostředky. Obviněný však proti takové argumentaci protestuje, protože dle jeho názoru tato úvaha vede k absurdnímu závěru, že každý, kdo je schopný složit peněžitou záruku, má i finance na vyhýbání se trestnímu řízení. To by však znamenalo, že tento institut v podstatě ztrácí legislativní smysl. Mimo to vrchní soud své obavy z útěku odůvodnil na základě toho, že obviněný má vazby v zemi svého původu, ale také rodinné vazby ve Švýcarsku, tj. v zemích, které nejsou zahrnuty do tzv. Schengenského systému. Proti tomu obviněný zdůraznil, že samotný fakt ohrožení vysokou trestní sazbou ještě nepředstavuje důvodnou obavu, že by se trestnímu řízení vyhýbal. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku II. bylo zrušeno a znovu rozhodnuto tak, že peněžitá záruka se přijímá. Následkem toho by pak byl propuštěn z vazby na svobodu.
4. Na tomto podkladě Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze rozhodl správně, když obv. S. H. nadále ponechal ve vazbě .
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 43 T 12/99, byl S. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a dále k trestu propadnutí věci, a to samopalu AGRAM 2000 ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla a pistole zn. STAR, ráže 9 mm Luger se zásobníkem.
6. Trestní stíhání obv. S. H. bylo po celou dobu vedeno jako řízení proti uprchlému ve smyslu §302 an. tr. ř. Obviněnému byl ustanoven advokát JUDr. Jan Veverka, takže rozsudek byl doručen tomuto obhájci (dne 13. 6. 2006) a státnímu zástupci (dne 9. 6. 2006). Jelikož žádnou z oprávněných osob nebylo podáno odvolání, dne 22. 6. 2006 tento rozsudek nabyl právní moci.
7. Následně dne 17. 1. 2007 vydal předseda senátu Městského soudu v Praze evropský zatýkací rozkaz pod sp. zn. 43 T 12/99, a poté dne 31. 8. 2009, pod toutéž spisovou značkou také mezinárodní zatýkací rozkaz. Na jejich základě byl obv. S. H. zadržen na území Albánie a albánskými orgány byl vydán do České republiky. K tomu došlo dne 5. 8. 2015, a od tohoto dne obviněný začal vykonávat trest odnětí svobody. Dne 14. 8. 2015 oznámil advokát JUDr. Pavel Rameš Městskému soudu v Praze, že převzal obhajobu obv. H. Dne 14. 9. 2015 zaslal Městský soud v Praze obv. H. rozsudek s překladem do albánského jazyka a zároveň jej poučil o jeho právu navrhnout v souladu s §306a odst. 2 tr. ř. zrušení rozsudku a nové projednání věci v hlavním líčení. Téhož měsíce, dne 23. 9. 2015, doručil JUDr. Rameš Městskému soudu v Praze písemnou žádost o nové projednání věci.
8. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 43 T 12/99, že podle §306a odst. 2 tr. ř. se pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 43 T 12/99, neruší, a nové hlavní líčení v rozsahu podle §306a odst. 1 tr. ř. konáno nebude. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podání JUDr. Rameše bylo odesláno až po uplynutí zákonné lhůty určené v §306a odst. 2 tr. ř.
9. I když toto rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 7 To 119/2015 (kdy stížnost podanou obviněným podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou), ministr spravedlnosti ČR podal k Nejvyššímu soudu proti usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Konkrétně v ní vytkl, že byl porušen zákon v ust. §12 odst. 7 tr. ř. a §62 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k §306a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tuto stížnost projednal a dal ministrovi spravedlnosti za pravdu. Proto usnesením ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tz 1/2017, rozhodl, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 43 T 12/99, byl v neprospěch obv. H. porušen zákon, a to v ust. §306a odst. 2 tr. ř. Napadené usnesení tak zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení navazující.
10. Městský soud v Praze nařídil vazební zasedání a svým usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 43 T 12/1999 (č. l. 1551) rozhodl, že obv. S. H. se podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu §67 písm. a) tr. ř. bere do vazby, s tím, že stanovil počátek vazby na 18. 7. 2017. Proti tomuto usnesení podal obv. H. stížnost, o které ní rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 91/2017 (č. l. 1593) tak, že stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) zamítl, a v souladu s §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal ani nabídku peněžité záruky.
11. Podle §67 písm. a) tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
12. Nejvyšší soud především akcentuje, že obv. S. H. je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za který byl již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, byť v nepřítomnosti. Obsah spisového materiálu s velkou mírou pravděpodobnosti svědčí pro závěr, že skutek se stal, má znaky trestného činu vraždy a jsou zřejmé důvody pro závěr, že jej spáchal obviněný. Tím je obv. H. ohrožen vysokým trestem ve smyslu §67 písm. a) tr. ř.
13. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že obv. S. H. nemá k území České republiky vůbec žádné vazby. Není zde zaměstnán, ani zde nemá žádný majetek a celá jeho rodina (otec, matka a dvě sestry) žije v Kosovu. Velmi podstatné se jeví také to, že v minulosti nebyl pro české orgány dosažitelný, v důsledku čehož musel Městský soud v Brně vydat evropský i mezinárodní zatýkací rozkaz. Přihlédnout je nutné i k tomu, že Kosovo se nachází mimo hranice Evropské unie, a tento stát své občany k trestnímu stíhání do ciziny nevydává.
14. Co se týče nabídky peněžité záruky (resp. stížnosti obv. H. do II. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 91/2017), Nejvyšší soud nesdílí názor stěžovatele, že vrchní soud věnoval této otázce pouze okrajovou pozornost. Vrchní soud jasně vyhodnotil nabídnutou peněžitou záruku jako neadekvátní, jednak vzhledem k tomu, že je projednáván zvlášť závažný trestný čin, a jednak i k „faktické možnosti obviněného vycestovat a zdržovat se prakticky kdekoli“.
15. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu má za to, že výše uvedené okolnosti skutečně zdůvodňují velmi vysoké riziko , že by obviněný v případě propuštění z vazby na svobodu uprchl nebo se skrýval, aby se dalšímu trestnímu stíhání vyhýbal. Obviněný by se pak stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by bylo zmařeno, nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. To je však vzhledem k vysoké závažnosti projednávané trestné činnosti nepřípustné. Tuto reálnou obavu nemůže eliminovat ani nabízená peněžitá záruka.
16. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného proti II. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 91/2017, a proto jeho stížnost v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu