ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.38.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 38/2016-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2017 stížnost obviněného Ing. S. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016.
Podle §31 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavel Zelenka a JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D., j s o u podle §30 odst. 1 tr. ř. v y l o u č e n i z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného Ing. S. Š. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 39/2016 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010.
Odůvodnění:
1. Obviněný Ing. S. Š. je stíhán pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010, proti jehož rozsudku ze dne 22. 4. 2015 podal odvolání a současně vznesl i námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenky a JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016, rozhodl k námitce podjatosti obviněného podle §31 odst. 1 tr. ř. tak, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavel Zelenka a soudkyně JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D., nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené proti obviněnému u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010.
2. Proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. S. Š. prostřednictvím svého obhájce stížnost, v níž namítl, že odvolací senát neposoudil námitky obviněného stran podjatosti soudců JUDr. Pavla Zelenky a JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D., v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která na danou situaci dopadá. Dle názoru obviněného je dosavadní postup odvolacího senátu v předmětném řízení zatížen závažnými odchylkami od řádného zákonného procesu jdoucími v jeho neprospěch. Konkrétně pak poukázal, že vrchní soud se nijak nevyjádřil k subjektivnímu hledisku nestrannosti a k jeho návrhu na vyloučení zmíněných soudců se vyjádřil pouze sumárně bez skutečného zvážení jednotlivých námitek. Do popředí totiž namísto šesti stěžejních argumentů obviněného vytáhl tři podpůrné argumenty, k nimž jediným se stručně vyjadřoval adresně, avšak bez jakéhokoli zohlednění kontextu, v němž byly tyto argumenty použity v odůvodnění návrhu na vyloučení. Vrchní soud se v napadeném usnesení rovněž nijak nevyjádřil k námitce porušení zásady presumpce neviny. V tomto směru pak obviněný vytkl, že odvolací soud se v odůvodnění svého druhého zrušujícího usnesení vyjádřil způsobem, z něhož vyplývá, že považuje obviněného za vinného trestným činem, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Svůj postoj včetně skutkových náhledů navíc autoritativně sdělil soudu prvního stupně s tím, že pokud ten doposud rozhodné skutkové otázky hodnotil jinak, hodnotil je opět špatně. Z výše uvedených důvodů proto obviněný Ing. S. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení a uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
3. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného Ing. S. Š. je zčásti důvodná.
4. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
5. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
6. Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedené zákonné úpravy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu posoudil otázku nestrannosti dotčených soudců a dospěl k závěru, že z objektivního hlediska nelze vyloučit oprávněné pochybnosti o jejich nestrannosti. Stížnost obviněného Ing. S. Š. je tudíž v tomto směru důvodná.
7. Obviněný totiž opodstatněně namítl nesprávný postup odvolacího soudu (v senátu složeném z tehdejší předsedkyně JUDr. Hany Pecové a soudců JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D., a JUDr. Pavla Zelenky), když tento usnesením ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 To 1/2014, zrušil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně a následně mu v podstatě udělil závazné pokyny ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů a učinění ,,správných“ skutkových zjištění, a to za situace, aniž by sám provedl nebo opakoval dokazování. K této námitce pak lze konkrétně poukázat na odůvodnění předmětného rozhodnutí (č. l. 1462), v němž odvolací soud konstatoval, že ,,rozsahu dokazování nelze už nic vytknout, je úplné. Ostatně ani odvolatel námitku o neúplnosti dokazování nevznesl. Stále však platí, že z jinak úplného a formálně nezávadně provedeného dokazování nevyvodil krajský soud správná skutková zjištění – stalo se tak proto, že opětovně pochybil při hodnocení důkazů. Poněkud stručně vyjádřeno, skutková zjištění založil na výpovědi obžalovaného, skutková zjištění, zjistitelná z výpovědi poškozených jako nepravdivá odmítl. V odůvodnění rozsudku se krajský soud dostává do rozporu, když na str. 4 odůvodnění uvádí, že ,,obžalovaného ze spáchané trestné činnosti usvědčují svědci J. P., L. M., K. P. a Ing. V. V.“, aby na str. 12 uvedl, že ,,po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud znovu k závěru, že nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán se stal“?! Nicméně, byť toto rozporné tvrzení lze přičíst nepozornosti, podstatou zůstává, že krajský soud opět nevěří poškozeným, přičemž volí slova, že ,,výpovědi poškozených vzbuzují minimální rozpaky“, na str. 13 odůvodnění pak uvádí, že výpovědi nepovažuje za pravdivé, přičemž důvod podle něj nepravdivých tvrzení spatřuje v jejich ,,snaze neoprávněně participovat na finančním zisku obžalovaného…“. Stále zastává názor o neexistenci sdružení z roku 1994, a to vše činí přes odmítavé stanovisko odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozhodnutí z 19. 4. 2012“.
8. K takovému postupu pak nutno v obecné rovině připomenout, že pokud podle názoru odvolacího soudu nebyl skutkový stav věci správně zjištěn a jestliže má odvolací soud za to, že tomu tak je proto, že soud prvního stupně nehodnotil správně důkazy, může v takovém případě odvolací soud pouze upozornit soud prvního stupně, v kterých směrech má být řízení doplněno anebo čím je třeba se znovu zabývat. Nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má soud prvního stupně učinit. Odvolací soud tak nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval (srov. §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.), s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001 , apod.).
9. Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže toto své hodnocení vyjádřit bez dalšího ve svém rozhodnutí, pokud tyto důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka nebo obviněného a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka nebo obviněného vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů ( §263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti ( §2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti ( §2 odst. 12 tr. ř.), které náležejí mezi stěžejní principy pro dokazování v trestním řízení. I za této situace, když byly před soudem prvního stupně provedeny všechny relevantní důkazy, však odvolací soud musí zvážit, zda by opakované provádění důkazů ve veřejném zasedání neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by meze pravomocí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
10. Posuzováno těmito hledisky je pak zřejmé, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 To 1/2014, výše uvedená obecná hlediska nerespektoval a po opětovném zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 49 T 14/2010, udělil soudu prvního stupně autoritativní pokyny ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů a učinění skutkových zjištění. Takový postup odvolacího soudu byl však za daných okolností nepřípustný. V návaznosti na to pak nelze objektivně vyloučit pochybnosti o vztahu soudců k projednávané věci, neboť z hlediska obsahu citovaného rozhodnutí odvolacího soudu by bylo možno předpokládat, že dotčení soudci si již dopředu mohli učinit o věci poměrně jasný právní názor, který do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jejich nestrannosti.
11. Na druhé straně se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s námitkou, že vrchní soud v rozhodnutí napadeném stížností nezkoumal subjektivní hledisko nestrannosti, které vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudců k projednávané věci. Vrchní soud totiž v tomto směru výslovně konstatoval, že ,,obžalovaný svým názorem na způsob rozhodování soudců příslušného senátu a jejich zainteresování ve věci nevýslovně zpochybňuje profesionalitu těchto soudců, pokud bez konkrétních důkazů a opodstatnění dovozuje vytvoření jejich osobního vztahu k věci, resp. samotnému obžalovanému“.
12. Skutečností automaticky zpochybňující nestrannost soudců pak rovněž nemůže být ani podání trestního oznámení na dosavadní postup soudu, v důsledku čehož obviněný následně dovodil možný negativní dopad na dotčené soudce. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům totiž nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodů podjatosti (srov. R 34/1997). Přijetí závěru o podjatosti soudců pouze na základě podaného trestního oznámení ze strany obviněného bez prokázání konkrétních a opodstatněných důvodů by tak zakládalo nebezpečnou soudní praxi, která by mohla být ze strany obviněného účelově zneužita pokaždé, kdy by nebyl spokojen s postupem soudu, výsledkem řízení apod.
13. Nutno tak opětovně zdůraznit, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu, o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pokud tedy vrchní soud dospěl na základě řádného posouzení konkrétních skutečností k závěru, že z hlediska subjektivní stránky nestrannosti zde nejsou důvody pro vyloučení dotčených soudců, nelze shledat takový postup vadným. S ohledem na obsah napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející tak Nejvyšší soud závěr vrchního soudu o jeho subjektivní nestrannosti nezpochybňuje, nýbrž poukazuje, že tato rovina není z hlediska celkového posouzení nestrannosti soudců jediným rozhodujícím aspektem. Nestačí totiž, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
14. Vzhledem k tomu, že v případě obviněného Ing. S. Š. však nelze na základě některých výše rozvedených skutečností objektivně (tj. z hlediska vnějšího pozorovatele) vyloučit pochybnost o nestrannosti soudců odvolacího senátu Vrchní soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenky a JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D., nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 2. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu