ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1387.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1387/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného Money service a. s. , se sídlem v Praze 10, Horní Měcholupy, U Golfu 565, identifikační číslo osoby 28970691, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, proti povinnému F. Č. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, pro 144 341,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 57 EXE 1461/2014, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 23 Co 294/2015-74, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. 23 Co 294/2015-90, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. 7. 2015, č. j. 57 EXE 1461/2014-58, zastavil exekuci k vymáhání pohledávky podle rozhodčího nálezu vydaného dne 25. 5. 2013 rozhodcem Mgr. Tomášem Výborčíkem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, sp. zn. 12-181 (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce na nákladech exekučního řízení 13 612,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a současně zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Hynku Sekyrkovi, Exekutorský úřad Praha 1, na nákladech exekuce 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Dospěl k závěru, že rozhodčí nález nesplňuje náležitosti řádného exekučního titulu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím, ve znění jeho opravného usnesení, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, uvedl, že povinný s manželkou vystupují ve smlouvě o půjčce ze dne 8. 3. 2011 (obsahující rozhodčí doložku) jako ručitelé, tedy jako nepodnikající fyzické osoby. V rámci svého ručitelského závazku přijali smluvní ujednání o smluvních pokutách a úrocích z prodlení včetně úroku z prodlení ze smluvních pokut ve výši 1 000 Kč denně (365 000 Kč ročně) k zaplacení řady dalších jednorázových pokut ve výši 100 000 Kč a 200 000 Kč, dále byl závazek dlužníka zajištěn bianko směnkou, ve které mohl oprávněný doplnit údaje o splatnosti a směnečné sumě, dále byl závazek zajištěn zástavním právem k nemovitosti v obci V. B. i k bytu v K. Smlouvou o půjčce byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 600 000 Kč na 3 měsíce a všechny smluvní pokuty a zřízení zástavního práva včetně zajištění bianko směnkou se v daném případě jeví jako nepřiměřené a odporující dobrým mravům. Je-li shledána neplatnou celá smlouva o poskytnutí půjčky, není platná ani rozhodčí doložka. Protože rozhodce neměl pravomoc k vydání exekučního titulu, výkonu takového nicotného titulu se nelze domáhat. Podle odvolacího soudu povinný a jeho manželka při uzavírání ručitelského závazku neměli postavení podnikatelů a rovněž smlouva o půjčce v části týkající se ručení odkazovala na §546 a násl. obč. zák. Postup soudu podle §301 obch. zák. (snížení smluvní pokuty) navíc připadá v úvahu pouze v nalézacím řízení, nikoliv v exekučním řízení.
Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí řeší otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, popř. odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. tato otázka procesního práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Uvedl, že v případě posuzovaném Ústavním soudem ve zmiňovaném nálezu se jednalo o vztah podnikatelského subjektu se spotřebitelem, zatímco v souzené věci se jedná o vztah obchodněprávní, neboť F. Č. uzavřel smlouvu o půjčce jakožto podnikatel – osoba samostatně výdělečně činná. A i když povinný a jeho manželka podepsali smlouvu jako fyzické osoby, je i tento ručitelský vztah třeba posoudit podle §261 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“ Pak ovšem není správné posuzovat neplatnost smlouvy pro nepřiměřenost smluvní pokuty podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“, ale postupovat podle §301 obch. zák. s tím, že dospěje-li soud k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, má ji snížit, nikoliv považovat smlouvu o půjčce za neplatnou (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1281/2008). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiměřeně snížit smluvní pokutu lze jen v řízení nalézacím, nikoliv až v řízení exekučním. Uvedl, že přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit vždy podle okolností konkrétního případu, s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, případně hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty závazku a smluvní pokuty (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, usnesení ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011, rozsudek ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, rozsudek ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a další). Dovolatel je přesvědčen, že výše smluvní pokuty je zcela v souladu s dobrými mravy. K prohlášení ze dne 23. 5. 2013 uvedl, že v něm sice potvrdil, že po povinném a jeho manželce již nebude uplatňovat žádné nároky vyplývající ze smluv, avšak poté proti němu podali povinný s manželkou žalobu o vydání údajného bezdůvodného obohacení u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 68/2014. Dovolatel se nemohl takto vzdát do budoucna svých nároků včetně svého práva na soudní ochranu. Odvolací soud svým závěrem, že exekuce není důvodná, jen posvětil zneužití práva ze strany povinného, který nerespektoval domluvu stran a domáhal se plnění, na které neměl nárok. Konečně uvedl, že smlouva nebyla formulářově předtištěna, nýbrž byla přesně sepsána podle svobodné vůle smluvních stran. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se návrh povinných na zastavení exekuce zamítá, popř. usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud ve všech souvislostech nezabýval otázkou možnosti exekučního soudu - ve světle judikatury Ústavního soudu ohledně platnosti rozhodčích doložek (rozhodčích smluv) - zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu neplatnost smlouvy o půjčce jako celku pro její rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, jsou v exekučním řízení zcela bez právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 224/2008).
Nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu v projednávané věci, že nevyužil ustanovení §301 obch. zák. a nepřistoupil k moderaci výše smluvní pokuty, neboť není-li exekuční soud oprávněn k přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí, nepřísluší mu ani jakkoli měnit povinnost pravomocně uloženou vykonávaným rozhodčím nálezem. Exekučnímu soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Závěr odvolacího soudu, že postup podle §301 obch. zák. nepřipadá v exekučním řízení v úvahu, je tedy správný, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a v něm navazujícím nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, uvedl , že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat."
Z pohledu závěrů Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána.
Ze smlouvy o půjčce č. 110/2011 a o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2011 mimo jiné vyplývá, že na základě této smlouvy společnost Money service a.s. půjčila F. Č. jako dlužníkovi (podnikajícímu jako fyzická osoba) 600 000 Kč s tím, že se jí F. Č. zavázal vrátit k 8. 6. 2011. Manželé F. Č. a K. Č. v souladu s §546 a násl. obč. zák. prohlásili, že ručí za všechny závazky dlužníka vůči věřiteli vyplývající z této smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva. Současně se pro případ, že dlužník nesplní jakýkoliv závazek nebo více závazků vůči věřiteli vyplývajících z této smlouvy, splní tyto závazky sami, a to nejpozději do pěti pracovních dnů…….Byť se účastníci dohodli, že ručí za závazky dlužníka podle příslušných ustanovení obč. zák., rozhodující je, jakou povahu má vztah hlavní, neboť platí, že ručitelský závazek jako akcesorický závazek k závazku hlavnímu se řídí stejnou normou jako závazek hlavní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). V tomto směru je tedy důvodná námitka oprávněného, nicméně i na vztah obchodněprávní lze aplikovat ustanovení §39 obč. zák. o neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy.
Velký senát Nejvyššího soudu se otázkou posouzení neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. v obchodněprávních vztazích zabýval v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta (dále srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4509/2014).
O takový případ se jedná i v projednávané věci. Odvolací soud totiž nepovažoval smlouvu o půjčce za neplatnou (pouze) z důvodu nepřiměřenosti některé ze sjednaných smluvních pokut, ale pro rozpor smlouvy jako celku s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, za nichž a jak byla sjednána, resp. vzhledem k velkému množství ujednaných zajišťovacích prostředků různého druhu, zajišťujících krátkodobý úvěr – smluvní pokuty, úroky z prodlení, úroky z prodlení ze smluvních pokut, další jednorázové pokuty, bianko směnka, zástavní právo k budově, zástava bytu (srov. první odstavec na str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a smlouvu o půjčce č. 110/2011 a o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2011 na č. l. 17 a násl. spisu). Podle smlouvy o půjčce č. 110/2011 se totiž smluvní strany dohodly, že dlužník uhradí věřiteli smluvní úrok ve výši 3 % měsíčně z jistiny dluhu, tedy 18 000 Kč za každý měsíc trvání půjčky, dále v případě prodlení dlužníka s uhrazením byť i jen části jakékoliv měsíční platby úroku se dlužník zavázal uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení (část I., bod 3). Dále se dohodly, že v případě prodlení dlužníka s uhrazením jistiny dluhu spolu se smluvním úrokem a paušálními náklady řádně a včas se dlužník zavazuje uhradit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč (část II, bod 1). Současně pro případ, že se dlužník dostane se splácením byť i jen části z půjčených finančních prostředků do prodlení, nebo v případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením byť i jen části kterékoliv smluvní pokuty uvedené ve smlouvě, se dlužník zavázal zaplatit věřiteli za každý den prodlení úroky z prodlení řádně nesplaceného závazku v zákonné výši, tj. ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (část II, bod 2). Další smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč účastníci dohodli pro případ poskytnutí nepravdivých informací ze strany dlužníka – prohlášení úpadku, exekuce, zastavení nemovitostí). V rámci zástavní smlouvy pak manželé Č. zřídili ke své nemovitosti – budově v obci V. B., postavené na st. par. č. 213, zástavní právo, a to k zajištění závazků dlužníka a jich jako ručitelů vyplývajících ze smlouvy o půjčce č. 110/2011 (část IV., bod 1., 2. 3). Za účelem zajištění veškerých pohledávek věřitele vůči dlužníkovi předal dlužník v den podpisu smlouvy věřiteli jednu vlastní blankosměnku vystavenou s doložkou „Bez protestu“ ve prospěch věřitele (část VI. smlouvy).
Závěr odvolacího soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že sám rozhodce přezkoumával smluvní pokutu sjednanou ve výši 1000 Kč za každý den prodlení, její výši shledal v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto žalobu do částky 602 000 Kč s vyčíslenými úroky zamítl.
Výtka, že soudy odkázaly na nález Ústavního soudu III. ÚS 4084/12, týkající se spotřebitele, je v dané věci bezpředmětná, neboť otázkou pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, se exekuční soud zabývat musí bez ohledu na povahu účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodce povolaný na základě neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 999/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 653/2013, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3755/2012, či ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2568/2013).
Dovolací soud závěrem uvádí, že obsah a povaha prohlášení oprávněného ze dne 23. 5. 2013, že nebude po povinném a jeho ženě požadovat jakékoliv plnění ze smlouvy vyplývající, je v dané věci zcela bez významu. Rovněž (ne)dostatek svobody vůle stran při sepisu smlouvy o půjčce nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu, na takovém zjištění rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, dovolací soud proto k těmto námitkám nepřihlížel.
Protože krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako soud dovolací, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Oprávněný v této fázi řízení nebyl úspěšný a povinnému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu