ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1985.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1985/2017-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného M. L. , zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti povinnému R. L. , zastoupenému Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Na Hradbách 3213/1A, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 Nc 1115/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, č. j. 40 Co 368/2016-435, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, Exekutorský úřad Klatovy, usnesením ze dne 21. 9. 2009, č. j. 120 EX 11186/09-11, uložil povinnému pokutu ve výši 100 000 Kč za nesplnění povinnosti obnovit předešlý stav a umožnit nerušené užívání cesty zčásti umístěné na parcele zastavěná plocha a nádvoří, parcele zastavěná plocha a nádvoří a parcele ostatní plocha v k. ú. V. k průchodu a průjezdu k rekreační chalupě v k. ú. V. Uvedl, že dne 10. 9. 2007 byla povinnému uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, povinný však ani uložením pokuty svoji povinnost nesplnil, soudní exekutor tak na návrh oprávněného přistoupil k uložení další pokuty podle ustanovení §351 o. s. ř.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že odvolání oprávněného se odmítá (výrok I.) a k odvolání povinného změnil usnesení soudního exekutora tak, že povinnému se ukládá pokuta ve výši 30 000 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že oprávněný není legitimován k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora, neboť tímto usnesením nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, proto jeho odvolání odmítl. Dále uzavřel, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §351 odst. 1 o. s. ř. a při ukládání dalších pokut platí, že soud (soudní exekutor) nezkoumá, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu ji splnil, a že v tomto směru vychází pouze z tvrzení oprávněného. Jestliže povinný povinnost splnil, může se domáhat zastavení exekuce. Odvolací soud se tak koncentruje pouze na řešení otázky výše uložené pokuty, v té dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že jde o druhou exekutorem uloženou pokutu, je namístě uložit pokutu ve výši 30 000 Kč, kterou v dané fázi exekučního řízení považuje odvolací soud za dostačující.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém předkládá dovolacímu soudu otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, a sice:
· Zda při řešení otázky stanovení výše donucovací pokuty může tato pokuta výrazně převyšovat cenu vynucovaného plnění.
· Zda při řešení otázky stanovení výše donucovací pokuty je v souladu s dobrými mravy, aby výše donucovací pokuty výrazně převyšovala cenu vynucovaného plnění.
· Zda při řešení otázky stanovení výše donucovací pokuty uložené povinnému za jeho údajné nesplnění stanovené povinnosti, jejíž splnění sám odvolací soud podmiňuje následnou samostatnou úvahou samotného povinného o volbě opatření, jímž vyhoví dikci exekučního titulu, se má přihlížet k povaze vynucované povinnosti spočívající nejen v její ceně (hodnotě), ale spočívající také v ceně (hodnotě) opatření, jímž má být dikci exekučního titulu vyhověno.
· Zda při řešení otázky stanovení výše donucovací pokuty může být na povinném ponecháno, aby sám zvolil jediné libovolné konkrétní opatření, o němž se domnívá, že jeho splněním vyhoví dikci exekučního titulu a to bez toho aniž by měl jistotu, že jím realizované opatření bude postačující k tomu, aby mu ze strany exekutora nebyla uložena další donucovací pokuta.
· Zda při řešení otázky stanovení výše donucovací pokuty je nutno přihlédnout k povaze vynucované povinnosti spočívající v jejím charakteru, kterým má být narušeno Ústavní právo povinného na nedotknutelnost obydlí.
Povinný v dovolání uvedl, že podstata povahy vynucované povinnosti má pro něj charakter hrubého narušení ústavou chráněného práva na nedotknutelnost jeho obydlí. Vymáhaná povinnost se vztahuje ke stavbám a pozemkům, které jsou součástí obydlí (uzavřeného oploceného dvora), které vlastní společně se svou manželkou. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který považuje za nepřezkoumatelný, když není zřejmé, jak odvolací soud při změně výše donucovací pokuty přihlédl k povaze vynucované povinnosti, když nevymezil ani jediné opatření, jímž povinný vyhoví dikci exekučního titulu . Odvolací soud rovněž nijak nepřihlédl k povaze vynucované povinnosti, kterou má být narušeno ústavní právo povinného na nedotknutelnost obydlí, ani k ceně (hodnotě) vynucované povinnosti. Povinný v dovolání dále rekapituluje průběh řízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. usnesení krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „povinným formulované právní otázky nejsou otázkami, které by nebyly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, povinný uměle vytváří ve skutečnosti neexistující právní problémy“. Zdůrazňuje, že exekuční řízení bylo zahájeno již v roce 2009 a počínání povinného od té doby směřuje ke zmaření exekuce nikoli ke splnění vymáhané povinnosti. Oprávněný se domnívá, že výše pokuty vyhovuje všem zákonným hlediskům a souvisejícím okolnostem. Neshledává důvodnou ani námitku povinného, že uložením pokuty bylo narušeno jeho ústavní právo na nedotknutelnost obydlí. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Povinný spojil přípustnost dovolání s tím, že dosud nebyly dovolacím soudem řešeny jím vytýčené otázky vztahující se k výši uložené pokuty a ceně vynucovaného plnění (tu pravděpodobně dovozuje z ocenění věcného břemene spočívající v právu cesty stanovené v rámci nalézacího řízení o zřízení věcného břemene, viz dovolání str. 4).
Při rozhodování o výši další pokuty ve smyslu §351 věty druhé o. s. ř. (§72 ex. řádu) je zákonným hlediskem její přiměřenost. Ta vždy záleží na konkrétních okolnostech souzené věci, přičemž soud především přihlédne k povaze vymáhané povinnosti, popř. její majetkové hodnotě, k osobním a majetkovým poměrům povinného. Úkolem soudu je vystihnout výši pokuty, jež bude způsobilá jak přiměřeně, tak efektivně nutit povinného, aby povinnost uloženou vykonávaným rozhodnutím splnil (srov. Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha, Linde, 2004, 723 s, srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2159/2006).
Odvolací soud se otázkou přiměřenosti další pokuty zabýval, zohlednil, že se jedná v pořadí o druhou soudním exekutorem uloženou pokutu, vysvětlil, proč pokutu ve výši 30 000 Kč nepovažuje za likvidační a proč právě pokuta v této výši by měla vést k tomu, aby povinný exekučním titulem vymáhanou povinnost splnil.
Namítal-li dovolatel, že odvolací soud nevymezil ani jediné jednoznačné a závazné opatření, jímž povinný vyhoví dikci exekučního titulu, pak je třeba připomenout, že takové vymezení soudu nepřísluší.
Dovolací soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu