ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2168.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2168/2017-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné R. K. F. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti povinnému S. M. , za účasti manželky povinného D. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova č. 584, pro 600 000 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 26 EXE 1611/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 20 Co 473/2015-272, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 20. července 2015, č. j. 26 EXE 1611/2012-222, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 26 EXE 1611/2012-16, oprávněné uložil povinnost nahradit manželce povinného na nákladech zastavení exekuce částku ve výši 213 021 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že o nákladech soudní exekutorky Mgr. Martiny Tetzeliové, Exekutorský úřad Plzeň-jih (dále jen „soudní exekutorka“), bude rozhodnuto samostatným usnesením. Uvedl, že v daném případě nedošlo k tvrzenému převodu práva předmětné pohledávky na oprávněnou, neboť smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena dne 7. července 2008, tj. ještě před vydáním exekučních titulů, které byly vydány dne 11. srpna 2008 a 12. ledna 2011. Postupní smlouva tak není platná a oprávněná není aktivně legitimována k vymáhání exekučními tituly přiznané pohledávky. K převodu vymáhané pohledávky přitom nedošlo ani jiným způsobem. Byť došlo k tradici směnky, protože její originál byl u soudu předložen právě oprávněnou, a součástí směnky je i rubopis, tento je datován až dnem 23. května 2015. Vzhledem k tomu, že exekuce byla nařízena na základě exekučního návrhu oprávněné ze dne 3. dubna 2012, oprávněná nebyla ke dni podání exekučního návrhu aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2015, č. j. 20 Co 473/2015-272, potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. července 2015, č. j. 26 EXE 1611/2012-222, a oprávněné uložil povinnost zaplatit manželce povinného náklady odvolacího řízení ve výši 61 854 Kč. Dospěl k závěru, že v době, kdy byla smlouva o postoupení pohledávek uzavřená, doposud probíhalo směnečné řízení, z uvedeného důvodu proto nebylo možné směnku převést jiným způsobem než rubopisem směnky. Po skončení směnečného řízení, tj. po právní moci směnečného platebního rozkazu (resp. exekučních titulů), následně právo exekučními tituly přiznané na oprávněnou nepřešlo, neboť převedením práv ze směnky po vydání exekučního titulu nedojde k převodu práv ze směnečného platebního rozkazu, nýbrž pouze ze směnky.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním, v němž kromě jiného namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přechodu práva přiznaného směnečným platebním rozkazem ve smyslu ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“). Dovolatelka souhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých směnku na řad nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky a převedením práv ze směnky po vydání směnečného platebního rozkazu nedojde k přechodu práv z tohoto směnečného platebního rozkazu, ale pouze práv ze směnky. Její situace je ovšem odlišná, neboť na základě postupní smlouvy došlo toliko ke vzniku nepřímého zastoupení podle §530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného důvodu proto postupitel i nadále ve směnečném (nalézacím) řízení vymáhal postoupenou pohledávku proti povinnému v nepřímém zastoupení a k indosování směnky došlo až po nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu. Sama skutečnost, že oprávněná doložila směnku s rubopisem až v průběhu exekučního řízení, není důvodem pro zastavení exekuce. Dále brojí proti přiznání náhrady nákladů řízení manželce povinného, neboť její účast se omezovala jen na část řízení týkající se majetku ve společném jmění. Manželka povinného proto nebyla účastníkem řízení o zastavení exekuce a nelze jí tak přiznat právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti se dovolá aplikace ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. srpna 2016, č. j. 20 Cdo 3080/2016-331, dovolání oprávněné odmítl a oprávněné uložil povinnost zaplatit manželce povinného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 20 697,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Uvedl, že dovolání oprávněné kromě jiného nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání, když především neobsahuje údaj o tom, v čem splnění předpokladů přípustnosti dovolání spočívá, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud nálezem ze dne 24. dubna 2017, sp. zn. I. ÚS 3682/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, č. j. 20 Cdo 3080/2016-331, zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky (v posuzované věci oprávněné, respektive dovolatelky) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nerespektoval svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody dovolatelky, včetně povinnosti volit pro ni postup vstřícnější k jejímu právu na soudní ochranu. Z dovolání je podle názoru Ústavního soudu zřejmé při řešení jaké rozhodné otázky – přechodu práv ze směnky – se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně, že tato otázka dovolacím soudem doposud nebyla vůbec řešena.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou namítané otázce převodu práva ze směnky na řad postupní smlouvou, stejně jako v otázce nákladů exekuce, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení zejména v tom, že odvolací soud nezohlednil institut nepřímého zastoupení podle §530 odst. 1 obč. zák. a dospěl tudíž kromě jiného k závěru, že za trvání směnečného řízení je možné práva ze směnky převést toliko indosamentem eventuálně v kombinaci s postupní smlouvou, nikoliv jen postupní smlouvou, byť obsahující dohodu o nepřímém zastoupení. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud se její námitkou nepřímého zastoupení vůbec nezabýval. Postupoval ovšem správně, neboť pro účely posouzení převodu práv ze směnky je případná existence dohody o nepřímém zastoupení irelevantní. Pokud jde o samotný převod práv ze směnky, z ustanovení §18 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že k převodu listinného cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Za situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí, lze proto dospět k závěru, že směnku na řad nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004). V posuzovaném případě ovšem byla smlouva o postoupení práv ze směnky uzavřena již za trvání směnečného řízení, kdy však nebylo možné směnku převést jiným způsobem než rubopisem směnky. V této fázi tak na základě postupní smlouvy nedošlo k převodu práv ze směnky. Po skončení směnečného řízení právo exekučními tituly přiznané lze dále převést na jiného jen do zahájení exekučního řízení (podáním návrhu na exekuci), což musí nový oprávněný prokázat způsobem upraveným v §36 odst. 3 a 4 ex. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 847/2008) a v této věci k prokazování převodu došlo až v průběhu exekučního řízení. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu v souladu se shora citovanou judikaturní praxí dovolacího soudu a je tudíž správné.
Přípustnost nemůže založit ani další dovolatelkou namítaná otázka, podle které manželka povinného nebyla účastníkem řízení o zastavení exekuce a nelze ji proto přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Dovolatelka v této souvislosti navrhuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., aniž by však tuto blíže zdůvodňovala. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. přitom přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech. Podle ustanovení §36 odst. 2 ex. řádu je účastníkem exekučního řízení také manžel povinného, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek ve společném jmění manželů. V posuzované věci je rozhodováno o zastavení exekuce, kdy řízení o zastavení exekuce bylo iniciováno podnětem právě manželky povinného, přičemž exekuce byla vedena nikoliv jen na majetek povinného, nýbrž i na majetek manželky povinné. Exekučním příkazem soudní exekutorky ze dne 11. 6. 2012, č. j. 155 EX 251/12-44, byly postiženy nemovité věci ve výlučném vlastnictví manželky povinné. Podmínky stanovené ve shora citovaném ustanovení §36 odst.2 ex. řádu zakládající účastenství manželky povinného tak byly splněny. Odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, o nákladech rozhodl v souladu s ustanovením §89 ex. řádu, podle něhož náklady exekuce nese ten z účastníků, který zastavení exekuce zavinil, což za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že oprávněná není aktivně legitimovaná k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly, je právě oprávněná (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 678/2015). Lze proto shrnout, že usnesení odvolacího soudu je i v tomto směru správné.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože exekuční řízení je skončeno, rozhodl dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. Podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. by právo na náhradu nákladů měla úspěšná manželka povinného, eventuálně povinný; povinnému, ani jeho manželce, však prokazatelné náklady řízení nevznikly a této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu