ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2182.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2182/2017-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Biskupství českobudějovické , se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská č. 4, identifikační číslo osoby 004 45 118, proti povinné O. S. , Č. B., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická č. 709, pro 181 720,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1514/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2016, č. j. 24 Co 1989/2016-53, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2016, č. j. 24 Co 1989/2016-53, jímž bylo k odvolání povinné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1514/2016-34, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že odvolací soud použil v napadeném rozhodnutí judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byla řešena právní otázka, „zda dříve zahájené řízení o výkon soudního rozhodnutí, které dosud nebylo skončeno, nevytváří ve vztahu k později zahájené exekuci překážku věci zahájené, který brání povolení exekuce a pověření soudního exekutora pro vymáhání téhož identického nároku pro téže identické účastníky v identickém procesním postavení“, přičemž obšírně dovozovala, že by dovolacím soudem řešená právní otázka měla být posouzena jinak. K dovolatelkou položené otázce Nejvyšší soud dodává, že jím řešena byla a soud prvního stupně spolu s odvolacím soudem přiléhavě při jejím řešení na ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), odkázal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003, usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3873/2008; dále dovolací soud navíc poukazuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, a ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1054/2017). Dovolací soud nemá důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K tomuto závěru nemůže vést ani samotná dovolací argumentace.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na §87 a násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu