ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2576.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2576/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné STARLIFE s. r. o. , se sídlem v Hostivici, Palouky 616, identifikační číslo osoby 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti povinné A. O. , pro 173 675 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 60045/12, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 14 Co 77/2017-65, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 14 Co 77/2017, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 14 Co 77/2017-65, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 14 Co 77/2017, a usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 2. 12. 2016, č. j. 067 EX 60045/12-59, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 5, usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 067 EX 60045/12-59, zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2012, č. j. 54 EXE 5789/2012-25 (výrok I.), uložil oprávněné povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soudní exekutor dospěl k závěru, že současný průběh exekuce ukazoval, že povinná není zcela nemajetná a jeví se jako pravděpodobné, že se zřejmě podaří časem vymoci pohledávku oprávněné, avšak bude třeba provádět nákladné lustrace po majetku povinné a předně mobiliární exekuci. Z tohoto důvodu vyzval soudní exekutor oprávněnou ke složení přiměřené zálohy na náklady exekuce. Oprávněná však ve stanovené lhůtě přiměřenou zálohu nesložila a soudní exekutor tak exekuci v souladu s §55 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, zastavil.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedl, že z obsahu spisu nevyplývá, že by zde byl jiný důvod pro zastavení exekuce spočívající v údajné nemajetnosti povinné. Je zřejmé, že soudní exekutor dosud neprovedl všechny potřebné úkony ke zjištění majetku povinné, a proto nelze prozatím jednoznačně dovodit naplnění předpokladů pro zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinné. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudní exekutor ve druhé výzvě dostatečně konkretizoval, proč požaduje zálohu, když tato má sloužit k pokračování exekuce formou postižení movitých věcí povinné (tzv. mobiliární exekuce). Výše požadované zálohy tak není zjevně neúměrná k nákladům, jejichž vznik lze očekávat v souvislosti s provedením mobiliární exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odchýlení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu spatřuje pak v otázce výkladu náležitostí výzvy k úhradě zálohy na náklady exekuce. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2205/2014, dle kterého musí soudní exekutor ve výzvě výslovně uvést, jakým způsobem bude dále exekuce prováděna tak, aby oprávněná mohla posoudit, zda by jí uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení její pohledávky či nikoliv. Těmto požadavkům však v předmětné věci soudní exekutor nevyhověl, když pouze uvedl, že „záloha je určena náklady spojené s provedením mobiliární exekuce v bydlišti/sídle povinné či jiném místě, kde se mohou nacházet věci povinné“. Oprávněná tak není schopna ve smyslu shora citované judikatury posoudit, zda bylo složení zálohy nezbytné a vedlo by k vymožení vymáhané pohledávky.
Dále pak oprávněná namítala odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce výkladu zjevné existence jiného důvodu pro zastavení exekuce, konkrétně pak od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4376/2010. Uvedla, že soudní exekutor ničeho za 4 roky nevymohl a ani ze spisu nevyplývá, že by povinná měla jiný postižitelný majetek, je tedy zjevné, že pohledávka oprávněné by mohla být vymožena „pouze náhodou nebo velmi obtížně“, a proto bylo na místě zastavení exekuce z jiného důvodu, tj. zastavení pro nemajetnost povinné. Dovolatelka dále brojí proti nepřiměřenosti výše zálohy, když soudní exekutor požadoval po oprávněné uhrazení záloh na náklady exekuce v 56 případech najednou. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje a o nákladech odvolacího řízení se nerozhoduje, případně zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora, a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při posouzení otázek náležitostí výzvy k úhradě zálohy na náklady exekuce a zastavení exekuce podle ustanovení §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „ex. řád“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Jestliže soudní exekutor chce pokračovat v provádění exekuce poté, co v průběhu exekučního řízení ničeho k uspokojení pohledávky oprávněného z majetku povinného nevymůže, může vyzvat oprávněného ke složení zálohy. Ve výzvě ale musí konkretizovat, na jaké náklady bude záloha použita; jinak řečeno, musí výslovně uvést, jakým způsobem bude dále exekuce prováděna tak, aby oprávněný mohl posoudit, zda by jím uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení jeho pohledávky či nikoliv. Nekonkrétní výzva ke složení zálohy na náklady exekuce je považována za nepřípustné obcházení institutu zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2205/2014). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích rovněž uvedl, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněného něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (nemajetnost povinného) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 531/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4379/2010].
V projednávané věci byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2012, č. j. 54 EXE 5789/2012-25, nařízena exekuce na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 173 675 Kč s příslušenstvím. Ze spisu soudního exekutora vyplývá, že exekutor činil dotazy na evidenci obyvatel, banky, stavební spořitelny, katastr nemovitostí, obchodní rejstřík, Ministerstvo vnitra, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a další zdravotní pojišťovny, Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce České republiky, ve všech případech s negativním výsledkem. Exekučními příkazy ze dne 26. 8. 2014, č. j. 067 EX 60045/12-22, a č. j. 067 EX 60045/12-23, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné, avšak oba účty povinné vykazovaly debetní zůstatek. Z obsahu spisu dále vyplývá, že exekutor usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 067 EX 60045/12-51, vyzval oprávněnou k úhradě zálohy na náklady exekuce, přičemž výši zálohy určil částkou 3 250 Kč a poučil oprávněnou, že nesloží-li zálohu, bude exekuce v souladu s ustanovením §55 odst. 6 ex. řádu zastavena. V opakované výzvě ze dne 14. 11. 2016, č. j. 067 EX 60045/12-56 uvedl, že „záloha je určena na náklady spojené s provedením mobiliární exekuce v bydlišti/sídle povinného či v jiném místě, kde se mohou nacházet movité věci povinného“, a oprávněnou znovu poučil o následcích nezaplacení zálohy.
Dovolatelka předně v dovolání namítala, že soudní exekutor po ní požadoval uhrazení zálohy na náklady exekuce v 56 případech najednou, tudíž se dle názoru dovolatelky výše zálohy v celkovém souhrnu jeví jako nepřiměřená. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že daná námitka není relevantní, neboť u každého z povinných jde o konkrétní a individualizovanou situaci.
K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však došlo v otázce při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení §55 odst. 5 ex. řádu. Odvolací soud v posuzované věci dostatečně nevzal v úvahu, že v dané věci exekuce probíhá již 4 roky a soudní exekutor dosud pro oprávněnou ničeho nevymohl, neboť jediným zjištěným majetkem povinné byly dva účty u peněžního ústavu, které ovšem vykazovaly debetní zůstatek. Za této situace bylo na místě, aby se odvolací soud z hlediska smyslu a účelu zálohy na náklady exekuce zabýval otázkou, zda není dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, a to nemajetnost povinné, protože ukazoval-li by průběh exekuce na to, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, nemohlo by nesložení zálohy vést k zastavení exekuce.
Dovolatelce je dále třeba dát za pravdu v tom, že záloha na náklady exekuce nemá být exekutorem svévolně stanovována kdykoli v průběhu provádění exekuce, aniž by náležitě s ohledem na konkrétní skutkový stav věci objektivně zdůvodnil, z jakého důvodu uhrazení této zálohy ukládá po více než 4 letech od nařízení exekuce. Exekutor zdůvodnění účelu v první výzvě k úhradě zálohy na náklady exekuce zcela opominul, neboť vůbec nekonkretizoval, na jaké náklady bude záloha použita. V opakované výzvě jako způsob dalšího provádění řízení výslovně specifikoval mobiliární exekuci. Přesto se i opakovaná výzva ve světle výše uvedené judikatury jeví jako nekonkrétní, neboť vzhledem k délce probíhajícího (a dosud neúspěšného) exekučního řízení, mělo být z výzvy patrno, zda exekutor má poznatky o tom, zda má povinná nějaký mobiliární exekucí postižitelný majetek, nebo kde má být mobiliární exekuce provedena, aby měla oprávněná možnost posoudit, zda by jí uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení její pohledávky či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3684/2017).
Protože závěr odvolacího soudu je s ohledem na výše uvedené nesprávný, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). A protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudního exekutora, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soudního exekutora závazný; v novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu