ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.265.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 265/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného Ing. J. W. , zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 1, proti povinným 1) E. H. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, a 2) J. H. , pro 587 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 EXE 3567/2014, o dovolání povinné 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 19 Co 223/2015-179, takto:
Dovolání povinné 1) se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2016, č. j. 19 Co 223/2015-179, potvrdil výrok I. usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. března 2015, č. j. 23 EXE 3567/2014, o zamítnutí návrhu povinné 1) na zastavení exekuce, jejímž provedením pověřil Okresní soud v Příbrami dne 9. prosince 2014, č. j. 23 EXE 3567/2014-20, soudní exekutorku JUDr. Jaromíru Sedláčkovou, Exekutorský úřad Příbram. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že exekuce pro částku 550 000 Kč, představující nesplacenou část jistiny půjčky a sjednaný úrok z půjčky, se opírá o vykonatelný exekuční titul, přičemž úrok byl sjednán ve výši 50 000 Kč, tedy ve výši 10 % z jistiny úvěru ročně, a tuto výši nelze považovat za nepřiměřenou, přičemž na vykonatelnosti exekučního titulu nemůže nic změnit ani argumentace povinné 1) o fatálních důsledcích v podobě ztráty bydliště.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná 1) v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítá, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť se nezabývaly otázkami omluvitelnosti prodlení v případě nezaviněného krátkodobého prodlení s úhradou jedné splátky, a souladu s dobrými mravy u postupu oprávněného, který se po tomto nepatrném prodlení povinných obrátil na soudního exekutora s návrhem na nařízení exekuce, a zda má být takovému postupu poskytnuta právní ochrana. Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by povinným hrozila závažná újma, a aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že ze strany oprávněného se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kdy i přes pravidelné úhrady jednotlivých splátek se oprávněný obrátil na soudního exekutora ihned po jediném porušení dohodnutých termínů splátek, kdy se povinní zpozdili z „omluvitelných důvodů“ o jediný den.
Ze spisu vyplývá, že v posuzované věci je exekučním titulem notářský zápis ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. NZ 311/2013, N 418/2013, sepsaný Mgr. S. T., notářským kandidátem Mgr. Marie Trčkové, notářky se sídlem v Příbrami, jehož účastníky byly oprávněný jako věřitel a zástavní věřitel a povinní jako dlužníci a zástavci a jehož obsahem byla smlouva o půjčce se svolením k vykonatelnosti a zástavní smlouva. Ve smlouvě o půjčce se oprávněný zavázal poskytnout povinným půjčku ve výši 500 000 Kč a povinní se společně a nerozdílně zavázali sjednanou částku oprávněnému vrátit spolu se smluvním pevným úrokem ve výši 250 000 Kč, a to v 60 pravidelných měsíčních splátkách, každá ve výši 12 500 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. listopadu 2013. Obsahem dohody bylo dále ujednání, že nezaplacením některé ze splátek v termínu, který byl dohodnut, se celý dluh stává splatným bez dalšího; přičemž tímto okamžikem je také notářský zápis vykonatelný.
Z výše uvedeného vyplývá, že délka prodlení dlužníků je pro posouzení dané věci nepodstatná, neboť notářský zápis by se stal vykonatelným nezaplacením byť i jedné splátky v dohodnutém termínu. Jestliže tedy splátka splatná dne 20. března 2014 byla na účet oprávněného připsána dne 24. března 2014, tedy až po datu její splatnosti, pohledávka se stala splatnou ke dni 21. březnu 2014, a oprávněnému poté příslušelo právo domáhat se zaplacení celého zůstatku dluhu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dané otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 237/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 5331/2007) a dovolací soud neshledává důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
Odkazovala-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak dovolací soud uvádí, že ta ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. zjevně nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Dovolací soud je však toho názoru, že výše uvedený výklad je zcela v souladu s ústavním právem na ochranu vlastnického práva k pohledávce.
Tvrzení dovolatelky, že oprávněný se obrátil na soudního exekutora ihned po jediném porušení dohodnutých termínů splátek, a že se tak ze strany oprávněného jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud posoudil jako námitku rozporu nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy. Dovolací soud již dříve uvedl, že při podání návrhu na nařízení exekuce nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura). Rozpor s dobrými mravy jakožto hmotněprávní institut tedy nelze úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce, jež je institutem procesněprávním.
K návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání povinné 1) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu