ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3159.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3159/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné STARLIFE s. r. o. , se sídlem v Hostivici, Palouky č. 616, identifikační číslo osoby 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti povinné L. N. , O., pro 70 762 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 60114/12, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 20 Co 92/2017, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 20 Co 92/2017, a usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 2. 12. 2016, č. j. 067 EX 60114/12-73, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 30. 10. 2012, č. j. 15 EXE 9485/2012-8, nařídil na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Eduarda Rojíčka ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. RI ST 230/2010, exekuci na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 70 762 Kč s příslušenstvím. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D. (dále též jen „exekutor“).
Exekutor usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 067 EX 60114/12-73, výrokem I. výše uvedenou exekuci zastavil, výrokem II. uložil povinnost oprávněné nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do 15 dnů od data právní moci tohoto usnesení a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že průběh exekuce ukazoval, že povinná není úplně nemajetná a jeví se jako pravděpodobné, že se zřejmě časem podaří pohledávku vymoci, avšak bude třeba provádět nákladné lustrace po majetku povinné a předně mobiliární exekuce, aby byla uspokojena pohledávka oprávněné. Exekutor proto oprávněnou vyzval ke složení přiměřené zálohy na náklady exekuce (dále též jen „výzva“). Oprávněná však ve stanovené lhůtě zálohu nesložila, a exekutor z tohoto důvodu exekuci zastavil.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 20 Co 92/2017, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že dosud nelze učinit závěr o nemajetnosti povinné, protože exekutor neprovedl šetření o mobiliárním majetku povinné v místě jejího bydliště. Pokud exekutor stanovil zálohu ve výši 3 250 Kč na podkladě spisu, nelze tento postup považovat za svévolný a šikanózní, jak dovozuje oprávněná. Nelze ani dovodit, že by zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy na náklady exekuce bylo projevem „zneužití institutu zálohy“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2205/2014, neboť dovolatelka nebyla na základě specifikace ve výzvě k úhradě zálohy na náklady exekuce schopna posoudit, zda bylo složení zálohy nezbytné a vedlo by k vymožení vymáhané pohledávky. Dovolatelka dále namítala, že z exekučního spisu je zjevné, že její pohledávka by mohla být vymožena „pouze náhodou či velmi obtížně“, a proto bylo na místě zastavení exekuce z jiného důvodu, tj. zastavení pro nemajetnost povinné. Dovolatelka dále brojí proti nepřiměřenosti výše zálohy požadované exekutorem, který po oprávněné požadoval uhrazení záloh na náklady exekuce v 56 případech najednou. Navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se exekuce nezastavuje a o nákladech odvolacího řízení se nerozhoduje, případně jej zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázek náležitostí výzvy k úhradě zálohy na náklady exekuce a zastavení exekuce podle ustanovení §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též je „ex. řád“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §90 odst. 3 ex. řádu, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte, má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Spotřebovaná část zálohy se oprávněnému nevrací a stává se nákladem oprávněného (§87 odst. 2 ex. řádu).
Podle ustanovení §55 odst. 6 ex. řádu nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví. Exekutor exekuci nezastaví pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky pro osvobození oprávněného podle zvláštního právního předpisu nebo je-li vymáháno výživné na nezletilé dítě.
Z ustanovení §55 odst. 6 ex. řádu vyplývá, že v případě nesložení zálohy na náklady exekuce, přičemž nejsou splněny podmínky pro osvobození oprávněného podle zvláštního právního předpisu a nejedná se o exekuci na výživné pro nezletilé děti, nemá exekutor jinou možnost, než exekuci zastavit.
Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 609/2008, ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 531/2008, a ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4376/2010, konstatoval, že účelem exekuce je uspokojit oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem, a že podstatou institutu zálohy na náklady exekuce je pak zajištění prostředků pro následné vedení exekuce, resp. úkony exekutora, vedoucí k jejímu úspěšnému ukončení; za tímto účelem je exekutor oprávněn požadovat na oprávněném v rámci exekučního řízení zaplacení zálohy, jejíž výši a lhůtu k úhradě si určuje sám na základě §12 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. K tomu je ještě možné dodat, že i soud při provádění výkonu rozhodnutí oprávněnému může uložit, aby složil zálohu na náklady provedení výkonu rozhodnutí, a že nesložení zálohy vede k zastavení výkonu rozhodnutí (§270 odst. 3 o. s. ř.). Soud vyzve ke složení zálohy především tehdy, předpokládá-li, že náklady na straně státu vzniknou.
Jestliže exekutor chce pokračovat v provádění exekuce poté, co v průběhu exekučního řízení ničeho k uspokojení pohledávky oprávněného z majetku povinného nevymůže, může vyzvat oprávněného ke složení zálohy. Ve výzvě ale musí konkretizovat, na jaké náklady bude záloha použita; jinak řečeno, musí výslovně uvést, jakým způsobem bude dále exekuce prováděna tak, aby oprávněný mohl posoudit, zda by jím uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení jeho pohledávky či nikoliv. Nekonkrétní výzva ke složení zálohy na náklady exekuce je považována za nepřípustné obcházení institutu zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2205/2014). Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích rovněž připomenul, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněného něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (nemajetnost povinné osoby).
V projednávané věci byla exekuce na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 70 762 Kč s příslušenstvím nařízena usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 10. 2012, č. j. 15 EXE 9485/2012-8, a to na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Eduarda Rojíčka ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. RI ST 230/2010. Ze spisu soudního exekutora vyplývá, že exekutor rozeslal řadu žádostí o poskytnutí součinnosti třetím osobám. Následně vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu Raiffeisenbank a. s. a Eqa bank a. s. a přikázáním jiné peněžité pohledávky ze smlouvy o penzijním spoření a připojištění vedené u společnosti KB Penzijní společnost. Těmito způsoby exekuce na vymáhanou pohledávku nic nevymohl. Příjem povinné ze závislé činnosti či jiný postižitelný příjem nezjistil, když povinná je evidována jako osoba samostatně výdělečně činná. Z evidence motorových vozidel bylo zjištěno, že povinná je majitelkou a provozovatelkou vozidla F. E., rok výroby 1988, a M., rok výroby 1991. Exekutor dosud exekuci prodejem movitých věcí nenařídil a neprovedl ani šetření v bydlišti povinné. Z obsahu spisu dále vyplývá, že exekutor usnesením ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 067 EX 60114/12, vyzval oprávněnou k úhradě zálohy na náklady exekuce, přičemž výši zálohy určil částkou ve výši 3 250 Kč a poučil ji, že nesloží-li zálohu, bude exekuce v souladu s ustanovením §55 odst. 6 ex. řádu zastavena. Dále ve výzvě uvedl, že „záloha je určena na náklady spojené s provedením mobiliární exekuce v bydlišti/sídle povinného či v jiném místě, kde se mohou nacházet movité věci povinného“.
Dovolatelka v dovolání namítala, že exekutor po ní požadoval uhrazení zálohy na náklady exekuce v 56 případech najednou, tudíž se dle názoru dovolatelky výše zálohy v celkovém souhrnu jeví jako nepřiměřená. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že daná námitka není relevantní, neboť u každého z povinných jde o konkrétní a individualizovanou situaci.
K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však došlo při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení §55 odst. 5 ex. řádu. Odvolací soud sice správně uvedl, že prvotní fází exekuce prodejem movitých věcí je soupis věcí, které mohou být prodány, zároveň však dostatečně nevzal v úvahu, že v dané věci exekuce probíhá již 4 roky a exekutor dosud pro oprávněnou nic nevymohl, neboť jediným zjištěným majetkem povinné jsou stará vozidla vedená v registru motorových vozidel (F. E. rok výroby 1988 a M.rok výroby 1991), přitom exekutor ani nezjišťoval, zda se vozidla fakticky nacházejí v držení povinné. Za této situace bylo na místě, aby se odvolací soud z hlediska smyslu a účelu zálohy na náklady exekuce zabýval otázkou, zda není dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, a to nemajetnost povinné, protože ukazoval-li by průběh exekuce na to, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, nemohlo by nesložení zálohy vést k zastavení exekuce.
Dovolatelce je dále třeba dát za pravdu v tom, že záloha na náklady exekuce nemá být exekutorem svévolně stanovována kdykoli v průběhu provádění exekuce, aniž by náležitě s ohledem na konkrétní skutkový stav věci objektivně zdůvodnil, z jakého důvodu uhrazení této zálohy ukládá po více než 4 letech od nařízení exekuce. Exekutor jako způsob dalšího provádění řízení sice výslovně specifikoval mobiliární exekuci, přesto se výzva ve světle výše uvedené judikatury jeví jako nekonkrétní, neboť vzhledem k délce probíhajícího (a dosud neúspěšného) exekučního řízení mělo být z výzvy patrno, zda exekutor má poznatky o tom, zda má povinná nějaký mobiliární exekucí postižitelný majetek, nebo kde má být mobiliární exekuce provedena, aby měla oprávněná možnost posoudit, zda by jí uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení její pohledávky či nikoliv (obdobně již dříve rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3684/2017).
S ohledem na to, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti vůbec nezkoumal, je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.) Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 20 Co 92/2017, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí exekutora ze dne 2. 12. 2016, č. j. 067 EX 60114/12-73, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc exekutorovi k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soudního exekutora závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu