ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.358.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 358/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. , se sídlem Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, London, Suite B, 29 Harley Street, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Boleslavova č. 901/7, proti povinné D. S. , zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 333,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 EXE 102/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2016, č. j. 58 Co 236/2015-246, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2016, č. j. 58 Co 236/2015-246, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci.
V řešeném případě dovozuje povinná přípustnost dovolání ze skutečnosti, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, z nichž některé nebyly dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny, a při řešení dalších se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
První otázkou, která nebyla podle názoru dovolatelky dovolacím soudem vyřešena, je otázka, zda může být omezeno právo dlužníka zakotvené v ustanovení §529 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák“), tedy právo vznášet proti postoupené pohledávce námitky, které mohly být uplatněny v době postoupení pohledávky, v důsledku okolností nezávisejících na vůli či právním jednání dlužníka. Dovolatelka oproti odvolacímu soudu dovozuje, že možnost započtení pohledávek dlužníka za postupníkem existujících již v době postoupení není omezena ničím a není vázána na splnění žádných dalších podmínek. Podle názoru dovolatelky na základě uplatnění zákonné námitky promlčení (patrně myšleno započtení) tedy došlo v daném případě k zániku exekvované pohledávky již před zánikem postupitele, jakožto jejího primárního věřitele. Za druhou, dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku, považuje dovolatelka otázku, zda měl soud posuzovat možnost započtení podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák., nebo podle ustanovení §529 odst. 1 obč. zák, přičemž dovolatelka je toho názoru, že aplikován měl být první odstavec.
Nejvyšší soud předně uvádí, že odvolací soud na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka se mýlí, pokud uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že dlužníku svědčila námitka započtení jen do dne zániku postupitele. Odvolací soud totiž uzavřel, že za splnění podmínek ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. byli povinná a její manžel oprávněni započíst vůči oprávněné (postupník) svou pohledávku za postupitelem, avšak jen do dne 27. prosince 2011, kdy došlo k zániku této jejich pohledávky, a proto byl projev vůle manžela povinné (učiněný až dne 29. června 2012) bez právního významu.
V tomto případě je přitom třeba rozlišovat pojmy projev vůle směřující k započtení (srov. §580 obč. zák.) a námitka započtení (srov. §529 odst. 1 obč. zák.). Námitku započtení (tedy námitku neexistence pohledávky, neboť tato již v důsledku započtení zanikla) by totiž povinná mohla proti oprávněné uplatnit i po zániku postupitele, avšak pouze za předpokladu, že předtím došlo k započtení pohledávek právě na základě právně účinného projevu vůle směřujícího k jejich započtení.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že již ve svém usnesení ze dne 1. července 2016, č. j. 20 Cdo 5443/2015-456, vysvětlil, že ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. je ustanovením k §580 obč. zák. speciálním, avšak jen co do otázky vzájemnosti pohledávek způsobilých k započtení. Byl-li tedy učiněn jednostranný úkon (projev vůle) směřující k započtení vůči pohledávce již zaniklé, nemohly být naplněny předpoklady ustanovení §580 obč. zák., jejichž naplnění je vyžadováno, aby došlo k zániku pohledávek.
Co se týče třetí a čtvrté dovolací námitky, dovolatelka uvádí, že se odvolací soud při řešení otázky právního posouzení zneužití práva a otázky zda může soud při rozhodování vycházet ze skutečností, které mu nejsou známy z jeho úřední činnosti a ani nebyly zjištěny jiným relevantním způsobem, odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatelka však v tomto ohledu nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Vytýká-li odvolacímu soudu, že se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázala.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu