ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3956.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3956/2017-619
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) nezletilého , b) nezletilého , oběma zastoupených Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická č. 306/9, proti povinnému T. O. , zastoupenému Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova č. 2359/6, za účasti bývalé manželky povinného S. O. , zastoupené JUDr. Danielovu Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, pro 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 27 EXE 3398/2012, o návrhu bývalé manželky povinného na zastavení exekuce, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2017, č. j. 28 Co 155/2017-589, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Oprávnění se návrhem podaným dne 7. 11. 2012 domáhali nařízení exekuce k uspokojení svých peněžitých pohledávek ve výši 1.000.000,- Kč pro každého z nich podle vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. Moniky Kroulíkové ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. NZ 121/2012, N 128/2012, v němž povinný vůči oprávněným uznal svůj dluh z předmětných pohledávek a svolil k vykonatelnosti notářského zápisu, když se jednalo o dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 2.000.000,- Kč uzavřené mezi T. S. jako věřitelem a povinným jako dlužníkem dne 1. 4. 2005. Oprávnění přitom jsou dědici věřitele každý jednou polovinou, povinný dosud ničeho neplnil.
Usnesením ze dne 12. 11. 2012, č. j. 27 EXE 3398/2012-17, které nabylo právní moci dne 23. 8. 2013, Okresní soud Praha – východ nařídil exekuci na majetek povinného pro uspokojení pohledávek oprávněných, jakož i nákladů exekuce a nákladů oprávněných. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Petr Jaroš, exekutor se sídlem v Chrudimi, Škroupova č. 150.
Exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 28. 11. 2012, č. j. 129 EX 9752/12-14, bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného za dlužníkem D. M. z důvodu nároku na vyplacení peněžních prostředků povinnému a jeho bývalé manželce uložených v notářské úschově na základě smlouvy o svěřenectví č. N 6/2012.
Podáním ze dne 23. 1. 2013 doplněným podáními ze dne 28. 1. 2013 a 22. 10. 2014 bývalá manželka povinného navrhla částečné zastavení exekuce v rozsahu, jímž je exekuce vedena vůči majetku ve společném jmění povinného a jeho bývalé manželky na základě exekučního příkazu exekutora Mgr. Petra Jaroše přikázáním pohledávky ze dne 28. 11. 2012, č. j. 129 EX 9752/2012-14, za notářkou JUDr. Danuší Motáčkovou. Přitom se jedná o prostředky v původní výši 4.700.000,- Kč, které u notářky JUDr. Danuše Motáčkové za trvání manželství povinného a jeho bývalé manželky (prodávajících) byly složeny ve prospěch jejich společného jmění ze strany manželů D. a J. K. (kupujících), když se jednalo o část kupní ceny za nemovitosti v k. ú. V. n. M. (budova V. a pozemky p. č. st. a p. č.), které se před prodejem nacházely ve společném jmění povinného a jeho bývalé manželky. Bývalá manželka povinného odůvodnila návrh na částečné zastavení exekuce tím, že smlouva o půjčce je fiktivní, podpis S. je falešný. I kdyby závazek za smlouvy o půjčce vznikl, je promlčen. Uvedla rovněž, že přijal-li povinný závazek, učinil tak bez jejího vědomí a souhlasu. Částka 2.000.000,- Kč přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, takže se nestala součástí jejího společného jmění s povinným. S možnou existencí závazku ze smlouvy o půjčce ji povinný seznámil až během roku 2010, když podle kopie smlouvy měl být věřitelem nikoliv T. S., ale P. Konečně manželka povinného uvedla, že notářka JUDr. Motáčková se přijetím peněz do úschovy za účelem jejich předání jí a povinnému nestala dlužnicí povinného a jeho manželky.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 27 EXE 3398/2012-553, návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítl. Po skutkové stránce uzavřel, že manželství povinného a jeho bývalé manželky bylo uzavřeno dne 30. 11. 1996 a zaniklo rozvodem ke dni 21. 10. 2011. Dále, že smlouva o půjčce ze dne 1. 4. 2005 byla uzavřena platně (podpisy na smlouvě jsou pravé), půjčka 2 000 000 Kč byla povinnému poskytnuta v den podpisu smlouvy, nárok ze smlouvy o půjčce není promlčen a bývalá manželka povinného o této půjčce věděla a počítala s její úhradou (z kupní ceny získané prodejem nemovitostí v jejím společném jmění s povinným společnosti DRAKMOR s. r. o.). Přestože samotná smlouva o půjčce byla uzavřena v písemné formě dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „OZ“, zákon pro vyjádření souhlasu manžela s převzetím dluhu druhým manželem písemnou formu nepředepisuje; souhlas s takovým úkonem lze proto vyjádřit písemně, ústně a dokonce i konkludentně. Z prvotních reakcí bývalé manželky povinného v emailové korespondenci z let 2008 až 2010 je přitom zřejmé, že ji půjčka nijak nepřekvapuje a nijak proti ní nebrojí. Svůj dodatečný nesouhlas projevila vůči povinnému v listopadu roku 2010 a ve vztahu k oprávněným až v roce 2013. Z jednání bývalé manželky povinného je tak zřejmé, že o půjčce nejen věděla, ale souhlasila s ní, v důsledku čehož je nutno ji zařadit do masy společného jmění povinného a jeho bývalé manželky (§143 OZ). Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že vymáhaný dluh vznikl dne 1. 4. 2005 (za účinnosti OZ), výjimka z možnosti postihu koncipovaná v ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „NOZ“, se tak nepoužije a prostor pro zastavení exekuce v rozsahu upraveném v §732 NOZ tedy není dán.
K odvolání bývalé manželky povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2017, č. j. 28 Co 155/2017-589, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když odkázal na závěry a argumentaci soudu prvního stupně. Uvedl, že v tomto případě se bývalá manželka povinného mohla bránit návrhem na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. U dluhu vzniklého do 31. 12. 2013 se však nevyhne uspokojení dluhu z celého majetku tvořícího nevypořádané společné jmění manželů, byť by šlo o výlučný dluh povinného, jestliže tento dluh vznikl za trvání manželství, ledaže by exekuce k jejímu návrhu byla zastavena. Protože dluh ze smlouvy o půjčce vznikl za trvání manželství účastníků řízení do 31. 12. 2013 a postupovat je třeba podle ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého lze z doposud nevypořádaného společného jmění manželů uspokojit i výlučný dluh povinného vzniklý za trvání manželství (a to i přesto, že by bývalá manželka povinného o předmětném dluhu nevěděla a nesouhlasila s ním). Odvolací soud rovněž v souladu se soudem prvého stupně měl za prokázané, že bývalá manželka povinného s půjčkou souhlasila, navíc i výlučný dluh jednoho z manželů lze v tomto konkrétním případě uspokojit z celého společného jmění manželů, a proto není třeba prokazovat, že dluh byl nad míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.
Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním. Uvedla v něm zejména, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázek procesního resp. hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“ a to, „zda lze předmětný dluh vymáhat z celého dosud nevypořádaného společného jmění manželů, nebo zda má soud po provedení hypotetického vypořádání SJM návrhu dovolatelky na zastavení exekuce v oprávněné části vyhovět“, „zda je v daném případě ve smyslu §262b o. s. ř. majetek SJM postižen ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis“ a zda je na místě „poskytnout bývalé manželce povinného ochranu za situace, že by bylo prokázáno, že jde o výlučný dluh povinného“. Dovolatelka je toho názoru, že návrh na zastavení exekuce je třeba posoudit podle novelizovaných ustanovení §262a, §262b o. s. ř. a souvisejícího §42 exekučního řádu účinných od 1. 7. 2015 a že ve smyslu ustanovení §262b o. s. ř. je dosud nevypořádané SJM postiženo exekucí ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis. To proto, že je po 1. 7. 2015 exekucí postiženo celé dosud nevypořádané SJM pro vymožení dluhu, který ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a §144 zák. č. 40/1964 Sb. účinného ke dni 1. 4. 2005 není součástí SJM. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že se občanský soudní řád a exekuční řád použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 139/2015 Sb. i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ale ve skutečnosti aplikoval znění těchto procesních předpisů ve znění účinném do 31. 12. 2013. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, případně též rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Oprávnění ve vyjádření k dovolání ze dne 17. 7. 2017 uvedli, že rozhodné otázky hmotného i procesního práva použitelné na předmětnou věc již byly Nejvyšším soudem vyřešeny v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016 a ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, přičemž napadené usnesení odvolacího soudu (stejně tak jako usnesení soudu prvního stupně) je s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu v plném souladu. Dovolatelka se svým podáním nedomáhá ničeho jiného než toho, aby se nové pravidlo stanovené v §732 NOZ použilo i na projednávaný případ dluhu vzniklého před 31. 12. 2013. Navíc dovolatelka zcela přehlíží, že institut uspokojené dluhu jen z části SJM a zavádějící „hypotetické“ vypořádání SJM v rámci exekučního řízení se na dluhy vzniklé před 31. 12. 2013 nepoužije a že dluh byť i jen jednoho z manželů je možné vymáhat z celého doposud nevypořádaného společného jmění manželů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 238/2003). Navrhli, aby bylo podané dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a ani důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém podání žádá odpověď na podle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky, „zda lze předmětný dluh vymáhat z celého dosud nevypořádaného společného jmění manželů, nebo zda má soud po provedení hypotetického vypořádání SJM návrhu dovolatelky na zastavení exekuce v oprávněné části vyhovět“, „zda je v daném případě ve smyslu §262b o. s. ř. majetek SJM postižen ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis“ a zda je na místě „poskytnout bývalé manželce povinného ochranu za situace, že by bylo prokázáno, že jde o výlučný dluh povinného“. Tyto otázky však nejsou pro rozhodnutí o dovolání podstatné, protože vycházejí ze skutkového předpokladu, že dovolatelka o předmětném závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 4. 2005 nevěděla a ani s jeho vznikem nesouhlasila. Ohledně těchto dovolatelkou tvrzených skutečností však soud prvního stupně i odvolací soud zjistily pravý opak (viz str. 8 usnesení soudu prvního stupně a str. 3, 6 a 7 usnesení odvolacího soudu). Postup dovolatelky, kdy si na základě vlastní skutkové verze formuluje právní otázku, kterou má dovolací soud řešit, je v rozporu s ust. §241a odst. 1 o. s. ř., jehož smyslem nemá být zodpovězení pouze hypotetické právní otázky, která je s ohledem na zjištěný skutkový stav v dané věci bezvýznamná. Dovolatelka tedy ve své argumentaci pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit, a to ani tehdy, když jde o právní otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3650/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 26. 9. 2017, sp zn. 20 Cdo 2047/2017 či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 77/15)].
Pro úplnost se dodává, že závěr odvolacího soudu, že s ohledem na dobu vzniku závazku je třeba aplikovat ustanovení §143 odst. 1 písm. b) OZ, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dokonce v této věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, judikoval, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Jestliže tedy soud prvního stupně i odvolací soud na základě ustanovení §143 odst. 1 písm. b) OZ dále dovodily, že dluh ze smlouvy o půjčce, který uzavřel dne 1. 4. 2005 povinný s T. S., je závazkem, který se stal součástí společného jmění manželů (povinného a dovolatelky), je i tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017 či ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016).
S ohledem na výše uvedené je pak pro napadené rozhodnutí nepodstatné, že soud prvního stupně i odvolací soud k výše uvedenému dodaly (nad rámec stěžejního odůvodnění), že návrh dovolatelky na zastavení exekuce by neuspěl ani pro případ, že by předmětná smlouva o půjčce vedla ke vzniku dluhu, který se nestal součástí společného jmění manželů, ale byl výlučným dluhem povinného.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatelka v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem bývalé manželky povinného na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu