ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4240.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4240/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinné VALC LEGAL, a. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, identifikační číslo osoby 60721669, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, pro 543 993,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 4147/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2017, č. j. 12 Co 283/2016-104, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání povinné proti prvnímu výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2017, č. j. 12 Co 283/2016-104, v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2016, č. j. 26 EXE 4147/2015-54, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka formuluje dva okruhy otázek, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka jednak zpochybňuje materiální vykonatelnost exekučního titulu a dále namítá promlčení celého vymáhaného nároku.
K otázce materiální vykonatelnosti exekučního titulu dovolatelka zejména namítá, že podle jejího názoru není z částečně kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 28 Cdo 924/2011-382, zřejmé v jakém rozsahu zůstalo podkladové rozhodnutí (zde exekuční titul) nedotčeno. Výrok uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu zní: „ Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, č. j. 19 Co 12/2010-353, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, č. j. 45 C 51/2004-250, se v části výroků, v nichž byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku odpovídající bezdůvodnému obohacení za období od 1. 1. 2002 do 10. 3. 2002, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. “. Podle dovolatelky z tohoto rozsudku srozumitelně a určitě nevyplývá, v jaké části zůstal exekuční titul nedotčen, a jde tak o nepřesné, neurčité a nesrozumitelné vymezení rozsahu přiznaných práv a povinností, což činí neurčitým a nesrozumitelným i samotný exekuční titul. Opačný závěr je podle ní v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013, rozsudek ze dne 9. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 1813/2007, rozsudek ze dne 29. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 66/2013, a usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Dovolatelka dále uvádí, že podle jejího názoru nelze takto neurčité rozhodnutí dovysvětlit za pomocí odůvodnění jiného rozhodnutí, přičemž odvolací soud tak učinil.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku přesnosti, určitosti a srozumitelnosti rozsahu exekučním titulem uložených povinností, jsou dovolatelčiny odkazy na judikaturu dovolacího soudu nepřiléhavé. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že Nejvyšším soudem sice byla z pravomocného a vykonatelného exekučního titulu malá část odstraněna, to však ničeho nezměnilo na tom, že v celém zbývajícím rozsahu zůstal exekuční titul pravomocný a vykonatelný. Z exekučního titulu je zjevné, že nalézací soud zavázal povinnou mimo jiné k povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení 499 420 Kč, které jí vzniklo v časovém období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2003, a to užíváním pozemků o celkové výměře 12 783m2, při sazbě 20 Kč za m2 za rok (výměra 12 783 x 20 Kč = 255 660 Kč/rok x 2 roky = 511 320 Kč, ze které povinná uhradila částku 11 900 Kč, pročež bylo žalováno a následně exekučním titulem přiznáno toliko 499 420 Kč), tudíž je zřejmé, že částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení za období od 1. ledna 2002 do 10. března 2002 je v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu míněna částka 48 330,40 Kč (255 660 Kč/rok : 365 = 700,44 Kč/den; 69 dnů x 700,44 Kč = 48 330,40 Kč).
Spatřuje-li dovolatelka v postupu odvolacího soudu rozpor s usnesením ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, usnesením ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013, rozsudkem ze dne 9. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 1813/2007, usnesením ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, a rozsudkem ze dne 29. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 66/2013, přehlíží, že tato rozhodnutí vycházejí ze skutkového základu, kdy formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí nebyla určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí nebyl z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný, např. podle posledního uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu: „ Z výroku napadeného rozsudku tak není patrno, zda jde o 330 kusů akcií o jmenovité hodnotě 100 000 Kč (jak byl předmět sporu vymezen v žalobě) či o akcie jmenovité hodnoty 92 Kč (event. 94 Kč) “. V nyní projednávané věci však z exekučního titulu rozsah jím uložené povinnosti nepochybně seznatelný je (viz výše uvedený závěr odvolacího soudu). Uvedenou judikaturu tedy nelze v projednávané věci aplikovat, neboť vychází z odlišného skutkového základu. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v nyní řešené věci je exekučním titulem právě rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. června 2009, č. j. 45 C 51/2004-250, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2010, č. j. 19 Co 12/2010-353, na základě kterého je exekuce vedena, a to v rozsahu, ve kterém nebyl zrušen výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Namítá-li dovolatelka, že podle jejího názoru nelze neurčité rozhodnutí „dovysvětlit“ za pomocí odůvodnění jiného rozhodnutí, přičemž odvolací soud tak učinil, přehlíží, že podmínka materiální vykonatelnosti se váže právě k exekučnímu titulu, kterým výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci není. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze vyvrátil odvolací námitku povinné, podle níž je exekuční titul neurčitý a nesrozumitelný, přičemž vycházel z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Usnesení odvolacího soudu je tak v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2005) a přípustnost dovolání proto není ani v této otázce založena.
Konečně za přípustné dovolací soud nepovažuje ani dovolatelčiny námitky stran promlčení vymáhaného nároku. Namítá-li dovolatelka, že podle jejího názoru je vymáhaný nárok promlčen, neboť již uběhla promlčecí doba podle ustanovení §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, zatímco odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že v daném případě je nutno aplikovat úpravu zakotvenou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013, když z exekučního titulu vyplývá, že pohledávka oprávněné vyplývá z občanskoprávního (nikoliv obchodněprávního) vztahu, a exekuční soud je tímto posouzením charakteru pohledávky provedeného nalézacím soudem vázán, Nejvyšší soud uvádí, že v této otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu