ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4287.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4287/2017-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné MONETA Money Bank, a. s. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti povinnému M. K. , zastoupenému Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská č. 539/12, pro 106 048 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 48 EXE 6573/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. května 2017, č. j. 40 Co 217/2017-66, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. prosince 2010, č. j. 48 EXE 6573/2010-24, nařídil exekuci podle vykonatelného a pravomocného platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Olomouci dne 14. září 2009, č. j. 12 C 404/2009-33 (dále též „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 106 048 Kč s 0,1 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 3. dubna 2009 do zaplacení, dále částky 61 036 Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 35 096,70 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad v Olomouci.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. května 2017, č. j. 40 Co 217/2017-66, potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2017, č. j. 48 EXE 6573/2010-51, kterým tento soud zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce doručený pověřenému soudnímu exekutorovi dne 12. prosince 2016. Dospěl mimo jiné k závěru, že případné vady nalézacího řízení již nelze hojit v řízení exekučním. Nelze se tudíž zabývat nesouhlasem povinného s částí povinnosti uložené mu exekučním titulem, konkrétně s úroky z prodlení. Dodal, že podání exekučního návrhu není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Je tudíž vyloučeno, aby provádění exekuce bylo posuzováno z pohledu zmiňovaného ustanovení.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že dovolací soud nesprávně posoudil výši vymáhaných úroků z prodlení, vyplývající ze smlouvy o úvěru, mající charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, když tato výše je v rozporu zejména s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., stejně jako s ustanovením §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a ujednání smluvních stran ohledně zmíněných úroků je absolutně neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. Oprávněná tak nemá na tyto úroky podle hmotného práva nárok a exekuční řízení by ohledně nich mělo být částečně zastaveno. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný pod číslem 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. května 2017, č. j. 40 Co 217/2017-66, změnil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitkou, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu výši příslušenství pohledávky a že úrok z prodlení 0,1 % za každý den prodlení od 3. dubna 2009 do zaplacení z částky 106 048 Kč je v rozporu se zákonem, dovolatel zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Exekuční soud však není oprávněn věcně přezkoumávat exekuční titul, na podkladě kterého je exekuce vedena, protože je jeho obsahem vázán a je povinen z něj vycházet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, usnesení ze dne ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2539/2008). Měl-li dovolatel za to, že úrok z prodlení je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., mohl tuto námitku uplatnit v nalézacím řízení, v exekučním řízení se jí již nelze zabývat. Již například v usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, Nejvyšší soud formuloval závěr, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu