ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4642.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4642/2017-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. P. , B., zastoupeného Mgr. Františkem Štouračem, advokátem, sídlem Masarykova 413/34, 602 00 Brno, proti povinným 1) V. M. , B., zastoupeném Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, Průchodní 2, 602 00 Brno, 2) L. M. , B., o návrhu na zastavení exekuce ve výši 645.000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Ivany Kozákové, Exekutorský úřad Třebíč, pod sp. zn. 42 EX 37/13, o dovolání oprávněného a soudní exekutorky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 Co 352/2016-42, takto:
I. Dovolání oprávněného a soudní exekutorky se o d m í t a j í .
II. Oprávněný, povinní a soudní exekutorka nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 19. 7 2016, č.j. 103 EXE 826/2013-28, návrh prvního povinného na zastavení exekuce zamítl, zatímco Krajský soud v Brně toto rozhodnutí změnil tak, že exekuci zcela zastavil (výrok I.), pověřené soudní exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodčí doložku, na základě které byl vydán rozhodčí nález ze dne 17. 11. 2012, sp. zn. 66 R/2012, který v dané věci sloužil jako exekuční titul pro vymáhání pohledávky ve výši 645.000 Kč s příslušenstvím, odvolací soud shledal jako celek neplatnou pro netransparentnost určení osoby rozhodce, a to přestože k aplikaci kritické části doložky nebylo fakticky přistoupeno. O nákladech exekuce odvolací soud uvedl, že byl-li povinný se svým návrhem úspěšný, „nelze dospět k závěru, že její zastavení zavinil“, a procesní zavinění za zastavení exekuce neshledal ani na straně oprávněného, neboť mu nelze vytknout, že nepředjímal změny příslušné judikatury; tomu podle odvolacího soudu rovněž odpovídá, že nelze přiznat náhradu nákladů exekuce ani soudní exekutorce.
Z obsahu procesního spisu se podává, že na základě Dohody o uznání dluhu ze dne 25. 7. 2012 se strany dohodly na vyloučení pravomoci obecných soudů, přičemž veškeré majetkové spory budou s konečnou platností řešeny v rozhodčím řízení s určením rozhodců na základě rozhodčí doložky tak, že spor bude projednávat a rozhodovat jeden rozhodce vždy určený a jmenovaný společností ARBITER, spol. s. r. o., IČ 629 67 151, se sídlem Litvínovská 591, 190 00 Praha 9 – Prosek, zapsané u Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 439671, která administrativně zajišťuje činnost rozhodců, a to ze čtyř jmenovitě určených rozhodců, ze kterých bude proveden výběr; pokud v době zahájení řízení žádná z těchto osob nebude splňovat předpoklady stanovené obecně závaznými právními předpisy pro výkon funkce rozhodce, bylo dohodnuto, že pověřená společnost určí rozhodcem fyzickou osobu zapsanou v seznamu advokátů vedeným Českou advokátní komorou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oprávněný (proti výroku I.) a soudní exekutorka (proti výroku II.).
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 5. 5. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 30. 1. 2013.
Přípustnost dovolání vymezuje oprávněný tvrzením, že „předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, a dovolání odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což obsáhle rozvíjí.
V první řadě se bylo z důvodů samozřejmých (logických) zabývat otázkou, zda je toto dovolání podáním formálně bezvadným, případně v jakých hranicích vlastního odůvodnění.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání (mimo jiné) uvedeno, v čem odvolatel splnění – těchto – předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje; nedostatek takového uvedení může být odstraněn jeho doplněním jen průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.), a pakliže se tak nestane, dovolací soud dovolání odmítne (§243 c odst. 1 o. s. ř.).
Jde tedy zjevně o náležitost dovolání, jejíž nedostatek způsobuje, že dovolání, které jím trpí, je podáním vadným, a tím věcně neprojednatelným.
Není třeba zvláště zdůrazňovat, že vyhovět požadavku shora citovaného ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nelze pouhou citací ustanovení §237 o. s. ř., jak však odvolatel – viz shora – právě učinil, jestliže svá tvrzení (výslovně) nikterak neozřejmil, natožpak doložil.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu adresuje dovolateli srozumitelný (byť relativně přísný, však vyvážený povinným advokátním zastoupením) požadavek, aby svůj úsudek o „nejednoznačném vyřešení“ či „rozdílném rozhodování“ identifikoval konkrétními odkazy na ta rozhodnutí, která „předmět sporu“ již řešila (a to „nejednoznačně“), resp. jej řešila navzájem „rozdílně“. Neodkazuje-li dovolatel v daném kontextu explicite na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, resp. v něm vyjádřený právní názor, nemá rozumný smysl ani v dovolání formulovaný požadavek, aby dovolací soud rozhodl „jinak“. Dovolání, které vymezuje svoji přípustnost dosavadním „neřešením“ určité právní otázky dovolacím soudem a současně existencí „řešení“, avšak navzájem rozdílných, je ostatně ve zjevné vnitřní logické kontrapozici.
Těžiště obsahu dovolání spočívá v podrobné oponentuře odvolacímu soudu, což je sice způsobilé vytvořit základnu pro splnění podmínky uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.), nikoli však působit ke splnění požadavku uvést, v čem dovolatel shledává, že jsou dány podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení §237 o. s. ř.
Až potud proto nezbývá, než dovolání oprávněného kvalifikovat jako podání vadné, jehož výše předznamenaným důsledkem je, že musí být odmítnuto (§243 c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání – vnímané podle jeho obsahu, resp. jeho vstřícnou interpretací – lze však mít za formálně bezvadné v té části (a jen v té), kde dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, neboť tento odkaz je vyložitelný (byť tak dovolatel expressis verbis nečiní) jako výraz procesní situace, že odvolací soud se od tohoto rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil.
Jinou otázkou však je, zda dovozené (formální) splnění podmínek přípustnosti dovolání také reálně obstojí, což v dané věci znamená posoudit, zda takovou odchylku rozhodnutí odvolacího soudu vskutku představuje.
K takovému závěru však dospět nelze; přirozeným předpokladem pozitivního úsudku totiž je, aby obě srovnávaná rozhodnutí byla relevantně komparabilní, což zde dáno není, a to již pro odlišnost rozhodného skutkového a právního základu.
Režim appointing authority na bázi ustanovení §7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., ve znění zákona č. 19/2012 Sb., účinném od 1. 4. 2012 (jež se uplatňuje i v dané věci), byl ve věci odkazované aprobován ve vztahu k takové rozhodčí doložce, dle které jediný jmenovitě dohodnutý rozhodce byl povolán k rozhodování sporu účastníků rozhodčí smlouvy samostatně (a jen on), a toliko ve zvláštní situaci (rovněž stranami dohodnuté) mohl spor rozhodnout někdo jiný, určený však nikoli „libovolně“, nýbrž právě tím rozhodcem, na kterého rozhodovací oprávnění tento stranami rozhodčí smlouvy zvolený rozhodce jmenovitě delegoval. Což přirozeně nelze připodobnit k obsahu rozhodčí doložky, sjednané stranami sporu ve věci předmětné, jestliže jí rozhodce konkrétně a jmenovitě určen nebyl, a k jeho určení byla povolána označená společnost, která jako třetí subjekt byla oprávněna volit mezi čtyřmi možnými rozhodci dle svého uvážení, případně, seznala-li, že u nich nejsou splněny podmínky pro rozhodování dané věci, byla oprávněna určit coby rozhodce kohokoli ze seznamu advokátů České advokátní komory.
Nelze-li – pro nesrovnatelnost obou rozhodnutí – dovodit, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od rozhodnutí odkazovaného, a tvrzená podmínka přípustnosti dovolání tím není splněna, je namístě nutný závěr, že dovolání přípustné není, a musí být podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
(tím není jakkoli řečeno, zda rozhodčí smlouva v dané věci, byla-li by otevřena dovolacímu posouzení, je v poměrech právní úpravy rozhodčího řízení po 1. 4. 2012 z pohledu rozhodného hlediska „transparentnosti“ výběru rozhodců akceptovatelná či nikoli)
Konečně stojí za zaznamenání, že i kdyby dovolatelův (jiný) poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 206/15 ze dne 1. 2. 2016 byl pochopen jako výraz jeho směřování k úsudku, že dovolací soud měl (podle něj) „rozhodnout jinak“ (když jiné možnosti založení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. zjevně k dispozici nejsou), nemůže být přesto pojímán jako regulérní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) již proto, že dovolatel – tím, že (opět) oponuje toliko odvolacímu soudu – jakkoli neidentifikoval rozhodnutí, ve vztahu k nimž by soud dovolací měl dosavadní rozhodovací praxi změnit.
Shrnutím řečeného je namístě uzavřít, že dovolání oprávněného je zčásti podáním vadným, zčásti nepřípustným, což v obou eventualitách vede k jeho odmítnutí, a to podle již v předchozím ohlášeného ustanovení §243 c odst. 1 o. s. ř.
Oprávněný navrhl též, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o dovolání; vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení však takový návrh zjevně postrádá smyslu (je očividně nedůvodný), a zvláštní výrok o tom vydat netřeba.
Ohledně dovolání soudní exekutorky platí obdobně co dovozeno o dovolání oprávněného.
Přípustnost dovolání spatřuje soudní exekutorka v tom, že „posuzovaná věc“ (otázka náhrady nákladů exekuce) „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, což sice má jistou vazbu na ustanovení §237, §241a odst. 2 o. s. ř., nikoli však vazbu v úplnosti potřebnou, pakliže dovolatelka jakkoli tuto tvrzenou „rozdílnost“ nedokládá, resp. nespecifikuje.
I zde tedy platí, že potud je její dovolání podáním vadným.
V textu dovolání však dovolatelka dále uvádí, že nesprávnost jí napadeného rozhodnutí (výroku) je dána tím, že je „dokonce v rozporu s judikaturou soudu“, a lze odtud dovodit, že touto judikaturou míní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, pročež – posuzováno z pohledu formálního – v této části lze ve vztahu k požadavkům ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání mít za konformní.
Stejně jako ohledně dovolání oprávněného však třeba – z pohledu materiálního – podrobit toto tvrzení (o existenci tohoto předpokladu přípustnosti dovolání) posouzení, zda věcně obstojí, a tak tomu i zde není.
Odkazované rozhodnutí (uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se sice přihlašuje – v obecné rovině – k nepochybně udržitelné zásadě, že za existenci exekučního titulu nese odpovědnost oprávněný, nicméně v odůvodnění ji v daném „rozhodčím“ kontextu oslabuje poukazy na specifické konkrétní okolnosti na téma procesního zavinění, jmenovitě na tam dovozený nedostatek potřebné „míry pečlivosti oprávněné před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců… a dále, když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci na základě těchto pravidel určenými)… ačkoli ( pozn .: ze souhlasu oprávněné s návrhem povinného na zastavení exekuce) lze vyvozovat … její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců“ (ve shodě s tím vyznívají další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3068/2014, či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 38/2016).
Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014 sice odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí, na které poukazuje dovolatelka, posuzoval však primárně otázku retrospektivnosti účinků změny soudní judikatury, nicméně podivil se nad tím, jakou míru „jasnozřivosti“ ve vztahu k předvídání takové změny obecné soudy od oprávněné očekávaly. Souladně s tím – ve smyslu úvahy o „předvídatelnosti“ oprávněného, že jím k exekuci předložený titul není vykonatelný – se sluší poukázat rovněž na okolnost, že jednoznačnost příslušného hodnocení neosvědčily ani nižší soudy, jestliže tuto otázku posoudily navzájem kontrérně.
Lze tedy říci, že ne ve všech případech odpovědnost za náklady exekuce při jejím zastavení nese oprávněný; mohou nastat situace, kdy posuzování „zavinění“ na takovém výsledku exekučního řízení v konkrétním případě nelze objektivně ukotvit ani v jeho osobě.
Ústavněprávní argumentace (ad čl. 26 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jak ji dovolatelka do dovolání též vtělila) závěru, že k náhradě jí vzniklých nákladů exekuce nelze povolat žádného z účastníků exekučního řízení, principiálně nepřekáží, jak je zjevné z obsáhlé judikatury Ústavního soudu (zejména při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného), jež je dovolatelce nepochybně známa.
Dovolatekou odkazované rozhodnutí dovolacího soudu tedy s napadeným rozhodnutím soudu odvolacího v principiální kolizi není; jestliže jeho závěrům o nedostatku procesního zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného nelze věcně ničeho vytknout (nelze ani pominout, že jde o úsudek se širokými mezemi uvážení), pak není logicky opodstatněné ani dovozovat, že se od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí odvolací soud odchýlil.
Jelikož podmínka přípustnosti dovolání, dovozená z jeho odůvodnění, tím splněna není, je namístě i ohledně jejího dovolání, stejně jako dovolání oprávněného, uzavřít, že dovolání není přípustné, důsledkem čehož rovněž je, že musí být podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §254 odst. 1, §142 odst. 1, §150 o. s. ř.; dovolatelé neměli v řízení úspěch, náklady vznikly pouze na straně prvního povinného (vyjádřením k dovolání oprávněného), avšak jejich přiznání – v situaci, kdy není zpochybněno, že povinný je nadále dlužníkem oprávněného – nepokládá dovolací soud za spravedlivé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu