ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4762.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4762/2017-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné Českomoravská stavební spořitelna, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady č. 794/45, proti povinným 1) M. K. , a 2) J. K. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, pro 668 779,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 951/2014, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017, č. j. 14 Co 475/2016-111, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání povinné 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017, č. j. 14 Co 475/2016-111, podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není k podání dovolání subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu však bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno pouze ve vztahu k povinnému 2), neboť odvolání povinné 1) bylo soudem prvního stupně pro opožděnost pravomocně odmítnuto. Odvolací soud proto nerozhodoval o právech a povinnostech povinné 1) a její dovolání je tudíž subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné 1) odmítl.
Povinný 2) vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání tak, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou procesních otázek, které nebyly dosud vyřešeny.
Formuluje-li dovolatel otázku „zda lze nařídit exekuci prodejem nemovité věci, která představuje jediné vlastnictví povinného, kterou povinný zajišťuje své bytové potřeby za situace, kdy vzhledem ke zdravotnímu stavu a sociálnímu postavení povinného, je zřejmé, že si nebude moci zajistit jiné uspokojení svých bytových potřeb“, která podle jeho názoru nebyla dosud vyřešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku totiž odvolací soud vůbec neřešil, neboť taková námitka nebyla obsažena ani v odvolání povinných ani v jejich návrhu na zastavení exekuce. Odvolací soud pouze uvedl, že neshledal důvodnou odvolací námitku povinného 2) týkající se nepřiměřenosti výše dlužné částky vůči hodnotě prodávaných nemovitých věcí, neboť jinak než dražbou čtvrtinového podílu povinného 2) na nemovité věci nelze dlužnou částku vymoci. S tvrzením, že uvedená nemovitá věc představuje jediné vlastnictví povinného, kterou povinný zajišťuje své bytové potřeby za situace, kdy vzhledem ke zdravotnímu stavu a sociálnímu postavení povinného, je zřejmé, že si nebude moci zajistit jiné uspokojení svých bytových potřeb, dovolatel přichází v rozporu s ustanovením §241 odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení o odvolání tuto skutečnost netvrdil, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil tak ani žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán.
Ke druhé dovolatelem formulované otázce - „zda v případě prodeje nemovité věci v podílovém spoluvlastnictví jde ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně a platí tak úkony jednoho z nich i pro ostatní“, Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017, č. j. 14 Co 475/2016-111, nebylo rozhodnuto o „zamítnutí odvolání žalované 2)“, jak tvrdí povinný 2), ale odvolací soud pouze v narativní části odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolání povinné 1) bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. října 2016, č. j. 33 EXE 951/2014-85, odmítnuto pro opožděnost, přičemž rozhodnutí o odmítnutí odvolání povinné 1) nabylo dne 19. listopadu právní moci.
Poté odvolací soud dospěl k závěru, že ani ze skutečnosti, že je exekuce vedena prodejem nemovité věci, kterou mají povinní v podílovém spoluvlastnictví, neplyne jejich postavení jako nerozlučných společníků, neboť případným prodejem podílu na nemovité věci jednoho z nich se na výši podílu druhého nic nezmění. Takový závěr je přitom zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3509, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4776).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud rovněž dovolání povinného 2) odmítl.
Povinní v dovolání dále navrhují odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinných na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud nepřihlédl k usnesení soudního exekutora podle §107a o. s. ř. ze dne 21. dubna 2017, č. j. 203 Ex 12643/14-172 (§243b o. s. ř., srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 874/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2004 pod č. 189).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu