ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5535.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5535/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné CUBICK CZECH, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1031/4, identifikační číslo osoby 28213246, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, ToKovo, Jankovcova č. 1518/2, proti povinné TWIN EYE, a. s. , se sídlem v Brně, Mlýnská č. 326/13, identifikační číslo osoby 26446171, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská č. 122/4, pro 150 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 305/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 Co 476/2012-139, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 Co 476/2012-139, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. září 2012, č. j. 23 E 305/2010-126, se z rušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 6. 2010, č. j. 23 E 305/2010-15 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné zapsaných na LV č. 1297 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to pozemků parc. č. 1173, 1174 a 1177/1 v katastrálním území H. Soudcovské zástavní právo bylo zřízeno na základě exekučního titulu – rozhodčího nálezu Mgr. Jana Štainbrucha, ze dne 26. 10. 2009, č. j. Rc 143/2009-04 (dále též jen „rozhodčí nález“).
Podáním ze dne 17. 7. 2012 povinná navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že rozhodčí nález není formálně vykonatelným exekučním titulem, protože nebyl povinné řádně doručen.
Usnesením ze dne 10. 9. 2012, č. j. 23 E 305/2010-126, Okresní soud pro Prahu 7 výkon rozhodnutí zastavil (výrok I) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění jen kuse uvedl, že se ztotožňuje s povinnou, že „rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť není formálně vykonatelný pro absenci řádného doručení povinné v souladu s platným občanským soudním řádem“. Proto je třeba výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16 Co 476/2012-139, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) s tím, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradu nákladů odvolacího řízení 2 800,- Kč (výrok II). Ohledně okolností doručení rozhodčího nálezu povinné uzavřel, že tento byl povinné doručován prostřednictvím doručujícího orgánu a nikoliv prostřednictvím veřejné datové schránky, čímž rozhodce nerespektoval ustanovení §45 odst. 2 o. s. ř. ve znění novely č. 7/2009 Sb. Nemohlo tedy dojít k řádnému doručení rozhodčího nálezu povinné, a rozhodčí nález se proto nestal vykonatelným. Není tak naplněn jeden z předpokladů pro další vedení výkonu a tento musí být podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastaven.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. V něm především uvedla, že rozhodčí nález byl povinné doručen sice prostřednictvím doručujícího orgánu a nikoliv do její datové schránky, avšak tato skutečnost sama o sobě neodůvodňuje závěr, že k doručení rozhodčího nálezu nedošlo, protože k doručení exekučního titulu osobě disponující datovou schránkou nemůže dojít jiným procesně účinným způsobem, než skrze tuto datovou schránku. Rozhodčí nález určený do vlastních rukou byl povinné skutečně doručen, i když „v listinné podobě“. Rozhodce nebyl vybaven datovou schránkou a ani ji podle zákona nemusel mít. Úmyslem zákonodárce nebylo a není, aby rozhodce doručoval účastníkům rozhodčího řízení datovými schránkami, protože mu nelze ukládat povinnost nad rámec zákona.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 přípustné. Napadené rozhodnutí totiž má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil otázku doručování rozhodčího nálezu podle ustanovení §45 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 6. 2009 v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně v nesouladu s právními závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 282/2014, uveřejněném pod číslem 68/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §45 odst. 1 o. s. ř. ve znění novely č. 7/2009 Sb. písemnost doručuje soud při jednání nebo jiném soudním úkonu.
Podle ustanovení §45 odst. 2 o. s. ř. ve znění novely č. 7/2009 Sb. nedošlo-li k doručení písemnosti podle odstavce 1, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu.
Podle ustanovení §45 odst. 3 o. s. ř. ve znění novely č. 7/2009 Sb. není-li možné doručit písemnost podle odstavce 2, předseda senátu nařídí doručit ji prostřednictvím
a) doručujícího orgánu, nebo
b) účastníka řízení či jeho zástupce.
Podle ustanovení §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 282/2014, uveřejněném pod číslem 68/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že rozhodce sice doručuje rozhodčí nález způsoby uvedenými v §45 o. s. ř. v tam stanoveném pořadí, k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky adresáta však může přistoupit jen tehdy, pokud tento adresát požádal Ministerstvo vnitra o umožnění dodávání dokumentů podle zákona §18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Není-li takové žádosti, tento způsob doručení se v rozhodčím řízení neuplatní. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemá vždy za následek neúčinnost doručení písemnosti soudem, neboť z platné právní úpravy neúčinnost takového doručení nevyplývá. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručeno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení postupu při doručování tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014).
Odvolací soud ani soud prvního stupně se v posuzovaném případě nezabývaly tím, zda povinná požádala o doručování do datové schránky, a proto je jejich právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, neboť prozatím nelze uzavřít, zda rozhodčí nález měl být povinné doručen prostřednictvím datové schránky nebo prostřednictvím doručujícího orgánu. Odvolací soud ani soud prvního stupně rovněž neučinily skutkový závěr o tom, zda rozhodčí nález byl povinné (jejímu zástupci) doručen přímo do vlastních rukou a zda se tedy povinná (její zástupce) seznámila s obsahem doručované písemnosti. Došlo-li prokazatelně k doručení rozhodčího nálezu do vlastních rukou a nikoliv uložením podle ustanovení §49 odst. 2 o. s. ř., je třeba pokládat doručení přímo do vlastních rukou za účinné, neboť existuje průkaz doručení ve smyslu ustanovení §50f odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012. Nepřevzala-li povinná rozhodčí nález přímo do vlastních rukou, měl odvolací soud i soud prvého stupně přihlédnout též k tomu, že případné doručení rozhodčího nálezu vyvěšením na úřední desce rozhodce nenahrazuje zákonem předpokládané vyvěšení na úřední desce soudu podle ustanovení §50l o. s. ř. (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 10 Co 628/2012, uveřejněné pod číslem 14/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodce měl za takových okolností při doručování rozhodčího nálezu (nebylo-li na místě jej doručovat povinné do datové schránky) využít ustanovení §20 odst. 2 věty prvé zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle něhož procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno toto rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 9. 2012, č. j. 23 E 305/2010-126), zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu