ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5958.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5958/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a.s. , se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti povinnému V. W. , za účasti manželky povinného J. W. , oba právně zastoupeni JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova č. 329/1, pro 6 938 803,91 Kč s příslušenstvím, o rozvrhu, o dovolání JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. 14 Co 166/2016, 14 Co 167/2016, takto:
I. Dovolání soudního exekutora se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Výrokem I. usnesení ze dne 14. 12. 2015, č. j. 063 EX 859/05-659, ve znění opravného usnesení ze dne ze dne 16. 3. 2016, č. j. 063 EX 859/05-683 soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil, rozhodl, že z rozdělované podstaty ve výši 4 273 800,75 Kč se uspokojují a) pohledávka soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila na náhradu nákladů exekuce ve výši 752 883,- Kč a b) pohledávka oprávněné k částečnému uspokojení ve výši 3 520 917,75 Kč (oprávněná přitom má vůči povinnému pohledávku ve výši 6 938 803,91 Kč s příslušenstvím). Výrokem II. téhož usnesení bylo rozhodnuto, že podání oprávněné ze dne 7. 12. 2015 obsahující popření pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce co do zařazení do skupiny i co do pořadí v rámci skupiny se zamítá.
Předmětné usnesení bylo odůvodněno tím, že pohledávka exekutora (jež se zcela uspokojuje) vznikla na základě pravomocného exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 10. 2015, č. j. 063 EX 859/05-632, který nabyl právní moci dne 5. 11. 2015, když se jedná o náklady za právní pomoc exekutora podle ustanovení §66 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. řádu“) ve znění ke dni 4. 12. 2006, v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vedeném Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 14 E 164/2006. Soudní exekutor dospěl k závěru, že tato jeho pohledávka se uspokojí před pohledávkou oprávněné, protože jde o pohledávku první skupiny podle ustanovení §337c odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“), zatímco pohledávka oprávněné na zaplacení jistiny náleží podle ustanovení §337c odst. 1 o. s. ř. až do třetí skupiny. Námitky oprávněné ohledně zařazení pohledávky exekutora do první skupiny shledal exekutor nedůvodnými proto, že při rozvrhu rozdělované podstaty je třeba i v případě, že exekuce byla zahájena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2005, č. j. Nc 9722/2004-23, postupovat podle exekučního řádu ve znění zákona č. 286/2009 Sb. a pohledávku soudního exekutora tedy zařadit na základě ustanovení §66 odst. 7 ex. řádu ve znění od 1. 11. 2009 do skupiny pohledávek upravené ustanovením §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudního exekutora v obou výrocích změnil tak, že „z rozdělované podstaty ve výši 4 273 800,75 Kč se uspokojuje částečně pohledávka oprávněné k hotovému zaplacení ve výši 4 273 800,75 Kč a tím je rozdělovaná podstata vyčerpána.“ Odvolací soud zdůraznil, že exekuce byla nařízena v roce 2005, a proto musí být o rozvrhu rozdělované podstaty rozhodnuto podle ustanovení §337c o. s. ř. a podle exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2007. Exekuční řád ve znění do 31. 12. 2007 neobsahoval výslovné ustanovení o uspokojení nákladů exekuce při rozvrhu podstaty a ani ustanovení §337 o. s. ř. neřešilo zařazení nákladů exekuce do skupiny a pořadí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008) odvolací soud uzavřel, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojuje v rozvrhu rozdělované podstaty až ve třetí skupině, a to poté, co budou úplně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny. Proto exekutor rozhodl nesprávně, jestliže uspokojení své pohledávky na nákladech exekuce upřednostnil před uspokojením pohledávky oprávněné na jistině.
Nejvyšší soud České republiky dovolání exekutora odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.), neboť exekutor v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného důvodu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Soudní exekutor dovolání opírá o to, že odvolací soud neměl k dispozici celý exekuční spis, a proto nezjistil, že usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 2. 2. 2007, č. j. 13 E 164/2006-4, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, č. j. 22 Co 313/2007-12, bylo na návrh exekutora zřízeno soudcovské zástavní právo k nemovitým věcem povinného a jeho manželky, a to jak pro pohledávku oprávněné, tak i pro náklady exekuce, když pořadí uvedeného soudcovského zástavního práva se řídí dnem 12. 12. 2006. Jestliže by odvolací soud disponoval celým spisem, musel by podle dovolatele uzavřít, že dovolateli ohledně uspokojení jeho nákladů exekuce „svědčí stejné pořadí jako oprávněnému“ a že „obě pohledávky zajištěné soudcovským zástavním právem mají být uspokojeny poměrně, když jejich pořadí je totožné“. Skutečnost, že odvolací soud k výše uvedenému skutkovému zjištění nedospěl, protože údajně neměl k dispozici celý exekuční spis, dovolatel pokládá za vadu řízení, k níž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti.
Odkázal-li dovolatel ohledně předpokladu přípustnosti dovolání pouze na zákonný text ustanovení §237 o. s. ř., a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, s tím, že nesprávně odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, nemohl tímto způsobem zvolit ani jedno z hledisek přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř. Učinil-li dovolatel totiž stěžejním obsahem svého dovolání výhrady vůči neúplným skutkovým závěrům odvolacího soudu, jde o námitky spočívající v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, které nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Nejvyšší soud navíc již dříve a výslovně konstatoval, že případné nepřipojení spisu ze strany soudu a z této skutečnosti plynoucí neúplnost ve skutkových zjištěních nemůže založit přípustnost dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011).
Nedostatek vymezení přípustnosti a důvodu dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu