ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5976.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5976/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, PhD., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné První KEY - STAV, a.s. , sídlem Lánská 128, Kanada, 739 61 Třinec, identifikační číslo osoby 25385127, právně zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou, sídlem Místecká 329/258, 720 00 Ostrava - Hrabová, proti povinnému M. A. , právně zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Mariánské Hory, 709 00 Ostrava, pro 749 024,60,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 043 EX 330/08, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2016, č. j. 9 Co 1406/2015-369, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 26 Nc 6646/2008-304, jímž zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž provedením byl na základě usnesení tohoto soudu ze dne 23. 5. 2008, č. j. 26 Nc 6646/2008-10, pověřen Mgr. Jiří Král, Exekutorský úřad Ostrava, neboť k zániku vymáhané pohledávky v důsledku jednostranného započtení pohledávky povinného nedošlo. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že povinným tvrzená pohledávka, mající svůj základ v bezdůvodném obohacení oprávněného, vznikla ze skutku, který byl předmětem přezkumu již v řízení nalézacím, a představuje tudíž oponenturu vůči věcné správnosti exekučního titulu, kterým je však soud v exekučním řízení vázán; kompenzační projevy povinného nadto neobstojí ani z důvodu obsahové neurčitosti.
Ve včasném dovolání povinný namítá, že po vydání exekučního titulu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit exekucí vymáhanou peněžitou částku, zjistil, že část sjednaného díla zhotovitel vůbec neprovedl a tudíž se bezdůvodně obohatil o uhrazenou cenu díla ve výši 2 695 824,15,- Kč. Předpoklad vymezení přípustnosti dovolání identifikuje s okolností, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 12/87, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, sp. zn. 29 Odo 530/2004, sp. zn. 26 Cdo 1657/2005, sp. zn. 23 Cdo 2646/2009, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, neboť „v rámci nároku povinného vůči oprávněnému se sice jednalo o tentýž vztah mezi účastníky, avšak též o nově uplatněný nárok založený na skutečnostech, které tu v době vydání exekučního titulu nebyly a k nimž došlo až později“, a tudíž úspěšnosti jeho nároku nemůže bránit překážka věci rozsouzené. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 6. 2016.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení v dovolání předestřené otázky nezávisí, pakliže dovolatel tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, vztahuje k těm rozhodnutím, jež pojednávají o podmínkách, za kterých vzniká překážka ve věci rozsouzené (tzv. res iudicatae ).
O to však v dané věci nešlo; obecné soudy totiž svá rozhodnutí založily na závěru, že povinným tvrzená (a posléze započítávaná) pohledávka má svůj základ ve skutku, který byl přezkoumán – a zcela vypořádán – již v nalézacím řízení a nepředstavuje tudíž nic jiného, než námitku věcné nesprávnosti samotného exekučního titulu. Následovaly tak ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že věcnou správnost rozhodnutí nalézacího soudu (exekučního titulu) již nelze v exekučním řízení přezkoumávat; obsahem podkladového rozhodnutí je exekuční soud vázán a je povinen z něho vycházet (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud nadto – coby druhý důvod neúspěšnosti odvolatelem prosazovaného zániku vymáhaného nároku započtením – konstatoval, že kompenzační projevy odvolatele nemohly být účinné též proto, že trpěly relevantními vadami neurčitosti, a zánik pohledávky oprávněného tím vyvolat nemohly. Z pohledu úpravy přípustnosti dovolání podle výše citovaného ustanovení §237 o. s. ř. je pak podstatné, že ve vztahu k tomuto závěru dovolatel jakkoli nevymezil, v čem splnění v něm zakotvených předpokladů spatřuje (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání tedy jednak není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jednak je podáním vadným, čemuž odpovídá, že je Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., a to se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu