ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1305.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1305/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) J. A. a b) D. A. , proti žalovaným 1) EURODRAŽBY.CZ a. s. se sídlem v Praze 8, Čimická č. 780/61, IČO 29135419, zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1680/110, 2) eReality.cz s. r. o. se sídlem v Teplicích, Chelčického č. 3119, IČO 49905601, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova č. 1624/5, a 3) EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 3097/37, IČO 00555568, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava Martinů č. 1051/2, o neplatnost dražby a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 12 Co 427/2007-133, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že nedobrovolná dražba uskutečněná dne 29. 2. 2003 NEMOREL – dražební společností s. r. o. [právní předchůdkyní žalované 1)] jako dražebníkem, jejímž předmětem byl objekt občanské vybavenosti na stavebním pozemku parc. č. 1258/32, zapsaný na listu vlastnictví č. 3082 pro k. ú. a obec Ú. n. L., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem (dále též jen „předmět dražby“), vydražený žalovanou 2), je neplatná, neboť navrhovatel dražby [nyní žalovaná 3)] neměl vůči žalobcům exekuční titul, v dražební vyhlášce byla dražená nemovitost i dlužník (v důsledku jeho úmrtí) nesprávně označeni, a zároveň, aby bylo určeno, že předmět dražby je společným jměním manželů - žalobců.
Okresní soud v Ústí nad Labem - poté, co usnesením ze dne 18. 9. 2006, č. j. 12 C 316/2003-69, na návrh žalobců připustil, aby do řízení přistoupila EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci jako další žalovaný - rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, č. j. 12 C 31612003-93, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit ,,1. žalovanému“ náklady řízení 13.292,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Rostislava Sochora, ,,2. žalovanému“ 10.450,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Kejly, a že ,,4. žalovaný“ nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zjištění, že předmět dražby byl označen dostatečně a v souladu se zápisem na listu vlastnictví, dospěl k závěru, že navrhovatel dražby doložil právní titul a důvody k navržení dražby, že důvody pro upuštění od dražby nebyly naplněny a že žalobci (jako vlastníci předmětu dražby) za zástavní dlužnici neuhradili zůstatek jejího dluhu z úvěru zajištěného zástavním právem. Úmrtí zástavní dlužnice nemění nic na skutečnosti, že navrhovatel dražby byl oprávněn navrhnout k uspokojení své pohledávky veřejnou nedobrovolnou dražbu, neboť tato pohledávka byla identifikována v souladu se zákonem.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 11.2008, č. j. 12 Co 42712007-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ,,nedobrovolná dražba objektu občanské vybavenosti na parc. č. 1258/32 zapsaného na listu vlastnictví č. 3082 pro obec a katastrální území Ú. n. L. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, provedená prvním žalovaným dne 29. 5. 2003 a na jehož podkladě přešlo vlastnictví k tomuto objektu občanské vybavenosti na druhého žalovaného je neplatná“, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.000,- Kč. Dospěl k závěru, že po zrušení §36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pro jeho protiústavnost v průběhu soudního řízení, „nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě“ a soud tak nesmí již v nalézacím řízení „poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti“ na takovém ustanovení založených, a proto dotčená veřejná nedobrovolná dražba nemůže být platná; žalovaná 3) neměla řádný exekuční titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl ke všem okolnostem posuzované věci a označil nedobrovolnou dražbou za neplatnou, přestože „veřejná nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) provedená v době přede dnem 10. 5. 2005 není ve smyslu ustanovení §48 odst. 3 tohoto zákona neplatná jen proto, že ustanovení §36 odst. 2 tohoto zákona bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. 181/2005 Sb., dnem 10. 5. 2005 zrušeno“. Byl-li totiž zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Navíc se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že žalobci zaslali soudu prvního stupně návrh na vstup věřitele do řízení jako třetího žalovaného až po uplynutí zákonné tříměsíční propadné lhůty, jež vyplývá z ustanovení §48 zákona č. 26/2000 Sb., a žaloba tak měla být zamítnuta z důvodu nedostatečné pasivní legitimace. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s dovolacími důvody a připojila se k návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na to, že napadená veřejná dobrovolná dražba byla provedena dne 29. 2. 2003 - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb., tedy podle zákona o veřejných dražbách ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákona o veřejných dražbách“).
Podle ustanovení §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách může dlužník, zástavce, vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost (veřejné nedobrovolné) dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v §36 odst. 1, 2 a 4, §39 odst. 1 až 8, 10 a 12, §40 odst. 1 a 2, §43 odst. 1 až 3 nebo §46 odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška vlastníkovi předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka předmětu dražby, nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách bylo-li zástavní právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí před účinností tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 5. 2000) nebo vzniklo-li zástavní právo k movité věci před účinností tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 5. 2000) na základě platné zástavní smlouvy a učinil-li navrhovatel čestné prohlášení ve formě notářského zápisu o tom, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna tímto zástavním právem, je dražbou nedobrovolnou dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna tímto zástavním právem.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno dnem 16. 6. 2003 a jeho předmětem bylo určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, provedené na návrh žalované 3) jako dražebního věřitele podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách. V průběhu řízení bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. 181/2005 Sb., zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10. 5. 2005).
V nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 1882/09, dospěl Ústavní soud k závěru, že právní předpis zrušený Ústavním soudem pozbývá platnosti až dnem vykonatelnosti nálezu a že „nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem“, přičemž „k prolomení“ posléze uvedené zásady dochází v první řadě „v souvislosti s ústavně garantovanými základními právy a svobodami“, když „orgány veřejné moci mohou neaplikovat zákon až v případě, že Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce“, a musí se tedy jednat - podle důvodů zrušovacího nálezu – „o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti". Účelem ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je podle názoru Ústavního soudu „částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku“, má „důsledky především z hlediska případného výkonu rozhodnutí“ a „nelze je vykládat bez toho, aby byly reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu“. Ve vztahu ke zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem ze dne 8. 3. 2005, č. 181/2005 Sb., Ústavní soud dovodil, že „nosné důvody“ derogačního nálezu „nezpochybňuje existenci soudní ochrany jako takové, nýbrž neodůvodněnost rozdílné právní úpravy, kdy následnost soudní ochrany ve vztahu k nedobrovolným dražbám podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách představuje určité její oslabení“, a že tímto derogačním nálezem nebyl zpochybněn ani „institut veřejné dražby jako takové, ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu“.
S ohledem na uvedené závěry a s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 31 Cdo 152/2010-353, konstatoval, že neshledává žádný právní prostor k tomu, aby jako vrcholný soudní orgán, který je povolán zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů], při svém rozhodování o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku nadále vycházel z právních názorů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1343/96, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, (a v dalších rozhodnutích na ně navazujících), jestliže odporují výše uvedeným závěrům Ústavního soudu.
Souhlasit však nelze s námitkou dovolatele, že žaloba měla být zamítnuta z důvodu nedostatečné pasivní legitimace, neboť žalobci zaslali soudu prvního stupně návrh na vstup věřitele do řízení jako třetího žalovaného až po uplynutí zákonné tříměsíční propadné lhůty, jež vyplývá z ustanovení §48 zákona č. 26/2000 Sb. Uvedená otázka byla již v judikatuře vyřešena, když dovolací soud konstatoval, že „byla-li žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců ode dne jejího konání (§24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle ustanovení §92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání a ani pro zamítnutí dovolání, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu