ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2647.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2647/2017-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Komerční banky a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) Z. H. , zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, 2) K. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 3) P. P. , zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, 4) H. S. , zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 5, a 5) E. Ž. , zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 17, o 71,316.588,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 122/2001 a 23 C 2/2012, o dovolání žalovaných 1) Z. H., 2) K. N., 4) H. S. a 5) E. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 62 Co 251/2016-503, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) se zamítají.
II. Žalovaní 1), 2), 4) a 5) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 666,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26. 7. 2001 a následně změněnou se souhlasem soudu) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaní (spolu s J. K., která v průběhu řízení dne 23. 2. 2014 zemřela a řízení bylo ve vztahu k ní zastaveno, a I. N., ve vztahu k níž bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem) zaplatili na náhradě škody celkem 71,316.588,- Kč, z toho podle míry zavinění na celkové škodě a s přihlédnutím k omezení vyplývajícímu z ustanovení §179 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006), žalovaný 1) 234.390,- Kč, žalovaná 2) 178.244,- Kč, žalovaná 3) 118.239,- Kč, žalovaná 4) 208.354,- Kč a žalovaná 5) 175.458,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodního případu společnosti SATRAPA a.s., způsobili žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co řízení o shora popsaném nároku, doposud vedené pod sp. zn. 27 C 122/2001, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedeno pod sp. zn. 23 C 2/2012) usnesením ze dne 21. 9. 2015 č.j. 23 C 2/2012-445 řízení ve vztahu k žalovaným 1), 2, 4) a 5) zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 191.046,90 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 2) 98.578,70,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška, žalované 3) 74.899,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Hochmana, žalované 4) 148.491,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Slavíkové, a žalované 5) 174.336,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky. K zastavení řízení soud prvního stupně přistoupil z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní ve vztahu k žalovaným 1), 2), 4) a 5), a protože žalobkyně zavinila, že řízení bylo vůči uvedeným účastníkům zastaveno, mají tito vůči žalobkyni podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb. a vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného přehledně odůvodnil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2016 č. j. 62 Co 251/2016-503 usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že „náklady řízení žalovaného 1) Z. H. činí 55.524,- Kč, žalované 2) K. N. činí 41.648,- Kč, žalované 3) P. P. činí 22.361,- Kč, žalované 4) H. S. činí 51.401,- Kč a žalované 5) E. Ž. činí 49.852,- Kč“, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při úvaze o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 soud prvního stupně nepochybil, jestliže postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jestliže však „řízení bylo zahájeno za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. a jeho podstatná část probíhala po dobu platnosti této vyhlášky“, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby výše nákladů vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. byla ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. moderována tak, aby se ve svém součtu přiblížila postupu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., když takto stanovené náklady lze považovat za přiměřené a účelně vynaložené“. Oproti soudu prvního stupně navíc určil jiný počet úkonů právní služby pro každého z žalovaných, když vycházel pouze z těch úkonů, které byly učiněny po vyloučení věci k samostatnému projednání usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2001, s tím, že náklady řízení vzniklé do tohoto data budou zohledněny v jiném řízení o náhradu škody podle původně podané žaloby ze dne 26. 7. 2014. Náklady řízení žalovaného 1) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. odvolací soud moderoval na 80%, náklady žalované 4) na 50%, náklady žalované 3) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. naopak přiměřeně navýšil a náklady žalovaných 2) a 5) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznal v plné výši. Protože žalobkyně, pokud jde o nákladové výroky ve vztahu k žalovaným 1,2,4,5 a 6 uspěla pouze částečně a rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby si každý z těchto účastníků nesl náklady odvolacího řízení ze svého“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do výroku o nákladech řízení) podali dovolání žalovaní 1) Z. H., 2) K. N., 4) H. S. a 5) E. Ž.
Žalovaný 1) Z. H. namítal, že hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci, avšak touto zásadou se odvolací soud neřídil. Jeho rozhodnutí „trpí nedostatkem racionálního a obsahově koherentního odůvodnění krácení náhrad“. Správně měl odvolací soud dovolateli přiznat (bez jakékoli moderace) všechny účelně vynaložené náklady a při jejich výpočtu měl vycházet výhradně z advokátního tarifu, neboť rozhodujícím okamžikem pro určení, podle kterého právního předpisu bude výše odměny advokáta stanovena, je datum pravomocného rozhodnutí soudu, jímž tento o náhradě nákladů řízení rozhodl. Z hlediska věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti, účelnosti vymáhání práva a způsobu skončení věci, nelze dospět k závěru, že by provedené úkony právní služby byly neúčelné nebo že by zastoupení advokátem v předmětné věci bylo zneužitím práva. Jestliže se žalobkyně rozhodla podat žalobu, měla si uvědomit i otázku nákladů řízení; v době podání žaloby platila jak vyhláška č. 484/2000 Sb., tak vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). V dané věci je rovněž důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud pochybil také v tom, že nepřiznal dovolateli náhradu nákladů za úkony právní služby učiněné v období přede dnem 4. 1. 2012, kdy byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k němu potvrzen, a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná 2) K. N. vytkla odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a „porušil povinnost určit výši advokátní odměny podle §151 odst. 2 o. s. ř., který soudy v současnosti odkazuje na advokátní tarif“. Zdůraznila, že moderace (snížení) náhrady nákladů řízení připadá v úvahu jen výjimečně a „je vyloučena z jiných důvodů než těch, které spadají pod dikci §150 o. s. ř.“. Podle jejího mínění nebyl v daném případě důvod, pro který by odvolací soud mohl uplatnit moderační právo. Žalobkyně je institucí, která zjevně netrpí nedostatkem finančních prostředků ohrožujícím její existenci, a o tom, jakým způsobem bude uplatňovat svá domnělá práva, má k dispozici interní odborníky i možnost výběru tomu odpovídajícího externího právního zastoupení. Mohla tedy zvážit kroky, které bude v průběhu řízení činit a měla si uvědomit, že v případě neúspěchu bude nést náklady řízení v plné výši a hradit odměnu právním zástupcům žalovaných podle advokátního tarifu. Odvolací soud ani nezohlednil postavení žalovaných, jejich sociální, ekonomickou a psychickou situaci, i to, jak pro ně bylo náročné čelit dlouhotrvajícímu soudnímu sporu. Navrhla proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná 4) H. S. také spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva - nesprávné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a použití zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. namísto vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Podle jejího mínění nebyly v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro uplatnění moderačního práva soudu. Jednalo se o velmi složitý případ, který se vedl 15 let, a počet provedených úkonů zcela odpovídá náročnosti a obtížnosti sporu. Žalobkyně, žalovaní i jejich právní zástupci mohli důvodně očekávat, že bude použit při stanovení výše odměny právním zástupcům advokátní tarif, a to s ohledem na průběh řízení, časovou a skutkovou náročnost. Žalobkyně jako významná bankovní instituce, která zjevně netrpí nedostatkem finančních prostředků a má k dispozici interní právní oddělení, včetně možnosti výběru externích odborníků, mohla a měla zvážit veškeré okolnosti a mohla již dříve vzít žalobu zpět nebo uzavřít smír, aby jí nevznikaly další náklady řízení. Při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. měl odvolací soud zohlednit také postavení žalovaných, jejich sociální a ekonomickou situaci, a jak pro ně bylo náročné čelit dlouhotrvajícímu soudnímu sporu. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná 5) E. Ž. namítala, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř., jehož aplikaci by mohl vyloučit jen tehdy, kdyby na věc aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. Podle judikatury totiž jediným důvodem, pro který soud nemusí přiznat náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., je „odstranění tvrdosti“ podle ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud však přiznal dovolatelce nižší náhradu nákladů řízení než soud prvního stupně proto, že zohlednil pouze úkony právní služby učiněné v období přede dnem 4. 1. 2012, kdy byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, s tím, že zbývající náklady budou vyřešeny v rámci původního řízení. Taková úvaha však nemá oporu v žádném zákonném ustanovení a je v rozporu i se zásadami, kterými se otázka náhrady nákladů občanskoprávního řízení řídí. Aby mohly být dotčené náklady zohledněny v původním řízení, musela by nejdřív být rozhodnuta věc, která byla vyloučena k samostatnému řízení, a poté by soud rozhodoval o nákladech řízení za dobu do vyloučení věci podle původního předmětu sporu a poté jen o nákladech řízení podle zbývajícího předmětu sporu. Takový postup však dovolatelka považuje za nerealizovatelný. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzen, a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se ke každému dovolání zvlášť vyjádřila. Ve vyjádřeních navrhla, aby dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) byla jako nepřípustná odmítnuta, případně zamítnuta, neboť námitky dovolatelů nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznila zejména, že Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV ÚS 3559/15 vyjádřil názor, že, kdyby (po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.) rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků nepředvídatelné zvýšení nákladů, mohou obecné soudy vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže ve svém rozhodnutí legitimní očekávání žalobkyně ve vztahu k náhradě nákladů řízení nastaveného vyhláškou č. 484/2000 Sb. zohlednil, a svůj záměr v tomto směru řádně odůvodnil. Nepochybil ani v tom, že přiznal dovolatelům náklady řízení, které jim vznikly až po vyloučení předmětné věci k samostatnému řízení, neboť opačný postup by odměnu za úkon právní služby za předcházející období „multiplikoval“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) jsou podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§140 odst. 1 o. s. ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.
K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§137 odst. 2 o. s. ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen „přísudková vyhláška“.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7. 5. 2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení §142 a násl. o. s. ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. samozřejmě nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/2003). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24). Přitom nelze opomenout, že v případě, vystupuje-li v řízení na jedné straně více účastníků, lze okolnosti subjektivní povahy vztáhnout jen na toho účastníka, jehož se týkají, takže není vyloučeno, že určená výše nákladů řízení nemusí být moderována u každého účastníka, popřípadě může být podle zjištěných okolností u jednotlivých účastníků moderována rozdílně. V každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.
Z povahy ustanovení §151 odst. 2 části věty první před středníkem o. s. ř. a ustanovení §150 o. s. ř., jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného zmírňovacího práva podle ustanovení §150 o. s. ř. přichází v úvahu až po stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 části první věty před středníkem o. s. ř., ale především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady podle ustanovení §150 o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna advokáta z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z toho pak odvíjel své další úvahy vyúsťující v závěr, že za „přiměřenou“ a „spravedlivou“ odměnu za zastupování advokátem v této věci lze považovat odměnu, která se „ve svém součtu přibližuje postupu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.“. Nehodnotí tedy okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze tedy podřadit pod ustanovení §150 o. s. ř. (jak to činí i dovolatelé), nýbrž pod ustanovení §151 odst. 2 části první věty před středníkem o. s. ř. Nesprávnou právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta (advokátů) odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci. S ohledem na uvedený způsob stanovení náhrady nákladů řízení nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení za úkony učiněné před vyloučením řízení o projednávané věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 27 C 122/2001, neboť za těchto okolností není významné, kolik úkonů právní služby bylo učiněno před vyloučením věci a kolik úkonů bylo učiněno poté.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v něm měla plný úspěch, a má proto proti žalovaným 1), 2), 4) a 5) právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 1.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jaroslav Polanský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 462,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2.662,- Kč je každý z dovolatelů povinen zaplatit žalobkyni jednu čtvrtinu, tj. 666,- Kč, a to k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu