ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2719.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2719/2017-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce P. P. N. , zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, proti žalované K. Š. , zastoupené JUDr. Petrem Poledne, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 47/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. 30 Co 457/2016-137, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 30 Co 457/2016-137, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že důvody pro fakultativní přerušení řízení v posuzované věci nejsou dány, neboť dovolací řízení ve věci sp. zn. 28 Cdo 2791/2016 není bez dalšího důvodem pro přerušení řízení v jiné věci], je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce dovolatele, zda „je včasné podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) v řízení o existenci pohledávky důvodem pro přerušení řízení o neúčinnost právního úkonu“, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, z něhož – mimo jiné - vyplývá, že při úvaze, zda řízení má být podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, mimo jiné k tomu, zda důvodem pro přerušení řízení má být dosud (pravomocně) neskončené jiné řízení nebo řízení o mimořádném opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, které již nabylo právní moci (právní moc je vlastnost, kterou soudní rozhodnutí nabývá až dodatečně a která mimo jiné spočívá v jeho závaznosti pro účastníky řízení i pro soud - §159a o. s. ř.), a že přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v související věci je v mezích ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno; k otázce přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, který byl uveřejněn pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat právní názor, že vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), a že důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zpravidla dán tehdy, není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu)]; není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Na tom nic nemění ani právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, podle kterého v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době počínaje dnem 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení, že tedy závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, se - s ohledem na odlišné řešení rozhodné otázky v ustanovení §593 obč. zák. - po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. neuplatní.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá otázka žalobce, zda „je pravomocné rozhodnutí soudu ohledně pohledávky věřitele závazné pro soud, který rozhoduje o žalobě věřitele o určení neúčinnosti právního úkonu“, ohledně níž se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011; z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá závěr, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.
Vyřešení uvedené otázky není pro posouzení, zda přerušit či nepřerušit řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., významné.
Obecně podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) platí, že právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu brání ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu