ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3171.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3171/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) P. G. , b) M. G. , c) M. G. a d) K. G., všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, o náhradu za vyvlastnění nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 7/2008, o dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2016 č. j. 1 Co 365/2013-573, takto:
I. Dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR se zamítá .
II. Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 438 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Hochmanna, advokáta se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3.
Odůvodnění:
Ředitelství silnic a dálnic ČR podalo dne 20. 9. 2002 u Městského úřadu Otrokovice žádost o odnětí vlastnického práva žalobců k pozemkům „p. č. 1669/6 o výměře 2 226 m 2 , orná půda, p. č. 1669/8, o výměře 3 750 m 2 , orná půda, p. č. 1669/13 o výměře 870 m 2 , orná půda, p. č. 1669/35 o výměře 3 843 m 2 , orná půda, p. č. 1669/41 o výměře 234 m 2 , orná půda, p. č. 1669/58 o výměře 2 630 m 2 , orná půda, p. č. 1669/59 o výměře 278 m 2 , orná půda, p. č. 1670/12 o výměře 256 m 2 , orná půda, p. č. 1670/14 o výměře 22 m 2 , orná půda, a p. č. 1671/6 o výměře 600 m 2 , orná půda, v katastrálním území K. u O., zapsané na LV č. 1926, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve Zlíně pro obec O.“, a jeho přechod na vyvlastnitele Ředitelství silnic a dálnic ČR za účelem provedení veřejně prospěšné stavby „silnice I/55 Otrokovice – obchvat SV“, která byla umístěna územním rozhodnutím ze dne 19. 1. 2001 č. j. SU 996/2000/3736/2000/OŠ, za náhradu 2 206 350 Kč stanovenou znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Háby ze dne 29. 10. 2001 č. ZU 158-109/2001.
Městský úřad Otrokovice, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 31. 7. 2003 č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem, jež měli v podílovém spoluvlastnictví tak, že žalobce a) a žalobkyně b) a rovněž žalobce c) a žalobkyně d) měli ve společném jmění manželů podíl na nemovitostech o velikosti ½, a o jejich přechodu na Českou republiku „s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR“ za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „silnice I/55 – Otrokovice obchvat SV“, určil náhradu za vyvlastnění žalobců „v souladu s platnými obecně závaznými cenovými předpisy (zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a vyhlášky MF ČR č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení výše uvedeného zákona)“ ve výši 3 530 160 Kč a stanovil, že s užíváním vyvlastněných pozemků ke stanovenému účelu musí být započato do dvou let od právní moci tohoto rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do změnil rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, ze dne 31. 7. 2003 č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK pouze tak, že do výroku, kterým určil výši náhrady za vyvlastnění, doplnil, že „manželům P. a M. G. přísluší ze stanovené náhrady částka ve výši 1 765 080 Kč“ a „manželům M. a K. G. přísluší ze stanovené náhrady částka ve výši 1 765 080 Kč“. Dospěl k závěru, že cena za vyvlastňované nemovitosti byla stanovena zákonem předpokládaným způsobem, a to na základě znaleckého posudku č. 1994-59/2003, který vypracovala znalkyně Ing. Eva Hradilová podle právních předpisů, na které odkazuje ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, podle něhož náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis, a to zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění zákona č. 121/2000 Sb., a vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku s účinností od 1. 1. 2003. K požadavku žalobců na stanovení náhrady v minimální výši 15 271 500 Kč, jak je uvedena v posudku Ing. Jaroslava Mlčocha, odvolací orgán uvedl, že podle sdělení Ministerstva financí č. j. 162/52518/633/2003 ze dne 17. 6. 2003 postrádá tento posudek „základní atributy znaleckého výkonu (objektivitu a přezkoumatelnost) a podle zjevných symptomů je vypracován v rozporu jak se zákonem o oceňování majetku, tak i se zákonem o znalcích a tlumočnících“.
Žalobci – poté, co dne 22. 12. 2003 podali u Okresního soudu ve Zlíně žalobu „podle části páté občanského soudního řádu“ a co Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 5. 2004 č. j. 28 C 394/2003-92 rozhodl, že řízení se zastavuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobcům vrací soudní poplatek 2 500 Kč, a současně žalobce poučil, že mohou podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu „ve správním soudnictví“ u Krajského soudu v Brně - se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 21. 6. 2004 domáhali, aby bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do a rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, ze dne 31. 7. 2003 č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že výše náhrady, kterou mají za odnětí vlastnického práva obdržet, nemůže být stanovena v podobě administrativní ceny podle zákona č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 540/2002 Sb. a vyhlášky č. 122/1984 Sb., neboť takto vypočtená náhrada nezohledňuje místní podmínky každého jednotlivého případu, při kterém dochází k vyvlastnění věci, ale že vyvlastňované pozemky měly být pro účely stanovení výše náhrady za vyvlastnění oceněny stanovením tzv. obvyklé ceny, což je cena, za kterou by bylo možné vyvlastňované pozemky v daném místě a čase prodat, neboť „jedině takováto cena může odrážet hodnotu vyvlastňovaných pozemků a tedy i výši náhrady, o které by bylo lze hovořit jako o náhradě adekvátní, vyrovnávající újmu za ztrátu vlastnického práva“. Mají za to, že adekvátní náhrada, které se jim má dostat, je náhrada „minimálně“ ve výši 15 217 500 Kč, jak je stanovena znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Mlčocha ze dne 10. 2. 2003 č. 2812-32/2003. Dále namítali, že se správní orgány nevypořádaly s možností udělování tzv. „ministerské výjimky“ a se skutečností, že zbytek pozemků, který žalobcům zůstane, je hospodářsky v podstatě nevyužitelný, že v projednávané věci „neexistuje“ veřejný zájem na vyvlastnění a že se rovněž nezabývaly podaným návrhem na vyvlastnění tzv. zbytkového pozemku. Mají za to, že odvolací orgán se jejich věcí nezabýval „dostatečně zodpovědně a pečlivě“, nevzal v úvahu všechny jimi uváděné argumenty svědčící ve prospěch přiznání adekvátní náhrady za vyvlastnění jejich pozemků stanovené v podobě tzv. ceny obvyklé, a že proto jeho rozhodnutí není „rozhodně přesvědčivé“ a nevychází ze „spolehlivě zjištěného stavu věci“.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 č. j. 29 Ca 159/2004-149 rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do zrušil „pro vady řízení“ a věc vrátil Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, k dalšímu řízení; současně rozhodl, že Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 15 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Holomka. Vytknul správním orgánům, že nepostupovaly ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, když „důsledně“ nezjišťovaly, zda požadavek žalobců na vyvlastnění zbývající části pozemku parc. č. 1398/4 je důvodný a zda „opravdu“ nemohou zbývající část pozemku užívat nebo ji mohou užívat jen s nepřiměřenými obtížemi; ostatní žalobní námitky, tedy i námitku vztahující se k přiznané výši náhrady za vyvlastněné pozemky, kterou žalobci označili za nepřiměřeně nízkou, shledal nedůvodnými, popř. „právně nerelevantními ve vztahu k přezkoumávanému vyvlastňovacímu řízení“.
Ke kasační stížnosti žalobců a Krajského úřadu Zlínského kraje Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2008 č. j. 4 As 31/2007-255 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006 č. j. 29 Ca 159/2004-149 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, zahájená před účinností zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), tedy před 1. 1. 2007, dokončí soud, který bude po tomto datu rozhodovat, v občanském soudním řízení. Uzavřel, že žalobce podal žalobu příslušnému soudu a v žalobním petitu jasně formuloval, čeho se domáhá; je-li z návrhu žalobce nepochybné, že věc již nespadá (pro změnu věcné příslušnosti) k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu soudu pro věci správního soudnictví, ale má o ní rozhodnout jiný senát téhož soudu podle občanského soudního řádu, musí být věc „krátkou cestou, interním neformálním postupem bez procesního rozhodování“ předána příslušnému soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Brně - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 13. 2. 2013 připustil změnu žaloby „rozšířením požadované náhrady na částku 36 203 540 Kč se stanoveným způsobem výplaty náhrady“ - rozsudkem ze dne 21. 6. 2013 č. j. 35 C 7/2008-439 doplněným usnesením ze dne 22. 7. 2013 č. j. 35 C 7/2008-448 rozhodl, že náhrada za vyvlastnění pozemků „parc. č. 1669/6, ostatní plocha, silnice o výměře 2 226 m 2 , parc. č. 1669/8, ostatní plocha, silnice o výměře 3 750 m 2 , parc. č. 1669/13, ostatní plocha, silnice o výměře 870 m 2 , parc. č. 1669/35, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 3 843 m 2 , parc. č. 1669/41, ostatní plocha, dálnice o výměře 234 m 2 , parc. č. 1669/58, ostatní plocha, silnice o výměře 2 627 m 2 , parc. č. 1669/59, ostatní plocha, silnice o výměře 278 m 2 , parc. č. 1670/12, orná půda o výměře 256 m 2 , parc. č. 1670/14, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 22 m 2 , parc. č. 1671/6, ostatní plocha, dálnice o výměře 190 m 2 , parc. č. 1671/10, vodní plocha, zamokřená plocha o výměře 268 m 2 , parc. č. 1671/11, vodní plocha, zamokřená plocha o výměře 125 m 2 “, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV číslo 1926 pro k. ú. K. u O., obec O., „jako podílové spoluvlastnictví žalobců tak, že manželům P. a M. G. náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na těchto nemovitostech, a manželům M. a K. G. náleží spoluvlastnický podíl o velikosti rovněž ideální jedné poloviny na těchto nemovitostech“, se stanoví ve výši 36 203 537 Kč, že Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno zaplatit manželům P. a M. G. 18 101 768,50 Kč a manželům M. a K. G. 18 101 768,50 Kč, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřad, č. 214/2003 ze dne 31. 7. 2003 č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK, zamítl žalobu „ohledně zbytku“ požadované náhrady ve výši 3 Kč a uložil Ředitelství silnic a dálnic ČR povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobcům 88 446 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Hochmanna a České republice – Krajskému soudu v Brně 4 243 Kč. Nejprve uvedl, že došlo-li k „poněkud atypické (byť nikoli ojedinělé)“ situaci, že správní orgány nově rozhodovaly po zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu rozsudkem „správního soudu“, který byl ovšem později sám zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (poté, co Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 č. j. 29 Ca 159/2004-149 zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 27. 9. 2007 č. j. KUZL 65456/2007 zrušil rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, ze dne 31. 7. 2003 č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK a Městský úřad Otrokovice, odbor právní a přestupkový, usnesením ze dne 8. 7. 2008 č. j. PPO/DOS-982053/2008/37266/2008/DOS vyvlastňovací řízení zastavil, neboť žádost se stala „zjevně bezpředmětnou“, a poté byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 4 As 31/2007-255 zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006 č. j. 29 Ca 159/2004-149), nemohla se tak věc, která podle názoru Nejvyššího správního soudu spadá do občanského soudního řízení a kterou má také soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu dokončit, dostat „z pravomoci a příslušnosti civilního soudu mimo tuto jurisdikci“, v jejímž rámci měla být „definitivně“ meritorně uzavřena, a dovodil, že správní rozhodnutí „neexistovala“ jen po časově omezenou dobu (v mezidobí mezi zrušením správního rozhodnutí rozsudkem krajského „správního“ soudu a zrušením tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího správního soudu), ale pak již opět ano, neboť „kasací rozsudku krajského soudu se původní rozhodnutí krajského úřadu opět obnovilo“. Dále se zabýval pouze otázkou výše náhrady za vyvlastnění a způsobu jejího stanovení, neboť žalobci u jednání soudu dne 13. 2. 2013 uvedli, že na projednání dalších námitek již netrvají (k pozemkům parc. č. 1671/10 a 1671/11, které „v petitu uplatnili“, přestože nebyly předmětem rozhodnutí správního orgánu, uvedli, že se jedná o pozemky vyčleněné v roce 2007 z pozemku parc. č. 1671/6, který byl předmětem vyvlastnění). Dospěl k závěru, že pokud správní orgán rozhodl o výši náhrady za vyvlastnění na základě §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, v souladu s platným cenovým předpisem (zákonem č. 151/1997 Sb. ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a vyhláškou č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku s účinností od 1. 1. 2003), je taková výše náhrady v rozporu s mezinárodními závazky státu, které „je nutno i ve smyslu čl. 10 Ústavy použít a upřednostnit“ a na základě nichž je třeba poskytnout za vyvlastňovaný majetek spravedlivou náhradu a nespokojit se pouze s poskytnutím náhrady administrativní s poukazem na „tehdejší“ vnitrostátní předpisy. Uzavřel, že vyvlastnění majetku v hodnotě stanovené znaleckým posudkem Ing. Rudolfa Kliky ze dne 15. 5. 2013 č. 54/3753/2013 (ve znění dodatku) na částku 36 203 537 Kč „za pouhých 3 530 160 Kč, tj. za zhruba 1/10 hodnoty majetku“, by vedlo k tomu, že žalobci by byli nuceni nést „nepřiměřenou zátěž“ (nelegitimní disproporci mezi náhradou za vyvlastňovaný majetek a skutečnou hodnotou tohoto majetku), neboť taková výše náhrady by očividně nebyla v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku zohledňující v souladu s „autoritativní“ judikaturou Evropského soudu pro lidská práva aktuální tržní hodnotu nemovitostí dle znaleckého posudku.
K odvolání Ředitelství silnic a dálnic ČR Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j. 1 Co 365/2013-481 změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že každý z žalobců je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 1 061 Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů „prvostupňového řízení“ a že každý z žalobců je povinen zaplatit Ředitelství silnic a dálnic ČR na náhradě nákladů odvolacího řízení 500 Kč. Dovodil, že soud prvního stupně měl při stanovení výše náhrady za vyvlastněné pozemky vycházet z právních předpisů platných ke dni 1. 12. 2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 24. 11. 2003 č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, především z ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, na základě něhož bylo nutné při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední; teprve novelizací provedenou s účinností od 1. 7. 2006 zákonem č. 186/2006 Sb., jehož zpětnou účinnost (retroaktivitu) však nelze dovodit, bylo možné přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 691/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008 a rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1163/12 dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů o výši náhrady za vyvlastnění je věcně správné, neboť za rozhodující právní úpravu je třeba považovat úpravu platnou v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění; již k tomuto okamžiku vzniklo vyvlastněným právo na náhradu za vyvlastnění, a proto se nemůže – pokud jde o výši náhrady – prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Určil-li znalec náhradu za vyvlastnění podle „tehdy platných právních předpisů“ částkou 3 530 160 Kč, postupoval podle názoru odvolacího soudu správně a v souladu s právní úpravou.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 6. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 950/2014-538 odmítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit Ředitelství silnic a dálnic ČR na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokáta Jiřího Drápala. Shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 691/2010, i s usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1163/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku, a že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Na základě ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1904/14 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 950/2014-538 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013 č. j. 1 Co 365/2013-481, neboť shledal, že uvedenými rozhodnutími „bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. Dovodil, že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, jenž se zabýval „téměř shodnou věcí, která se i týkala některých z nynějších stěžovatelů“, v němž Ústavní soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které jakýkoli zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce, a v němž dospěl k závěru, že vyvlastněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy došlo k odnětí vlastnictví, přičemž závěr soudů, že bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tedy přiznat stěžovatelům cenu úřední, nejenže nebyl v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského soudního řádu, ale nebyl ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky, které vzhledem k bezprostřední aplikovatelnosti mezinárodních smluv vedou k nutnosti aplikovat vnitrostátní předpisy způsobem souladným s interpretací mezinárodních smluv mezinárodními soudy, zejména s interpretací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Evropským soudem pro lidská práva, plně dopadají i na projednávaný případ, ve kterém je disproporce mezi tržní cenou a úřední cenou dokonce ještě vyšší než ve zmíněném případě, kdy náhrada za vyvlastnění ve výši pouhé jedné desetiny tržní ceny nemovitostí poskytnutá žalobcům nepředstavuje náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci „existoval nějaký zvlášť závažný veřejný zájem“, který by takto nízkou náhradu mohl ospravedlnit, neboť v případě vyvlastňování pro potřebu výstavby silnic je v rozumném poměru k hodnotě majetku v zásadě pouze plná náhrada ve výši tržní ceny.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 1 Co 365/2013-573 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 22. 7. 2013 č. j. 35 C 7/2008-448 „v napadené části“ a rozhodl, že Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 512,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Hochmanna. Vázán nálezem Ústavního soudu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zaplacením úředně stanovené ceny pozemku ve výši 3 530 160 Kč nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá, a že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a která představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví. Námitky Ředitelství silnic a dálnic ČR, že „znalec měl stanovit cenu obvyklou předmětných pozemků dle platných právních předpisů jako zemědělskou půdu“, že z posudku nevyplývá, jaké kupní smlouvy byly podkladem pro stanovení obvyklé ceny porovnávací metodou, že neobsahuje konkretizaci, o jaké pozemky se jedná, za jakým účelem byly vykupovány, že chybí datum uzavření kupních smluv, že nejsou dány podmínky pro vyvlastnění odnětím vlastnického práva, neboť stavba, pro jejíž účel bylo vyvlastnění provedeno, je již dokončena, užívána a institut vyvlastnění by neměl sloužit k legalizaci daného stavu, a že na případ, kdy na pozemcích žalobců je již komunikace vybudována, se vztahuje ustanovení §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích o zřízení věcného břemene, shledal odvolací soud nedůvodnými a účelovými.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Ředitelství silnic a dálnic ČR dovolání. Namítá, že soud může rozhodovat o výši náhrady za vyvlastnění pouze podle předpisů platných „ke dni vydání rozhodnutí“, kdy rozhodnutí o vyvlastnění a náhradě za vyvlastnění tvoří jeden celek, a že odvolací soud tedy rozhodoval podle právních předpisů, které v době rozhodování o vyvlastnění „neexistovaly“, čímž byla porušena zásada nepřípustnosti retroaktivity a zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolatel má za to, že bylo „chybně interpretováno“ ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění, a proto pokud byla v rozhodnutí o vyvlastnění stanovena náhrada „správně“ podle „tehdy platného práva“ (podle ustanovení §108 a následujících zákona č. 50/1976 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 122/1984 Sb.), nelze tuto náhradu stanovit následně podle „později“ platných předpisů; ostatně pokud by byl rozhodující stav ke dni vyhlášení rozsudku, pak v této době byla již silniční komunikace vybudována a užívána a přicházelo by v úvahu jen vyvlastnění zřízením věcného břemene. Dovolatel je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je i „v širším kontextu průlomem do zásady obecné spravedlnosti a rovnosti účastníků před soudem“, neboť do 30. 6. 2006 byla všem vlastníkům vyvlastňovaných pozemků vyplácena náhrada podle platného práva a ti z nich, kteří „brojili správními žalobami proti výši náhrady v ceně zjištěné“, nebyli - jak vyplývá z „rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 691/2010, 30 Cdo 730/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 1163/12“ – úspěšní; pouze žalobcům se dostává náhrady stanovené v ceně obvyklé „za právní stav, který byl založen již v době vyvlastnění rozhodnutími vyvlastňovacích úřadů“. Ředitelství silnic a dálnic ČR navrhlo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR odmítl, neboť není přípustné a napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které respektuje závěry obsažené v „kasačním“ nálezu Ústavního soudu vydaném v této věci, je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §245 a 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka stanovení výše náhrady za vyvlastnění, o němž bylo rozhodnuto před 1. 7. 2006, má být – vzhledem k tomu, že Ústavní soud při řešení této otázky dospěl v nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1904/14, který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro dovolací soud závazný, k odlišnému názoru, než který zastává ustálená judikatura dovolacího soudu - posouzena jinak, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR není opodstatněné.
V projednávané věci bylo o vyvlastnění pozemků žalobců rozhodnuto za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), který byl zrušen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle ustanovení §190 odst. 3 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb. se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou řízení o vyvlastnění, které se dokončí podle zvláštního právního předpisu; tímto zvláštním právním předpisem se stal zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva ke stavbě nebo k pozemku (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, [dále jen „zákon o vyvlastnění“], který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007.
Podle ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o vyvlastnění náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o vyvlastnění náhrada se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím vyvlastňovaný vyslovil souhlas; nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na žádost vyvlastňovaného a ani vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě posudku znalce ustanoveného vyvlastňovacím úřadem.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1904/14 vydaného v této věci, který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby, a tedy i pro dovolací soud, a který odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže při novém projednání věci poté, co o ní rozhodl správní orgán, tedy při opětovném rozhodování o výši náhrady za vyvlastnění pozemků žalobců na základě žaloby podle části páté občanského soudního řádu, použil právní úpravu účinnou v době vyhlášení rozsudku soudu (zákon o vyvlastnění) a náhradu za vyvlastnění na základě ní stanovil ve výši obvyklé ceny nemovitostí [a to přesto, že v rozhodné době (do 30. 6. 2006) byl účinný zákon č. 50/1976 Sb., na nějž navazující cenové předpisy stanovily jako náhradu za vyvlastněný majetek cenu „úřední“ a nikoli cenu obvyklou (tržní)], a že naopak závěr odvolacího a dovolacího soudu (uplatněný v jejich předchozích rozhodnutích), podle něhož bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění a na základě nich přiznat žalobcům cenu „úřední“ (cenu stanovenou na základě ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. obecně závazným právním předpisem, tj. vyhláškou č. 540/2002 Sb. ve znění vyhlášky č. 452/2003 Sb.), není v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř. ani s mezinárodními závazky České republiky. Dospěl-li proto odvolací soud v napadeném rozsudku (tentokrát již shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že zaplacením „úředně“ stanovené ceny pozemků ve výši 3 530 160 Kč nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která musí být přiměřená a spravedlivá, a že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci, která představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví a která byla na základě znaleckého posudku znalce Ing. Rudolfa Kliky zjištěna ve výši 36 203 537 Kč, je jeho rozhodnutí v souladu se závazným nálezem Ústavního soudu.
K námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v širším kontextu průlomem do zásady obecné spravedlnosti a rovnosti účastníků před soudem“, neboť do 30. 6. 2006 byla všem vlastníkům vyvlastňovaných pozemků vyplácena náhrada podle platného práva, tedy cena „zjištěná“, a pouze žalobcům se dostává náhrady stanovené v ceně obvyklé „za právní stav, který byl založen již v době vyvlastnění rozhodnutími vyvlastňovacích úřadů“, pak přehlíží, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, jehož závěry dopadají – jak vyplývá z výše uvedeného – i na projednávanou věc, vzal při svých závěrech v úvahu i zásadu rovnosti účastníků právních vztahů, tedy v dané věci skutečnost, že výše náhrady poskytnutá žalobcům by neměla být zásadně výrazně odlišná od náhrady poskytnuté ostatním subjektům za vyvlastnění realizované v tomtéž období za platnosti a účinnosti téhož zákona. Posoudil ji tak, že subjekty, které nevyužily ve srovnatelné situaci možnosti domáhat se opětovného projednání věci rozhodnuté správním orgánem v oblasti vztahů soukromého práva podle §244 a násl. o. s. ř. soudem, se nemohou dovolávat nerovného zacházení či dokonce se úspěšně domáhat mimo tímto ustanovením zákona předpokládaného postupu nového stanovení náhrady za vyvlastněný majetek, popřípadě náhrady škody představující rozdíl mezi cenou přiznanou podle dříve platných cenových předpisů a cenou obvyklou, jak ji má na mysli zákon o vyvlastnění. Jak totiž Ústavní soud setrvale judikuje, v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, kterou mají plně ve vlastní dispozici. Nelze tedy klást k tíži žalobců, že na rozdíl od jiných účastníků právních vztahů využili svých zákonem stanovených práv a podáním žaloby podle části páté o. s. ř. uplatnili své postavení coby účastníka, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, v přístupu k soudu v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a domohli se tak ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR bylo zamítnuto a tento účastník je proto povinen nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a k počtu advokátem zastupovaných účastníků ve výši 7 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že společnost Dvořák & Hochmann advokáti s. r. o., ve které zástupce žalobců JUDr. Václav Hochmann vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 638 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9 438 Kč žalobcům společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu