ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3822.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3822/2017-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. F. , zastoupené JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 74, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, o 73 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 23/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 23 Co 642/2016-366, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 884 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jitky Pasekové, advokátky se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 74.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017 č. j. 23 Co 642/2016-366 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru o výši pravděpodobného výdělku žalobkyně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009 a v něm vyjádřený právní názor, že zákon taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba vycházet při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je zřejmé, že je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy apod.; zákon také formou demonstrativního výčtu dává soudu k úvaze, aby při zjišťování pravděpodobného výdělku přihlédl „zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty“, ostatní hlediska zákon ponechává zcela na úsudku soudu tak, aby se jím stanovený průměrný výdělek skutečně jevil jako „pravděpodobný“] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Okolnost, že žalobkyně byla poživatelkou invalidního důchodu, nemá vliv na výši jejího pravděpodobného výdělku, neboť samotné uznání invalidity nevylučuje výkon práce a dosahování výdělku zaměstnancem.
Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (že k ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 16. 1. 2015 mezi stranami nedošlo a že žalobkyně vydělávala 950 Kč za 15 hodinovou směnu bez rozlišování přesčasů, práce o sobotách, nedělích a svátcích), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že k ukončení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným došlo dohodou ke dni 16. 1. 2015 na základě písemné žádosti žalobkyně ze dne 19. 1. 2015, jež byla ze strany žalovaného akceptována přípisem ze dne 6. 2. 2015, a nikoli okamžitým zrušením ze strany žalobkyně ke dni 25. 3. 2015, a že proto žalobkyně nemá právo na náhradu mzdy za dobu od 17. 1. 2015 do 25. 3. 2015 z důvodu překážek v práci na straně žalovaného ani na náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle ustanovení §56 odst. 2 zákoníku práce)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu