ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3900.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3900/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 2526/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, o žalobě pro zmatečnost, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2013, č. j. 14 C 199/2006-262, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 28 Co 222/2013-301, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 28 Co 257/2015-369, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 28 Co 257/2015-369, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. pouze pravomocné rozsudky nebo pravomocná usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, a že takovým rozhodnutím není rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k pojmu „věc sama“ srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod číslem 88/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V posuzované věci byl „v ěcí samou“ v původním řízení žalobkyní uplatněný nárok o zaplacení 5.000.000,- Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2008, č. j. 14 C 199/2006-51, který byl ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku. 5.000.000,- Kč“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, č. j. 28 Co 230/2008-81. Žalobou na obnovu řízení napadená rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 14 C 199/2006-262, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, č. j. 28 Co 230/2008-81, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, č. j. 28 Co 222/2013-301, jímž bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno) jsou naproti tomu rozhodnutími výlučně procesní povahy, protože neřešila věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném dalším řízení projednána znovu. Rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (která žalobkyně napadá žalobou na obnovu řízení) proto nejsou usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (a o žalobě na obnovu řízení) je považováno při posouzení důvodnosti těchto mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti žaloby na obnovu řízení (žaloby pro zmatečnost) je však třeba vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost nebo o žalobě na obnovu řízení rozhodnuto, přitom není vůbec významná (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1474/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4706/2007).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že o jejím „odvolání proti usnesení o odmítnutí její žaloby na obnovu řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodoval senát ve složení: JUDr. Věra Sýkorová – předsedkyně senátu a JUDr. Ivana Hesová a JUDr. Alena Bílková – členky senátu, přičemž předsedkyně senátu JUDr. Věra Sýkorová a členka senátu JUDr. Ivana Hesová rozhodovaly rovněž i o odvolání žalobkyně ve věci samé (viz rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 28 Co 230/2008-81, ze dne 15. října 2008)“, že „měly být za použití ustanovení §14 odst. 3 o. s. ř. z projednání a rozhodnutí této věci již vyloučené“ a že tedy „posouzení otázky podjatosti dvou členů senátu odvolacího soudu je s ohledem na charakter žaloby na obnovu řízení ve vztahu k původní žalobě pro zmatečnost vadné“. V této části dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř, ale zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod číslem 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud - poté, co žalobkyně u odvolacího jednání dne 30. 9. 2015 vznesla námitku podjatosti „odvolacího senátu“ (ve složení JUDr. Věra Sýkorová, předsedkyně senátu, JUDr. Ivana Hesová a JUDr. Alena Bílková, členky senátu) s odůvodněním, že „tento senát ve stejném složení již rozhodoval v původní věci“ - postupoval v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o. s. ř., když věc nepředkládal k rozhodnutí o této námitce svému nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a s námitkou se vypořádal ve svém rozhodnutí o podaném odvolání (nepovažoval ji za důvodnou); ze strany odvolacího soudu šlo tedy o zachování postupu určeného zákonem [k výkladu ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002, závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 75/2011, uveřejněné pod číslem 14/2012 ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční)].
Žalobkyně ostatně v podstatné části dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu - správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě na obnovu řízení nezpochybňuje. Další námitky uplatněné žalobkyní v dovolání totiž nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované žaloby na obnovu řízení. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s usneseními (o zamítnutí žaloby pro zmatečnost) napadenými žalobou na obnovu řízení, případně s původními rozhodnutími ve věci samé vydanými ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2006, a to z důvodů, jež pro posouzení dovoláním napadeného usnesení nemohou být významné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu