ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4061.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4061/2016-271
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Ch. A. , zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická č. 1884/193, proti žalované G. M. , zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 547/4, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 183/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2016, č. j. 12 Co 35/2016 – 213, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Vlacha, advokáta se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 547/4.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 5. 7. 2011, uzavřená mezi K. A., jako dárcem, a žalovanou jako obdarovanou, kterou dárce převedl do vlastnictví žalované nemovitosti
- pozemek zastavěná plocha a nádvoří, včetně na něm stojící budovy, objekt k bydlení,
- pozemek zastavěná plocha a nádvoří, včetně na něm stojící budovy objekt k bydlení,
- pozemek zastavěná plocha a nádvoří, včetně na něm stojící budovy objekt k bydlení,
- pozemek zastavěná plocha a nádvoří, včetně na něm stojící budovy, objekt k bydlení,
jak vše zapsáno na LV pro katastrální území M. L., obec M. L., je vůči žalobkyni právně neúčinná ve smyslu ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dárce K. A. je její bývalý manžel, že po rozvodu jejich manželství probíhá řízení o vypořádání společného jmění manželů, že v takovém řízení navrhuje, aby K. A. nabyl výlučné vlastnictví k nemovitostem na území České republiky s tím, že by jí vyplatil nejméně 15.588.290 Kč, a že k převodu odporovanou darovací smlouvou došlo „se zřejmým úmyslem“ zmenšit vlastní majetek, z něhož by byl schopen finanční náhradu z vypořádání společného jmění manželů plnit.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 14 C 183/2014-183, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 28.066,30 Kč k rukám zástupce žalované advokáta Mgr. Petra Vlacha. Vyšel z toho, že na žalobkyni leželo důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že jakožto věřitelka skutečně má vůči dlužníku – K. A. pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že K. A. učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). Z provedeného dokazování však vyplynulo, že k rozhodnému dni 15. 7. 2011 (účinky vkladu vlastnického práva na základě odporované darovací smlouvy do katastru nemovitostí) manželství žalobkyně a K. A. trvalo (pravomocně bylo rozvedeno ke dni 30. 4. 2013). Není tak možné uvažovat o tom, že uzavřením odporované darovací smlouvy mohlo dojít ke zkrácení pohledávky žalobkyně z vypořádání společného jmění manželů, když ke dni 15. 7. 2011 žádná takováto pohledávka žalobkyně nemohla existovat již z povahy věci. Připomněl, že rozhodnutí soudu v rámci vypořádání společného jmění manželů je konstitutivní, tzn., že vznik pohledávky žalobkyně (pokud vůbec nějaká vznikne) nastane až právní moci rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k těmto skutečnostem, které vylučovaly odůvodněnost žaloby, se soud již nezabýval hodnotou majetku K. A., případně majetku žalobkyně a K. A. ve společném jmění manželů z hlediska posouzení toho, zda odporovaným právním úkonem došlo ke zmenšení majetku K. A. v takové míře, že by bránilo či ztěžovalo uspokojení případné pohledávky žalobkyně z vypořádání společného jmění manželů, ani hodnotou nemovitostí, které byly předmětem odporované darovací smlouvy (se zohledněním věcného břemena ve prospěch R. A. zřízeného k jedné z nemovitostí), ani výší pohledávky, jež byla zajištěna zástavním právem na projednávaných nemovitostech.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 12 Co 35/2016 – 213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Vlacha. Souhlasil se soudem prvního stupně, že zaniklo-li manželství žalobkyně s K. A. dnem 30. 4. 2013 a darovací smlouva byla uzavřena dne 5. 7. 2011, tedy dva roky před zánikem manželství, pak v té době nemohla existovat pohledávka žalobkyně za K. A., jejíž uspokojení by mohlo být předmětnou darovací smlouvou ohroženo. Protože neexistovala pohledávka žalobkyně za K. A., nemohl mít tento dárce ani úmysl tímto jednáním zkrátit uspokojení její pohledávky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že v okamžiku učinění odporovaného jednání pan K. A. musel vědět, že bude nutné po rozvodu manželství společné jmění manželů vypořádat a bude muset do společného jmění manželů vrátit prostředky, které z něj vynaložil na pořízení svého výlučného vlastnictví ve smyslu §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Domnívá se dále, že setrvávat v této specifické věci na judikatuře, dle které má aktivní věcnou legitimaci pouze věřitel, který měl za dlužníkem pohledávku v okamžiku, kdy bylo odporované jednání učiněno, by bylo ryzím formalismem, který nereflektuje danou situaci. V okamžiku, kdy probíhá řízení o rozvod manželství a kdy probíhaly vleklé spory o majetek mezi stranami řízení o rozvodu, muselo být panu K. A. jasné, že dříve či později dojde k vypořádání společného jmění manželů se žalobkyní a bude muset navrátit do společného jmění manželů vše, co vynaložil na své výlučné jmění. V takovém případě nelze usuzovat, že pan K. A. neměl v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně jen proto, že formálně společné jmění manželů zaniklo až okamžikem právní moci rozsudku, kterým bylo manželství žalobkyně a pana K. A. rozvedeno. Na základě těchto skutečností se žalobkyně dále domnívá, že judikatura citovaná soudem odvolacím i soudem prvního stupně nedopadá na danou situaci a že se jedná o zcela specifický, judikaturou dosud neřešený případ. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 14 C 183/2014-183, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky předpokladů pro rozhodování o neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 5. 7. 2011 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011, tedy do dne než nabyl účinnosti zákon č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný právní úkon, jímž dlužník nakládal se svým majetkem a v důsledku kterého došlo ke zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je – jak uvádí ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. – věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná [vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci)]; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1010/2013).
Rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů má konstitutivní povahu. Teprve na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Takové soudní rozhodnutí je samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku; občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, a ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015). Z uvedeného vyplývá, že teprve právní mocí rozhodnutí vydaného v řízení o vypořádání společného jmění manželů vzniká (může vzniknout) pohledávka jednoho z (bývalých) manželů za druhým z manželů z důvodu vypořádání společného jmění. Až v takovém okamžiku (nikoli dříve) se může z pohledu ustanovení §42a obč. zák. stát jeden z manželů dlužníkem a druhý z nich věřitelem ve vztahu k téže pohledávce. Je přitom nerozhodné, zda jde o pohledávku (prozatím) nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě existujícího právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Podstatné je, že tato pohledávka vzniká až právní mocí rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů.
V projednávané věci zaniklo manželství žalobkyně s K. A. dnem 30. 4. 2013 a darovací smlouva, jejíž neúčinnosti se žalobkyně domáhá, byla uzavřena dne 5. 7. 2011, tedy dva roky před zánikem manželství. V době, kdy byl tento (odporovaný) právní úkon učiněn, tak nemohla ještě vzniknout žalobkyní tvrzená (případná) pohledávka mající (jež může mít) původ ve vypořádání společného jmění bývalých manželů (žalobkyně a dárce K. A.). Správně proto soudy uzavřely, že takovému právnímu úkonu nelze úspěšně odporovat ve smyslu ustanovení §42a obč. zák.
Namítá-li dovolatelka, že názor, podle kterého aktivní věcnou legitimaci má pouze věřitel, který měl za dlužníkem pohledávku v okamžiku, kdy bylo odporované jednání učiněno, by byl ryzím formalismem, pak přehlíží, že ustanovení §42a obč. zák. představuje průlom do ochrany nabyvatele práv ve prospěch ochrany věřitele proti některým právním jednáním týkajícím se majetku dlužníka. Právě proto, že se jedná o průlom do jinak chráněných práv vlastníka (nabyvatele), stanoví zákon přísná pravidla pro určení, kdy se tak může stát. Stanoví tak – jak uvedeno výše – nejen okruh právních úkonů (jednání), ale také okruh účastníků, na jejichž právní úkony (jednání) tato (výjimečná) právní úprava dopadá. Nelze proto, jak se domnívá dovolatelka, pominout jednu ze základních podmínek, totiž aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby, kterou má toliko dlužníkův věřitel, tedy ten, kdo má za dlužníkem „vymahatelnou pohledávku“. Bez její existence (a v projednávané věci dosud, natož v době učiněného odporovaného úkonu, žádná taková pohledávka žalobkyně -ani potenciálně - neexistovala) nelze žalobkyni považovat za věřitele vymahatelné pohledávky za dlužníkem K. A.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát Mgr. Petr Vlach osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu