ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4155.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4155/2017-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce KOVOP, spol. s r. o. se sídlem v Kněžpoli č. 110, IČO 25553925, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí č. 220, proti žalovanému M. O. , zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, o 92 581 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 204 C 54/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. března 2017 č. j. 60 Co 514/2015-194, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017 č. j. 60 Co 514/2015-194 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 4531/2016-177 (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998 sp. zn. 21 Cdo 165/98 a v něm vyslovený právní názor, že organizace (nyní zaměstnavatel) ve smyslu ustanovení §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce /nyní §235 odst. 3 písm. d) zákoníku práce/ nevyužívá kvalifikaci, kterou si pracovník (nyní zaměstnanec) zvýšil, tehdy, jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných pracovníkem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které pracovník získal v rámci zvýšení své kvalifikace; okolnost, zda vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je přitom nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které organizace obecně stanoví pro druh práce vykonávané pracovníkem a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce pracovníka odpovídat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Uvádí-li dovolatel, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, „zda v případě, že si zaměstnanec na základě kvalifikační dohody zvýšil kvalifikaci, tuto zvýšenou kvalifikaci využívá ve prospěch zaměstnavatele, a to z důvodu právní povinnosti zaměstnavatele mít pro výkon své podnikatelské činnosti nejméně dva kvalifikované pracovníky (v případě, že by zaměstnavatel nezaměstnával dva kvalifikované pracovníky, nemohl by s ohledem na právní předpisy podnikatelskou činnost vůbec vykonávat, případně by musel zajišťovat zástup prostřednictvím externího pracovníka s příslušnou kvalifikací), byť zaměstnavatel s ohledem na rozsah své podnikatelské činnosti není schopen v plném rozsahu pracovní doby využívat kvalifikaci obou zaměstnanců, kdy jeden ze zaměstnanců působí jako zástupce přebírající povinnosti druhého zaměstnance, kterého zastupuje, a v případě jeho přítomnosti vykonává jinou práci než práci, pro kterou si zvýšil kvalifikaci, současně jako zástupce za tuto činnost také pobírá mzdu“, pak přehlíží, že tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 4531/2016-177 vydaném přímo v této věci, z jehož odůvodnění mimo jiné vyplývá, že o nevyužívání kvalifikace zaměstnance jde v případě, kdy zaměstnavatel v převážné míře přiděluje zaměstnanci práce, při nichž zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit a které by mohl vykonávat i zaměstnanec s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace, a že jestliže zaměstnanec práci fakticky nevykonává, resp. jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace, pak je naplněn liberační důvod uvedený v ustanovení §235 odst. 3 písm. d) zákoníku práce a zaměstnanec není povinen zaměstnavateli uhradit náklady spojené se zvýšením kvalifikace (jejich poměrnou část).
Na vyřešení dovolatelem předestřené otázky, „zda pod pojmem přidělování práce tak, jak toto má na mysli ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, lze chápat výkon práce, ať již práce formou duševní, či fyzickou, nebo pouze ustanovení do funkce a úhradou mzdy za ustanovení do této funkce, jejíž obsazení a ustanovení předpokládá určité kvalifikační předpoklady a bez jejího obsazení nelze s ohledem na zákonnou úpravu vykonávat určitou činnost (v tomto případě činnost dle EN ISO 3834-2), i když je faktická činnost spojená s touto funkcí vykonávána dle potřeby zaměstnavatele, ovšem bez obsazení této funkce nelze, jak již bylo uvedeno, vykonávat určitou podnikatelskou činnost“, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Pro rozhodnutí v projednávané věci [pro vyřešení právní otázky, zda žalovanému v projednávané věci s ohledem na ustanovení §235 odst. 3 písm. d) zákoníku práce vznikla povinnost k úhradě nákladů z kvalifikační dohody (jejich poměrné části)], je totiž podstatná fakticita využívání kvalifikace žalovaného, které na základě kvalifikační dohody dosáhl, žalobcem, tedy vyřešení otázky, zda žalovaný práci vyžadující znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti získané v rámci zvýšení kvalifikace fakticky vykonával, a nikoli vyřešení žalobcem předestřené otázky výkladu pojmu „přidělování práce“ obsaženého v ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nebo zjištění, zda byl žalovaný „ustanoven do funkce, jejíž obsazení a ustanovení předpokládá určité kvalifikační předpoklady“, neboť okolnost, zda zaměstnancem vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je – jak výše uvedeno – nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které zaměstnavatel obecně stanoví pro druh práce vykonávané zaměstnancem (popřípadě pro dovolatelem uvedené „ustanovení do funkce“) a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce zaměstnance odpovídat (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998 sp. zn. 21 Cdo 165/98).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu