ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4458.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4458/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v konkursní věci úpadce P. Ř. , IČO 73604747, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 437/4, o návrhu věřitelky Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o žalobě pro zmatečnost podané úpadcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2010 č. j. 40 K 26/2007-400, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 3/2013, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. 4 Co 110/2015-219, takto:
I. Dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. 4 Co 110/2015-219 v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2015 č. j. 41 Cm 3/2013-173 ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané úpadcem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2010 č. j. 40 K 26/2007-400, se zamítá .
II. Ve zbývající části výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. 4 Co 110/2015-219 mění takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2015 č. j. 41 Cm 3/2013-173 se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná úpadcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446, mění tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 se zrušuje .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 prohlásil konkurs na majetek dlužníka P. Ř., ustavil správcem konkursní podstaty JUDr. Ladislavu Lebedovou, vyzval věřitele dlužníka, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne prohlášení konkursu přihlásili všechny své pohledávky za úpadcem, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí, aby současně uvedli, zda uplatňují oddělené uspokojení, jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí rozvrhu, a aby neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na úpadcových věcech, právech nebo pohledávkách, přičemž je třeba označit předmět, u něhož se nárokuje zajišťovací právo, druh a důvod pro vznik zajišťovacího práva a zajišťovanou pohledávku, a vyzval osoby, které mají závazky vůči úpadci, aby plnění již neposkytovaly úpadci, ale správci konkursní podstaty.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2010, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Dovolání, které úpadce podal proti tomuto usnesení vrchního soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2013 č. j. 29 Cdo 4321/2010-529, které nabylo právní moci dne 5. 8. 2013, odmítnuto pro nepřípustnost.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 podal úpadce dne 27. 8. 2013 u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení obou napadených usnesení, neboť má za to, že ve věci „rozhodoval vyloučený soudce, respektive soud byl nesprávně obsazen“. V části, v níž napadá usnesení krajského soudu, žalobu zdůvodnil zejména tím, že toto usnesení vydal soudce Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Pavel Voseček, který podle názoru úpadce nebyl zákonným soudcem. Úpadce je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307, kterým zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2008 č. j. 40 K 26/2007-288 a kterým nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce (s odůvodněním, že při vydání napadeného usnesení nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v jeho předchozím „kasačním“ usnesení ze dne 1. 8. 2008), ani ve svém předchozím „kasačním“ usnesení ze dne 1. 8. 2008 žádný závazný právní názor neuvedl, že proto nebyly splněny podmínky k tomu, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce než zákonná soudkyně Mgr. Věra Šáfrová, která od počátku řízení věc projednávala a rozhodovala o ní, že tyto závěry nemůže zpochybnit ani skutečnost, že předseda Krajského soudu v Hradci Králové vydal opatření č. j. 40 K 26/2007-314, jímž byl JUDr. Pavel Voseček určen k projednání a rozhodnutí věci, neboť toto opatření bylo vydáno na základě „vadného“ výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307 a nemohlo „vadnost“ tohoto výroku napravit či odstranit, a že tím, že došlo ke změně soudce projednávajícího a rozhodujícího věc, došlo k porušení práva úpadce na zákonného soudce. V části, v níž žalobou pro zmatečnost napadá usnesení vrchního soudu, úpadce žalobu zdůvodnil jednak tím, že pravidlo uvedené v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, podle nějž se jednotlivým senátům přidělují vždy tři věci v pořadí podle nápadu a podle číselného označení jednotlivých senátů, je v rozporu s tehdy platným zákonem o soudech a soudcích (§42 odst. 1 a odst. 2 zákona o soudech a soudcích „ve znění k 10. 6. 2010“), a jednak tím, že o jeho odvolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 rozhodoval senát Vrchního soudu v Praze 1 Ko, jehož členy byli ke dni rozhodnutí (k 10. 6. 2010) podle rozvrhu práce JUDr. František Kučera (předseda senátu), JUDr. Iva Novotná a JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., (členové senátu), avšak že Vrchní soud v Praze o jeho odvolání rozhodoval v senátě složeném z JUDr. Františka Kučery, JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., a JUDr. Jiřího Godsteina, který podle rozvrhu práce nebyl členem senátu 1 Ko a nebyl ani „náhradníkem“, neboť v rozvrhu práce bylo pouze uvedeno, že předseda senátu 1 Ko je zastupován senátem č. 2 Ko a 3 Ko, aniž by však bylo v rozvrhu práce uvedeno, jakým způsobem jsou zastupováni jednotliví členové senátu 1 Ko. Úpadce dále namítá, že tím, že důvod neúčasti JUDr. Ivy Novotné na jednání vrchního soudu dne 10. 6. 2010 nebyl při jednání sdělen a že úpadce nebyl informován o změně v určeném složení senátu, který v jeho věci rozhodoval, ani poučen o možnosti vznášet námitky podjatosti soudců, mu bylo znemožněno realizovat právo na vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti formou vznesení námitky podjatosti.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 6. 2014 č. j. 41 Cm 3/2013-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žaloba pro zmatečnost podaná proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400, které bylo úpadci doručeno dne 16. 4. 2010 a které nabylo právní moci dne 2. 7. 2010, byla podána opožděně, neboť „zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu se lze žalobou dovolat podle §234 odst. 3 občanského soudního řádu ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost o důvodu zmatečnosti dozvěděl, nejpozději však do 3 let od právní moci napadeného rozhodnutí“, a při posuzování včasnosti žaloby podané proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu prvního stupně nelze aplikovat ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu, krajský soud projednal věcně pouze žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 a dospěl k závěru, že pravidla přidělování věcí „mezi jednotlivá soudní oddělení v agendě konkursu a vyrovnání“ byla v rozvrhu práce vrchního soudu stanovena „transparentně a v souladu se splnitelnými požadavky ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v tehdy platném znění“, že rozvrh práce dostatečně vyhověl požadavkům zákona předepsaným pro jmenovité určení soudců, kteří tvoří senát, a pro určení soudců, kteří je zastupují, a že s ohledem na to, že odvolání úpadce vrchní soud projednal dne 10. 6. 2010 ve veřejném jednání, při kterém byl tento účastník řádně zastoupen advokátem, bylo zástupci úpadce známo, v jakém složení senát 1 Ko věc projednává a rozhoduje, a nic mu nebránilo vznést případnou námitku podjatosti zastupujícího soudce JUDr. Jiřího Goldsteina, přičemž o možnosti vznášet námitky podjatosti soudců byl úpadce poučen již soudem prvního stupně.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2014 č. j. 4 Co 170/2014-128 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v době od 2. 7. 2010, kdy usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 nabylo právní moci, do 27. 8. 2013, kdy byla podána žaloba pro zmatečnost, došlo k uplynutí jak subjektivní lhůty 3 měsíců, tak i objektivní lhůty 3 let k podání žaloby pro zmatečnost proti tomuto usnesení, neboť pro vyslovení takového závěru neučinil krajský soud dostatečná skutková zjištění. Odvolací soud uvedl, že „zmíněný názor vychází z toho, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 o prohlášení konkursu, bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě dovolání“, že nelze vyloučit, že by dovolací soud mohl zrušit jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, a že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v mezidobí bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 29 Cdo 4321/2010-529 dovolání úpadce odmítnuto, neboť do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §234 odst. 1 až 4 občanského soudního řádu se nezapočítává doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, i když dovolání bylo podáno až po právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto. Protože řízení o žalobě pro zmatečnost v této věci je třeba „brát jako celek“, odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná proti usnesení vrchního soudu, a v „odvozeném“ výroku o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4. 2015 č. j. 41 Cm 3/2013-173 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, dospěl ve vztahu k důvodům tvrzené zmatečnosti usnesení krajského soudu k závěru, že ve věci rozhodoval zákonný soudce, kterým v té době byl JUDr. Pavel Voseček, neboť usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307, jímž Vrchní soud v Praze (mimo jiné) nařídil, aby konkursní věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce, je pravomocné, nebylo napadeno žádným mimořádným opravným prostředkem, ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta a za daného stavu předseda Krajského soudu v Hradci Králové „nemohl jinak“, než opatřením určit, že věc projedná soudce JUDr. Pavel Voseček, který podle rozvrhu práce zastupoval soudkyni Mgr. Věru Šáfrovou, a dodal, že v rámci projednání žaloby pro zmatečnost není oprávněn věcně přezkoumávat pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu. K důvodům tvrzené zmatečnosti usnesení vrchního soudu soud prvního stupně uvedl, že rozvrh práce vrchního soudu v souladu s požadavky ustanovení §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, obsahuje jmenovité určení soudců, kteří tvoří senát 1 Ko, že rovněž určuje soudce, kteří budou zastupovat, a to tím, že je v něm uvedeno, že senát 1 Ko je zastupován senátem 2 Ko a senátem 3 Ko, že odvolání úpadce vrchní soud dne 10. 6. 2010 projednal ve veřejném jednání, při kterém byl tento účastník řádně zastoupen advokátem, jemuž v důsledku přítomnosti při tomto jednání bylo známo, v jakém složení senát 1 Ko věc projednává a rozhoduje, že mu tedy nic nebránilo vznést případnou námitku podjatosti zastupujícího soudce JUDr. Jiřího Goldsteina, a že úvod protokolu o jednání sice neobsahuje poučení o možnosti vznášet námitky nesprávného obsazení soudu ani žádné vysvětlení změny obsazení senátu, avšak že o možnosti vznášet námitky podjatosti soudců byl úpadce poučen již krajským soudem a žádná tvrzení o důvodech pro vyloučení zastupujícího soudce JUDr. Jiřího Goldsteina z projednání věci z důvodu jeho podjatosti úpadce následně v průběhu konkursního řízení ani v průběhu projednávání žaloby pro zmatečnost neuvedl. Další důvod zmatečnosti označený úpadcem při jednání soudu dne 6. 6. 2014 a spočívající v tom, že pravidla pro přidělování věcí do soudních oddělení 1 Ko, 2 Ko a 3 Ko odporovala tehdy platné zákonné úpravě, soud prvního stupně považuje za „opožděně uvedený“, avšak přesto se k němu vyjádřil a dospěl k závěru, že pravidla pro přidělování věcí „mezi jednotlivá soudní oddělení v agendě konkursu a vyrovnání“ byla v rozvrhu práce vrchního soudu stanovena „transparentně a v souladu se splnitelnými požadavky ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v tehdy platném znění“, neboť pravidlo pro přidělování věcí „nastavené“ tak, že jednotlivým senátům se přidělují vždy tři věci v pořadí podle nápadu a podle číselného označení jednotlivých senátů, se „snažilo maximálně vyhovět zákonem předepsaným požadavkům“ a má-li v rámci jednoho soudu rozhodovat stejnou agendu více soudních oddělení, není technicky možné přidělit věc do soudního oddělení bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2015 č. j. 4 Co 110/2015-219 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K tvrzenému důvodu zmatečnosti ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 odvolací soud uvedl, že předseda Krajského soudu v Hradci Králové realizoval závazný pokyn odvolacího soudu obsažený v usnesení ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307 poté, kdy toto usnesení nabylo právní moci, přičemž nebylo napadeno dovoláním nebo žalobou pro zmatečnost, a že bylo povinností předsedy krajského soudu vydat podle §44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích opatření, kterým na místo soudkyně Mgr. Věry Šáfrové přidělil věc jinému soudci (JUDr. Pavlu Vosečkovi). Pokud jde o důvod zmatečnosti namítaný ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446, odvolací soud dovodil, že se projednání věci sp. zn. 1 Ko 28/2010 a vydání usnesení napadeného žalobou pro zmatečnost měla v souladu s rozvrhem práce účastnit soudkyně JUDr. Iva Novotná, členka senátu 1 Ko, která však z důvodu čerpání dovolené tak učinit nemohla, že na její místo proto musel být určen jiný soudce, kterým podle znění rozvrhu práce vrchního soudu v roce 2010 mohl být člen zastupujících senátů 2 Ko a 3 Ko, že v daném případě byl tímto soudcem člen senátu 1 Ko (správně 2 Ko) JUDr. Jiří Goldstein uvedený jako první v pořadí, že je zcela legitimní postup, pokud nepřítomného soudce zastoupí kterýkoliv člen zastupujícího senátu, aniž by bylo k tomu vydáno zvláštní opatření předsedy soudu, že proti osobě JUDr. Jiřího Goldsteina nebyly následně uplatněny žádné výhrady co do jeho případné podjatosti, ačkoliv účastníkům bylo již v řízení před krajským soudem v tomto směru poskytnuto poučení, jehož procesní důsledky se vztahují i na řízení odvolací, a že úpadce mohl případně namítat podjatost tohoto soudce, neboť jeho zástupce se účastnil jednání, a dospěl k závěru, že usnesení vrchního soudu nebylo vydáno při nesprávném obsazení senátu 1 Ko. Ve vztahu k námitce úpadce ohledně přidělování věcí jednotlivým oddělením podle rozvrhu práce v rozporu se zákonem odvolací soud dovodil, že takto formulovanou výhradu úpadce uvedl již v žalobě pro zmatečnost a že se nejedná o samostatnou námitku, nýbrž o širší zdůvodnění námitky nesprávného obsazení soudu, a pokud jde o její hodnocení, odkázal odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž přihlížel zejména k tomu, že „v inkriminované době byl při přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením uplatněn tzv. kolový systém, tedy rovnovážné přidělování věcí senátům činným v konkursní agendě, byť nemohl být – s ohledem na reálné možnosti – splněn požadavek, aby v den podání věci soudu bylo ‚bez využití rejstříků nebo jiných technických pomůcek‘ zřejmé, do kterého oddělení (kterému soudci) věc náleží“, a uzavřel, že z tohoto důvodu nemohl shledat jako „zcela a zásadně oprávněnou“ výhradu úpadce, že soud při rozdělování nových věcí byl „nucen k použití tzv. technických pomůcek, respektive rejstříků“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání. Namítá, že přikázal-li vrchní soud, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce, a bylo-li na základě tohoto rozhodnutí předsedou krajského soudu vydáno opatření, podle něhož byl k projednání a rozhodnutí věci určen jiný samosoudce, je nutné v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného obsazení soudu zkoumat nejen samotné rozhodnutí vydané soudem, který nebyl správně obsazen, ale i okolnosti a rozhodnutí, které tomu předcházely, neboť v zájmu zachování a ochrany ústavně zajištěného práva na zákonného soudce má účastník občanského soudního řízení nárok na to, aby v řízení o žalobě pro zmatečnost bylo prověřeno, zda byly splněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu, a pokud bude prokázáno, že splněny nebyly (tj. že odvolací soud vůči soudu prvního stupně nevyslovil závazný právní názor, a tedy ani soud prvního stupně nemohl takový neexistující závazný právní názor nedodržet, a že nedošlo v řízení k závažným vadám, neboť odvolací soud žádné konkrétní právně akceptovatelné výhrady v odůvodnění svého rozhodnutí podle ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu neuvádí), je nutné žalobě pro zmatečnost vyhovět. Dovolatel je přesvědčen, že vady rozvrhu práce vrchního soudu spočívající v tom, že v něm nebyli určeni konkrétní soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, a v tom, že nestanovil v souladu se zákonem způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, jsou závažnými zásahy do jeho práv jako účastníka soudního řízení. Podle názoru dovolatele nelze akceptovat situaci, kdy by např. kterýkoliv člen jednoho ze senátů vrchního soudu mohl zastupovat kteréhokoli člena jiného senátu tohoto soudu, aniž by předem bylo zřejmé a z rozvrhu práce jednoznačně vyplývalo, který konkrétní soudce může zastupovat jiného konkrétního soudce. Dovolatel dále namítá, že mu při jednání odvolacího soudu dne 10. 6. 2010 nebyl sdělen důvod neúčasti zákonné soudkyně JUDr. Ivy Novotné na jednání, ani žádné okolnosti nebo důvody, proč v senátu zasedá JUDr. Jiří Goldstein, a že účastníci nebyli poučeni o možnosti namítat podjatost soudců přítomných při jednání, nesprávnost složení senátu či účast jednotlivých soudců vrchního soudu při jednání a rozhodování o podaném odvolání. Vyplývalo-li z rozvrhu práce vrchního soudu, že v případě nápadu věcí při rozhodování o odvoláních ve věcech konkursu se jednotlivým senátům přidělují vždy tři věci v pořadí podle nápadu a číselného označení jednotlivých senátů, je podle názoru dovolatele zcela zřejmé, že bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek nemohlo být nejpozději v den, kdy odvolání úpadce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 došlo odvolacímu soudu, nepochybné, do kterého soudního oddělení tato věc náleží, a že rozvrh práce tak byl v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je podle mínění dovolatele nutné „zrušit bez dalšího“ pro nesprávnost jeho formy, neboť není přípustné, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně usnesením, a nikoliv rozsudkem. Úpadce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 zrušují.
Věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání úpadce odmítl, neboť „nesplňuje zákonné náležitosti, resp. není přípustné a trpí vadami“, a to zejména proto, že žalobcem uplatněné dovolací důvody jsou neurčité a nesrozumitelné, že žalobce nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že její právní posouzení bylo významné pro rozhodnutí samotné, a že v části, v níž dovolatel napadá výrok o náhradě nákladů řízení, neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, popřípadě aby dovolání úpadce zamítl, neboť napadené usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně jsou věcně správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci žaloby pro zmatečnost bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že je zcela legitimní postup, pokud nepřítomného soudce zastoupí kterýkoliv člen zastupujícího senátu určeného rozvrhem práce, aniž by bylo k tomu vydáno zvláštního opatření předsedy senátu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, které bylo uveřejněno pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, v němž byl vysloven právní názor, že nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, jestliže nepřítomného soudce senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku, zastoupí u odvolacího jednání soudce (kterýkoli ze soudců) senátu, který podle rozvrhu práce příslušný senát zastupuje (zastupujícího senátu), a že k takovému postupu není třeba opatření (rozhodnutí) předsedy soudu ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích] a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek procesního práva, zda může soud, který projednává žalobu pro zmatečnost podanou proti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že soud byl nesprávně obsazen, kromě žalobou napadeného rozhodnutí přezkoumávat i správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a jímž odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, a zda byl soud při rozhodování věci nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 18. 7. 2011. Protože první z těchto právních otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a protože při řešení druhé z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání úpadce je částečně opodstatněné.
Podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1 o. s. ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
Nařídil-li odvolací soud, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), předseda soudu podle rozvrhu práce přikáže věc jinému senátu nebo určí místo dotčeného samosoudce jiného soudce; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu téhož stupně (srov. §16a o. s. ř.).
Zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl-li o vrácení věci k dalšímu řízení, ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. mu umožňuje, aby současně nařídil, že věc v dalším řízení projedná a rozhodne jiný senát (samosoudce) soudu prvního stupně, nebo aby věc přikázal jinému soudu prvního stupně, jemuž je nadřízen. Důvodem k tomuto opatření je závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně v rozporu s ustanoveními §226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá nebo (do 31. 12. 2012) §243d odst. 1 o. s. ř. (s účinností od 1. 1. 2013 srov. §243g odst. 1 o. s. ř.) nedodržel závazný právní názor odvolacího soudu, soudu, který rozhodl o žalobě pro zmatečnost, nebo dovolacího soudu, anebo že v řízení před soudem prvního stupně došlo k závažným procesním vadám. Podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud postupovat z kteréhokoliv z těchto důvodů. Protože okolnosti uvedené v ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. se mohou projevit nejen v odvoláním napadeném rozhodnutí, ale i v řízení, které jeho vydání předcházelo, mohou být důvodem k postupu podle tohoto ustanovení rovněž vady, kterými trpí řízení, i když odvoláním napadené rozhodnutí je samo o sobě bezvadné. Smyslem uvedeného opatření odvolacího soudu je zamezit potenciálním průtahům v řízení pramenícím z toho, že by soud prvního stupně po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem ani v dalším řízení nerespektoval ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistil, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, a že by proto i jeho další rozhodnutí muselo být odvolacím soudem zrušeno.
Nařídí-li odvolací soud usnesením (srov. §223 o. s. ř.) podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se takto vyloučení soudci nebo přísedící podílet u soudu prvního stupně ani v budoucnu na projednání a rozhodování stejné věci. Na základě postupu odvolacího soudu podle tohoto ustanovení však nejsou vyloučeni všichni soudci (přísedící), kteří se v průběhu řízení u soudu prvního stupně účastnili na projednání a rozhodování věci, nýbrž jen ti, kteří vydali rozhodnutí, jež odvolací soud zrušil a v němž nebyl dodržen závazný právní názor nebo jehož vydání předcházely závažné vady řízení. Na soudce (přísedící), kteří se na vydání tohoto rozhodnutí nepodíleli, se opatření odvolacího soudu nevztahuje, neboť u nich není důvod předpokládat, že by v dalším řízení nerespektovali ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistili, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, k nimž dříve došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 367/2015).
Výrok pravomocného usnesení odvolacího soudu, kterým tento soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a kterým nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), je závazný pro účastníky řízení a v rozsahu této závaznosti též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 1 a 4, §167 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou - jak vyplývá z povahy této žaloby jakožto mimořádného opravného prostředku - ti, kdo byli účastníky původního řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, popřípadě jejich právní nástupci z důvodu universální nebo singulární sukcese (žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce, přičemž ani ostatní účastníci řízení nemohou být osobami odlišnými od účastníků řízení, proti nimž žaloba pro zmatečnost směřuje, popřípadě jejich právních nástupců), je uvedený výrok pravomocného usnesení odvolacího soudu závazný i pro soud, který má rozhodnout o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně, vydanému – v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. - po projednání a rozhodnutí věci jiným senátem (samosoudcem). Z toho plyne, že soud příslušný k rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že tento soud byl nesprávně obsazen, není oprávněn přezkoumávat správnost pravomocného rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a kterým nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), a že je naopak tímto rozhodnutím odvolacího soudu vázán.
V projednávané věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307 zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh věřitelky na prohlášení konkursu na majetek úpadce, a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce. Ústavní stížnost podaná úpadcem proti tomuto usnesení, které – jak vyplývá z obsahu spisu - nabylo právní moci dne 14. 5. 2009, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1667/09 odmítnuta, neboť Ustavní soud dospěl k závěru, že „byly naplněny podmínky §221 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud důvody, které jej vedly k tomuto postupu – byť stručně – uvedl“. Opatřením předsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2009 č. j. 40 K 26/2007-314 bylo stanoveno, že namísto soudkyně Mgr. Věry Šáfrové věc projedná v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Hradci Králové zastupující soudce JUDr. Pavel Voseček, který usnesením ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 rozhodl o prohlášení konkursu na majetek úpadce. Toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové úpadce napadl (společně s usnesením vrchního soudu, jímž bylo toto rozhodnutí krajského soudu potvrzeno) žalobou pro zmatečnost. Protože pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009 č. j. 1 Ko 243/2008-307, jímž vrchní soud jako soud odvolací mimo jiné nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce, nelze – jak vyplývá z výše uvedeného – v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446 přezkoumávat (zabývat se v řízení o žalobě pro zmatečnost tím, zda byly vskutku splněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř.), je závěr soudů, že krajský soud nebyl za těchto okolností nesprávně obsazen a že žaloba pro zmatečnost podaná úpadcem proti označenému usnesení krajského soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proto není opodstatněná, v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2015 č. j. 41 Cm 3/2013-173 ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané úpadcem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [takovou vadou není ani okolnost, že odvolací soud rozhodl o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením, přestože soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby pro zmatečnost (v rozporu s ustanovením §235e odst. 2 větou první o. s. ř.) formou rozsudku (srov. §223 o. s. ř.), neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem, ačkoliv měl rozhodnout usnesením, nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením; rozhodl-li soud prvního stupně jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, bylo řízení před soudem prvního stupně zatíženo vadou, která však nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí, a okolnost, že odvolací soud s tímto rozsudkem zacházel jako s usnesením, byla postupem vedoucím ke zhojení uvedeného nedostatku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99 uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3524/2012)], Nejvyšší soud České republiky dovolání úpadce v této části podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Důvodné je však dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná úpadcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.
Podle ustanovení §36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Rozvrh práce u soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – pouhou normou „interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako „příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo předseda senátu anebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud, a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věcí soudy; jde vždy o její porušení, jestliže věc projedná a rozhodne senát nebo předseda senátu (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se tedy jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu byl soud při rozhodování věci nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); rozhodnutí takto obsazeným soudem vydaná jsou proto postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 829/2014).
V posuzovaném případě – jak vyplývá z obsahu spisu – byla věc vedená v původním řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 26/2007 předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání úpadce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010 č. j. 40 K 26/2007-400 dne 21. 5. 2010 a přidělena do soudního oddělení (senátu) 1 Ko. Podkladem pro určení příslušného soudního oddělení (senátu) byl rozvrh práce Vrchního soudu v Praze na rok 2010 (ve znění účinném od 1. 5. 2010), podle kterého o odvoláních ve věcech konkursu a vyrovnání rozhodovaly senáty 1 Ko, 2 Ko a 3 Ko a podle kterého probíhalo rozdělování nápadu věcí náležejících více senátům – konkrétně ve vztahu k rozhodování o odvoláních ve věcech konkursu a vyrovnání – podle pravidla, že „jednotlivým senátům se přidělují vždy tři věci v pořadí podle nápadu a podle číselného označení jednotlivých senátů“.
Podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, účinného v době předložení (nápadu) věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 26/2007 Vrchnímu soudu v Praze, u něhož byla tato věc vedena pod sp. zn. 1 Ko 28/2010 (tj. ke dni 21. 5. 2010), tedy ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud.
Podle ustanovení §41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.
V rozvrhu práce soudu se stanoví – mimo jiné – způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení [§42 odst. 1 písm. c) zákona o soudech a soudcích].
Podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují; způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne.
V projednávané věci rozvrh práce Vrchního soudu v Praze na rok 2010 (ve znění účinném od 1. 5. 2010) neodpovídal v pravidlech rozdělení jednotlivých věcí, které měly být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení – konkrétně v části nazvané „Pravidla rozdělování nápadu věcí náležejících více senátům“ – požadavkům zákona o soudech a soudcích. Způsob rozdělení věcí náležejících více senátům stanovený v něm pro „rozhodování o odvoláních ve věcech konkursu a vyrovnání“ tak, že „jednotlivým senátům se přidělují vždy tři věci v pořadí podle nápadu a podle číselného označení jednotlivých senátů“, neumožňoval zajistit, aby u každé věci „nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží“; v rozvrhu práce stanovený způsob rozdělení jednotlivých věcí naopak předpokládal využití rejstříků a dalších evidenčních pomůcek soudu, bez nichž přidělení věci některému ze soudních oddělení vůbec nebylo možné, takže (nejpozději) v den, kdy věc došla soudu, bez využití těchto evidenčních pomůcek nemohlo být zřejmé, které soudní oddělení (senát) má věc projednat a rozhodnout. Způsob rozdělení věcí náležejících více senátům mezi jednotlivá soudní oddělení (senáty) z těchto důvodů nemohl být – v rozporu s principem na zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu nebo jiné právní věci – spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a mohl tím vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Pravidla pro rozdělení věcí náležejících více senátům mezi jednotlivá soudní oddělení (senáty) tedy byla v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na rok 2010 stanovena v rozporu se zákonem. Uvedené mělo – mimo jiné – za následek, že v rozporu s ustanovením §36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce nezajišťoval ve věci příslušnost soudce a právo každého na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že rozvrh práce Vrchního soudu v Praze na rok 2010 (ve znění účinném od 1. 5. 2010) z výše uvedených důvodů neumožňoval zákonu odpovídající určení, který senát projedná a rozhodne věc evidovanou u tohoto soudu pod sp. zn. 1 Ko 28/2010, měl tuto věc projednat a rozhodnout senát určený předsedou vrchního soudu postupem podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Protože uvedeným způsobem nebylo postupováno, je na místě závěr, že ve věci rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen, a že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Opodstatněná však není námitka dovolatele, že mu při jednání vrchního soudu dne 10. 6. 2010 nebyl sdělen důvod neúčasti zákonné soudkyně JUDr. Ivy Novotné na jednání, ani žádné okolnosti nebo důvody, proč v senátu zasedá JUDr. Jiří Goldstein, a že na začátku jednání odvolacího soudu nebylo účastníkům dáno poučení o možnosti namítat podjatost přítomných soudců, nesprávnost složení senátu či účast jednotlivých soudců vrchního soudu při jednání a rozhodování o podaném odvolání. Případný nedostatek poučení účastníků řízení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s . ř. (o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout) totiž podle ustálené judikatury soudů sice představuje vadu řízení, nikoli však takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, který byl uveřejněn pod č. 121 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná úpadcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 1 Ko 28/2010-446, není správné. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o této části věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu v této části výroku o věci samé a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243d písm. b) o. s . ř. změnil tak, že usnesení vrchního soudu napadené žalobou pro zmatečnost zrušil.
O náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí vrchního soudu, popřípadě v jiném rozhodnutí, kterým bude původní řízení skončeno (§235i odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu