ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4520.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4520/2017-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední č. 128, proti žalovanému Dětskému domovu Uherské Hradiště, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad č. 313, IČO 603 71 773, zastoupenému JUDr. Ivanou Pazderskou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Protzkarova č. 51, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. května 2017 č. j. 60 Co 58/2017-476, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 5. 2017 č. j. 60 Co 58/2017-476 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod (dovolatel předestírá svůj podrobný náhled na posuzovaný případ a zpochybňuje pouze skutková zjištění, která soudy obou stupňů považují za prokázána z předložených písemných důkazů a výpovědí svědků, a to skutečnost, že „diskriminaci žalobce z důvodu pohlaví a pronásledování žalobce ze strany žalovaného nelze dovodit a nebyla zjištěna“; dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem - který své rozhodnutí vydal po doplnění řízení ve směru naznačeném v Nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 č. j. III. ÚS 880/15-263, jímž se důsledně řídil a je s ním v souladu - a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci), než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí zejména na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a na „jiném právním posouzení již vyřešené právní otázky dovolacím soudem“, aniž by konkretizoval, od které své dosavadní judikatury by se měl dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nastoluje-li dovolatel otázku diskriminace zaměstnance a rovného zacházení, pak opomíjí, že skutečnost, že je s ním z diskriminačního důvodu zacházeno znevýhodňujícím způsobem, je povinen nejen tvrdit, ale také prokázat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108, roč. 2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1165/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 230/2015 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108, roč. 2010).
K otázce splnění podmínky stanovené v ustanovení §32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících srov. např. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 1998, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4636/2008, z nichž vyplývá, že pro posouzení důvodnosti výpovědi z pracovního poměru není významné, co zaměstnanec „hodlá udělat“ v budoucnu, ale jaké poměry panovaly v době, kdy byl právní úkon (výpověď z pracovního poměru) učiněn.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu