ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5096.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5096/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946, proti žalované ŠKODA AUTO a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 194/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2016, č. j. 23 Co 173/2016-231, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Tolnaye, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 23 Co 173/2016-231, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho závěr o tom, že žalobce se svým jednáním nedopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že jeho projevy nebyly směřovány adresně vůči zaměstnavateli a neměly žádný konkrétní dopad na zájmy žalované, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci – kritiky zaměstnance na adresu odborové organizace zaměstnavatele nebo zaměstnavatele, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1236/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 560/2012, k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněného pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněného pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (že „žalobce svými články formou satiry v periodiku Škoulovácký odbojář reagoval na aktuální témata týdeníku odborové organizace Škodovácký odborář“, že „v daném případě, v příspěvku o letních dětských táborech, muselo být každému průměrnému rozumně uvažujícímu čtenáři jasné a srozumitelné, že se jedná o něco smyšleného a nevážného, nikoliv o vážně míněnou, reálnou informaci“), nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobce se předmětným článkem dotkl zájmů žalované, jednal v rozporu s oprávněnými zájmy žalované“, že „pro kritiku letních dětských táborů neexistoval žádný důvod“ a že „vazba na plnění pracovních úkolů není u zveřejňování příspěvků na sociálních sítích potřebná“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu