ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5747.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5747/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. E. M. se sídlem v Praze 9, Oderská č. 333, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s. se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 35, IČO 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní č. 138/10, proti žalovanému Autocentrum Na Strži, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 9, Toužimská č. 720, IČO 26198207, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, za účasti NEMOKREDIT a. s. se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Ondříčkova č. 580/39, IČO 25057111, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Kaplická č. 1037/12, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 224/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2012 č. j. 51 Co 466/2011-171, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a vedlejšímu účastníku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Kaplická č. 1037/12.
Odůvodnění:
Na návrh společnosti Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto Thermo, s. r. o.) Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4. 6. 2004 č. j. 34 Sd 28/2004-11, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 26. 6. 2004, přijal do úschovy částku 600 000 Kč „složenou jako podnájemné za měsíce leden 2004 až červen 2004 za nebytové prostory v domě v ul. Na S. v P.“, a to ve prospěch žalovaného a Ing. R. B. jako správce konkursní podstaty společnosti KALIVODA a. s., neboť složitel „má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem“.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. 9. 2004 se Ing. R. B. jako správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s. domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč složené složitelem Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto Thermo, s. r. o.) z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. 34 Sd 28/2004 Ing. R. B. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zapsal dne 1. 7. 2001 nemovitosti (mimo jiné dům postavený na pozemku parc. č. 1052/3 a pozemky parc. č. 1052/3, 1052/165 a 1052/179 v k. ú. K.) do soupisu konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s., a že má proto právo a povinnost tyto nemovitosti spravovat a disponovat s nimi do té doby, než budou řádně zpeněženy. Ing. R. B. uvedl, že žalovaný, kterému byly předmětné nemovitosti pronajaty jedním z jejich spoluvlastníků OYSTER Invest a. s. „smlouvou o pronájmu nemovitostí“ ze dne 1. 9. 2000 a který je dal smlouvou ze dne 15. 6. 2001 do podnájmu složiteli, užívá předmětné nemovitosti, za které je „podnájemné“ placeno, bez právního důvodu, neboť „smlouva o pronájmu nemovitostí“ ze dne 1. 9. 2000, pokud by byla i platná, již zanikla, a to nejpozději „vznikem věcného břemene“ podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000 uzavřené mezi společnostmi NEMOKREDIT a. s. a OYSTER Invest a. s. jako spoluvlastníky nemovitostí a žalovaným jako oprávněným z věcného břemene. Jelikož však toto věcné břemeno na základě dohody o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 11. 2000 zaniklo, nemá žalovaný žádný právní titul, který by jej opravňoval užívat tyto nemovitosti. Pro případ, že by nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla platná, Ing. R. B. tuto nájemní smlouvu podle ustanovení §14 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání dopisem ze dne 13. 1. 2004, který byl žalovanému doručen dne 14. 1. 2004, vypověděl, přičemž výpovědní lhůta uplynula nejpozději dnem 15. 4. 2004. Ing. Radim Bouček je přesvědčen, že žalovaný není a nebyl oprávněn „podnajímat“ předmětné nebytové prostory a přijímat „podnájemné“ či jakékoliv úhrady za přenechání prostor třetím osobám a že veškeré úhrady za užívání předmětných nebytových prostor náleží do konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s.
Žalovaný se vzájemným návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 14. 4. 2005 domáhal, aby soud rozhodl, že Ing. R. B. je povinen souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč přijaté usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2004 č. j. 34 Sd 28/2004-11 do soudní úschovy od složitele Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto Thermo, s. r. o.) žalovanému. Vzájemný návrh zdůvodnil zejména tím, že „nájemné“ ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a složitelem není součástí věci ani jejím příslušenstvím, aby je bylo možno považovat za součást konkursní podstaty, že „nájemné“ z nemovitosti, která není ve vlastnictví úpadce a která byla do soupisu konkursní podstaty úpadce sepsána jen z důvodu, že žalovaný svým majetkem zajišťuje pohledávku konkursního věřitele, nemůže být součástí konkursní podstaty úpadce a že „nájemné“ může být součástí konkursní podstaty úpadce pouze tehdy, je-li účastníkem nájemního vztahu úpadce sám. Žalovaný má za to, že částka, jejíhož vydání ze soudní úschovy se Ing. R. B. domáhá, „je částkou odpovídající nájemnému za období červenec až prosinec 2004 ze smlouvy o podnájmu uzavřené mezi žalovaným a složitelem dne 15. 6. 2001“, a že plnění z této smlouvy proto v celé výši náleží žalovanému. Namítá, že ve skutečnosti, že mezi podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí a žalovaným došlo k smluvnímu zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jehož obsahem byla především povinnost vlastníků nemovitostí strpět užívací právo žalovaného za současného vymezení povinnosti žalovaného nést náklady na zachování a opravy nemovitostí, nelze spatřovat důvod zániku závazkového právního vztahu na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2000. Podle názoru žalovaného je navíc zřejmé, že v důsledku odstoupení od této smlouvy na základě dohody citované Ing. R. B. v žalobě by právo odpovídající věcnému břemeni zaniklo s účinností ex tunc, že by na něj bylo nutno pohlížet, jako by nikdy nevzniklo, a že by se tedy nemohlo stát důvodem pro zánik nájemního vztahu.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 9. 2006 č. j. 19 C 224/2004-38 potvrzeným (ve výroku o přistoupení dalšího účastníka do řízení) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 51 Co 5/2007-46 připustil, aby do řízení na straně žalobce Ing. R. B. přistoupila žalobkyně, a řízení přerušil s odůvodněním, že předmětné nemovitosti byly zapsány také do konkursní podstaty úpadce NAP a. s., že mezi oběma správci konkursních podstat je veden spor o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty a že rozhodl též o přerušení řízení, neboť u Městského soudu v Praze probíhá pod sp. zn. 5 Cm 274/2001 řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které má pro rozhodnutí soudu v této věci zásadní právní význam.
Obvodní soud pro Prahu 4 – poté, co usnesením ze dne 3. 5. 2010 č. j. 19 C 224/2004-63 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010 č. j. 51 Co 280/2010-86 rozhodl, že se v řízení pokračuje, a co usnesením ze dne 10. 8. 2010 č. j. 19 C 224/2004-95 řízení zastavil „ohledně nároku uplatněného“ Ing. R. B., neboť zrušením konkursu na majetek úpadce KALIVODA a. s. po splnění rozvrhového usnesení a zproštěním výkonu funkce správce konkursní podstaty Ing. Radim Bouček ztratil způsobilost být nadále účastníkem řízení a společnost KALIVODA a. s. nemůže pokračovat v řízení jako jeho procesní nástupce, neboť povaha žalobou uplatněného nároku procesní nástupnictví vylučuje, a rozhodl, že ve vztahu mezi Ing. R. B., žalovaným a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení – rozsudkem ze dne 2. 3. 2011 č. j. 19 C 224/2004-132 rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky ve výši 600 000 Kč „složené složitelem Webasto Product Czech Republic s. r. o. IČ: 25146602“ (nyní Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.) se sídlem Na Strži 1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. „34 D 28/2004“ žalobkyni, zamítl vzájemný návrh žalovaného a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 410 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zoufalého. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce NAP a. s., že tyto nemovitosti byly společností OYSTER Invest a. s. jako většinovým spoluvlastníkem dány do nájmu žalovanému nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 2000, že dne 14. 9. 2000 byla mezi vlastníky nemovitostí (NEMOKREDIT a. s. a OYSTER Invest a. s.) a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene (práva výlučného užívání předmětných nemovitostí od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2002), že dne 8. 11 2000 byla mezi vlastníky předmětných nemovitostí a žalovaným uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene a že složitel, který složil do soudní úschovy částku 600 000 Kč „jako nájemné za období leden – červen 2004“, předmětné nemovitosti užíval od 15. 6. 2001. Poté, co dovodil, že předchozí nájem nezpůsobuje neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť věcné břemeno jako právo věcné je „právem silnější“, že pokud jde o dohodu ze dne 8. 11. 2000 o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi vlastníky předmětných nemovitostí a žalovaným, nejedná se o odstoupení od smlouvy, ale o dohodu podle §151p občanského zákoníku, a „tudíž se tato nerušila od počátku, ale až ode dne vkladu této dohody do katastru nemovitostí“, a že vznikem práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání „zaniklo právo nájmu pro dodatečnou nemožnost plnění“, neboť nájem a věcné břemeno práva užívání vedle sebe nemohou obstát, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neměl právo dát předmětné nemovitosti do podnájmu a že s ohledem na to, že složitel užíval předmětné nemovitosti bez právního titulu, je povinen vydat bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému nájmu za užívání předmětných nemovitostí složené v soudní úschově žalobkyni, neboť správce konkursní podstaty je v době trvání účinku soupisu, i když třeba běží spor o vyloučení věci z podstaty, oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2012 č. j. 51 Co 466/2011-171 rozsudek soudu prvního stupně ve „vyhovujícím“ výroku o věci samé změnil tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč složené složitelem Webasto Product Czech Republic, s. r. o. (nyní Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.), IČ: 25146602, se sídlem Na Strži 1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. 34 Sd 28/2004 žalobkyni, se zamítá, v „zamítavém“ výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním částky 600 000 Kč složené složitelem Webasto Product Czech Republic, s. r. o. (nyní Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o.), IČ: 25146602, se sídlem Na Strži 1373, Praha 4, z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedené pod sp. zn. 34 Sd 28/2004 žalovanému, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému 36 400 Kč k rukám advokátky JUDr. Elišky Kadlecové a vedlejšímu účastníku 40 920 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Štuksy. S ohledem na to, že věcné břemeno a nájem vedle sebe nemohou obstát, že v následně uzavřené smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000 není uvedena žádná zmínka o stávajícím nájemním vztahu, ačkoli předmětem této smlouvy jsou tytéž nemovitosti, a že z ní nevyplývá žádná vůle účastníků dosavadní nájemní vztah změnit či nahradit, odvolací soud dovodil, že se nejedná o novaci ve smyslu §516 nebo §570 občanského zákoníku (nehledě na rozdílný okruh účastníků obou smluv), ale že byla uzavřena druhá samostatná smlouva s týmž předmětem plnění – užívání předmětných nemovitostí, a uzavřel, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, jejíž předmět plnění nebyl „právně volný“ (předmětem bylo plnění nemožné), je neplatná pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 občanského zákoníku, neboť „smlouva o pronájmu“ předmětných nemovitostí ze dne 1. 9. 2000 nebyla žádným způsobem ukončena ani nahrazena a obě tyto smlouvy vedle sebe nemohou obstát. Protože „smlouva o pronájmu nemovitostí“ ze dne 1. 9. 2000 byla platně uzavřena a pronajímatel jí dal výslovný souhlas žalovanému k podnájmu nemovitostí třetím osobám ke sjednanému účelu nájmu podle této nájemní smlouvy, který je obsažen i v článku II. smlouvy o podnájmu ze dne 15. 6. 2001 uzavřené mezi žalovaným jako nájemcem a složitelem jako podnájemcem, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný uzavřel smlouvu o podnájmu se složitelem „oprávněně“ a že „jako nájemce z této smlouvy má nárok na sjednané podnájemné“. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že správce konkursní podstaty má nárok též na toto plnění, neboť tento závěr nelze dovodit z §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ani z žalobkyní citované judikatury. Správce konkursní podstaty podle názoru odvolacího soudu sice má právo s věcí zapsanou do soupisu nakládat, včetně práva věc držet, užívat a požívat její plody a užitky a v tomto smyslu má právo na nájemné, nikoli však na plnění z podnájmu, jež je nárokem z právního vztahu mezi jinými účastníky, na které nemá právo ani sám úpadce, respektive vlastník nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je „pro jeho právní závěr vylučující pouze platnost zřízeného věcného břemene“ nesprávný, že odvolací soud měl rozhodnutí pouze zrušit a vrátit soudu prvního stupně k prověření i dalších žalobkyní tvrzených skutečností týkajících se existence právního titulu žalovaného k užívání nemovitostí (platnosti nájemní smlouvy a jejího ukončení výpovědí), kterými se soud prvního stupně vzhledem k právnímu názoru, že nájemní smlouva zanikla pro dodatečnou nemožnost plnění, nezabýval, že odvolací soud posuzoval právo žalovaného nemovitosti užívat včetně práva je „podnajmout“ z naprosto jiné nájemní smlouvy, než na základě které sám žalovaný vyvozoval své právo na podnájemné vůči složiteli předmětné částky, neboť složitel ve svém návrhu uvedl, že předmětné plnění představuje podnájemné dle jeho smlouvy o podnájmu ze dne 15. 6. 2001, a v čl. 1 odst. 2 této smlouvy je oprávnění žalovaného jako nájemce odvozováno ze „smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 1. 9. 2000, avšak žalovaný k osvědčení svého právního titulu předmětné nemovitosti užívat předložil „smlouvu o pronájmu nemovitosti“ rovněž ze dne 1. 9. 2000. Pro téměř plné překrývání předmětu obou nájemních smluv řídících se různou právní úpravou (tj. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jako zvláštní právní úpravou oproti obecné úpravě podle ustanovení §663 an. občanského zákoníku) se podle názoru dovolatelky jejich koexistence vylučuje, a odvolací soud tak posuzoval platnost jiného právního titulu, než od kterého byla odvozena povinnost podnájemce platit „podnájemné“, a nevypořádal se s otázkou, která z obou současně uzavřených smluv „vlastně platí“. Dovolatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že jde o vydání „podnájemného“ od složitele, jehož povinnost je založena výlučně ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, jejíž „existenci žalovaný popírá či zapírá“, neměl podnájemce již jen z tohoto důvodu sám žádný platný právní titul, a jeho plnění je tudíž plněním bez právního důvodu. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval ani dalšími důvody neplatnosti právního titulu k užívání předmětných nemovitostí žalovaným, a to skutečností, že procesní předchůdce žalobkyně Ing. R. B. dal z důvodu opatrnosti žalovanému dne 13. 1. 2004 „řádnou výpověď“ z nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, kterou následně žalobkyně „stvrdila listem ze dne 24. 8. 2007“, a tím, že pronajímatel jednal in fraudem creditoris (tj. věřitelů úpadce), a že neposuzoval věc ve smyslu a účelu ustanovení §18 odt. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. v ochraně věřitelů úpadce. Podle názoru dovolatelky pokud citované ustanovení zakládá výlučné právo žalobkyně držet a požívat majetek pojatý do soupisu konkursní podstaty, pak i podnájemní smlouvy uzavřené bez jejího souhlasu jsou absolutně neplatné a plnění z nich (předmět úschovy) náleží do „konkursní podstaty žalobkyně“. Dovolatelka je přesvědčena, že zapojení žalovaného do užívání nemovitostí mělo „snížit případný výnos v případě zpeněžení nemovitosti pro nemožnost po dobu 20 let kupujícími tuto využívat“ a že tímto způsobem 100% vlastník žalované (pronajímatel) založil i absolutní neplatnost všech jeho „posunovatelných ujednání“ se žalovaným (navíc i v rozporu s ustanovením §196a obchodního zákoníku). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Žalovaný má za to, že předmětné nemovitosti (respektive ideální spoluvlastnický podíl ve výši 6/10) byly do konkursní podstaty úpadce NAP a. s. „po právu“ zapsány až v roce 2010, neboť dopisy ze dne 10. 9. 2001 a 5. 10. 2001, jimiž žalobkyně vyzývala společnost OYSTER Invest a. s., aby do 30 dnů od obdržení výzvy vyplatila ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složila cenu věci, neobsahovaly zákonem a judikaturou vyžadované náležitosti a byly z tohoto pohledu zcela neurčité, přičemž tento nedostatek žalobkyně napravila až v roce 2010 tzv. aktualizací předešlých výzev, a že žalobkyně tedy nemá nárok na jakékoliv peněžité plnění za dobu předcházející. Žalovaný se zcela ztotožňuje s právním posouzením platnosti nájemní smlouvy ze strany odvolacího soudu a nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že Ing. R. B. je jejím právním předchůdcem (které navíc žalobkyně v průběhu řízení neuplatnila), neboť předmětné nemovitosti v konkursní podstatě KALIVODA a. s. nikdy nebyly sepsány „po právu“, žádné úkony učiněné správcem konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s. v době jejich soupisu v předmětné konkursní podstatě proto nejsou platné a výpověď z nájmu ze dne 13. 1. 2004, kterou tento konkursní správce neoprávněně zaslal žalovanému, tak nemá žádné právní účinky. Tvrzení žalobkyně týkající se odkazu v podnájemní smlouvě na „Smlouvu o nájmu nebytových prostor“ je podle žalovaného v daném řízení tvrzením novým. Za absurdní žalovaný považuje tvrzení žalobkyně, že zapojení žalovaného do užívání nemovitostí mělo snížit případný výnos v případě zpeněžení nemovitostí pro nemožnost po dobu 20 let kupujícími tyto využívat, neboť smlouva o pronájmu byla uzavřena dne 1. 9. 2000, konkurs „na úpadkyni NAP a. s.“ byl prohlášen až o několik měsíců později (v roce 2001) a žalovaný ani společnost OYSTER Invest a. s. nemohli předpokládat, že předmětné nemovitosti budou zahrnuty do konkursní podstaty. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že jako správce konkursní podstaty má nárok na podnájemné, neboť žalobkyně není účastníkem podnájemního vztahu.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť napadený rozsudek odvolacího považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. (aniž by mohl s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet k doplnění dovolání žalobkyně ze dne 5. 11. 2012, které bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem soudní úschovy je plnění za podnájem nemovitostí v době od 1. 1. 2004 do 31. 6. 2004 a že složitel toto plnění složil do soudní úschovy dne 28. 5. 2004 – třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (§568 věta první obč. zák.).
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§185a odst. 1 o. s. ř.).
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§185d odst. 1 o. s. ř.). Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení §185d odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§185d odst. 3 o. s. ř.).
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§185e o. s. ř.).
V projednávané věci složil složitel Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve Webasto Product Czech Republic, s. r. o. a ještě dříve Webasto Thermo, s. r. o.) částku 600 000 Kč jako „podnájemné za měsíce leden 2004 až červen 2004 za nebytové prostory v domě v ul. Na S. v P.“ do úschovy soudu proto, že měl – jak vyplývá z obsahu jeho návrhu na přijetí do úschovy – důvodné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem (zda je to žalovaný, nebo správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s.). Protože nešlo o úschovu pro neznámého věřitele, není třeba k vydání předmětu úschovy příjemci nebo jiné osobě, která uplatňuje právo na předmět úschovy (a žádá o jeho vydání), souhlasu složitele (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Žalobkyně se domáhá ve smyslu ustanovení §185e o. s. ř., aby žalovanému bylo uloženo souhlasit s jí požadovaným vydáním předmětu úschovy. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhá, aby soud rozhodl, že žalobkyně je povinna souhlasit s jím požadovaným vydáním předmětu úschovy.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že společnost OYSTER Invest a. s. jako vlastník „ideálních 6/10“ předmětných nemovitostí pronajala tyto nemovitosti smlouvou ze dne 1. 9. 2000 žalovanému na dobu určitou od 1. 9. 2000 do 31. 8. 2020, že dne 14. 9. 2000 byla mezi spoluvlastníky předmětných nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu výlučného užívání předmětných nemovitostí žalovaným po dobu od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2020, že dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se žalovaným „dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene“, podle níž byl žalovaný „povinen předat vlastníkům zpět předmětné nemovitosti“, že dne 3. 4. 2001 byly předmětné nemovitosti žalobkyní sepsány do konkursní podstaty úpadce NAP a. s. a „zůstaly její součástí“, že smlouvou ze dne 15. 6. 2001 dal žalovaný část předmětných nemovitostí do podnájmu složiteli a že „podnájemné“ bylo sjednáno pro období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 ve výši 600 000 Kč za každé kalendářní pololetí.
Vzhledem k tomu, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitostí, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1265/98, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002), nemůže být pochyb o tom, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla dnem 9. 11. 2000, kdy (jak vyplývá z obsahu spisu) nastaly právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, zrušena a že právo žalovaného užívat předmětné nemovitosti na základě závazkového právního vztahu (nájmu) bylo nahrazeno věcným právem jejich užívání odpovídajícím zřízenému věcnému břemenu (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2878/2013) [stejný závěr by platil i v případě, že by dne 1. 9. 2000 byla uzavřena – jak tvrdí dovolatelka – též smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech, neboť ani taková smlouva by nemohla obstát vedle věcného břemene, jemuž odpovídá právo užívání předmětných nemovitostí; okolnost, zda byla dne 1. 9. 2000 uzavřena jen smlouva o nájmu předmětných nemovitostí, nebo také smlouva o nájmu nebytových prostor v nich se nacházejících, proto není v projednávané věci významná]. Protože nájemní právo žalovaného zrušením nájemní smlouvy smlouvou o zřízení věcného břemene zaniklo, nemohlo se „obnovit“ ani tím, že dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se žalovaným „dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene“, jejíž právní účinky (jak vyplývá z obsahu spisu) nastaly dne 12. 9. 2002 a která je podle svého obsahu smlouvou o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni podle ustanovení §151p odst. 1 věty druhé obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl ode dne 9. 11. 2000, kdy nastaly právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, nájemcem předmětných nemovitostí, nebyl oprávněn dát jejich část smlouvou ze dne 15. 6. 2001 do podnájmu složiteli, a proto je tato smlouva podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná. Za této situace bylo nadbytečné zaobírat se námitkami dovolatelky, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval „dalšími zjevnými či alespoň v řízení naznačenými jinými důvody neplatnosti právního titulu k užívání žalovaným předmětných nemovitostí“ a jimiž zpochybňuje platnost nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2000 a smlouvy o podnájmu části předmětných nemovitostí ze dne 15. 6. 2001
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že dne 14. 9. 2000 byla uzavírána smlouva o zřízení věcného břemene, jejíž předmět plnění nebyl „právně volný“ (předmětem bylo plnění nemožné), že tato smlouva je proto neplatná pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., že žalovaný uzavřel se složitelem smlouvu o podnájmu „oprávněně“ a že jako nájemce z této smlouvy má nárok na sjednané podnájemné, není správný. Dovolání žalobkyně přesto není opodstatněné.
Soupis konkursní podstaty úpadce, který provádí správce konkursní podstaty podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru, je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu [srov. §18 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“)]. Zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny – nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci – jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty (srov. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, sp. zn. Cpjn 19/98, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní podstaty úpadce, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (§18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Správce konkursní podstaty úpadce je proto oprávněn – v souladu s ustanovením §123 obč. zák. – věc zapsanou do soupisu konkursní podstaty držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Byla-li věc přenechána nájemní smlouvou nájemci, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky (§663 obč. zák.), má pronajímatel právo na nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání (§671 odst. 1 obč. zák.). Právo na nájemné má pronajímatel i tehdy, jestliže nájemce dal pronajatou věc v souladu s ustanovením §666 odst. 1 obč. zák. do podnájmu (přenechal ji za úplatu do užívání podnájemci). Podnájmem pronajaté věci vzniká právní vztah mezi nájemcem a podnájemcem, který je povinen platit sjednanou úplatu za podnájem nikoliv pronajímateli, nýbrž nájemci, jehož povinnost platit nájemné pronajímateli zůstává podnájmem nedotčena. Dal-li proto nájemce věc zapsanou do soupisu konkursní podstaty úpadce, která mu byla pronajata správcem konkursní podstaty, popřípadě (před zápisem věci do soupisu konkursní podstaty) jejím vlastníkem, do podnájmu, má právo na sjednanou úplatu za podnájem on a nikoliv správce konkursní podstaty, který má i v době trvání podnájemního vztahu mezi nájemcem a podnájemcem právo na užitek z věci v podobě nájemného, jež je mu nájemce povinen platit. Nejvyšší soud proto již dříve dovodil, že správce konkursní podstaty úpadce nemá právo, aby mu podnájemce platil úplatu za podnájem věci, kterou dal její nájemce do podnájmu a která byla zapsána do konkursní podstaty (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2878/2013). Odvolací soud tedy správně uzavřel, že správce konkursní podstaty má právo na nájemné, nikoli však na plnění z podnájmu, jež je nárokem z právního vztahu mezi jinými účastníky, na které nemá právo ani sám úpadce, respektive vlastník nemovitosti.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje důležitost rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu při aplikaci §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je totiž povinnost stran smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně stanoví v §457 obč. zák. Platí proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1264/2012). Dochází-li k užívání nemovitosti v souladu s neplatnou (pod)nájemní smlouvou, může být aktivní i pasivní věcná legitimace k vymáhání majetkového prospěchu takto získaného dána jen na straně účastníků onoho právního úkonu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1345/2012), přičemž na tomto názoru Nejvyšší soud zásadně setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2265/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5092/2014).
V projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – uzavřel žalovaný se složitelem dne 15. 6. 2001 neplatnou smlouvu o podnájmu části předmětných nemovitostí, v níž byla sjednána úplata za užívání těchto nemovitostí pro období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 ve výši 600 000 Kč za každé kalendářní pololetí. Užíval-li složitel v době od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 část předmětných nemovitostí na základě neplatné podnájemní smlouvy, tedy na základě neplatného právního úkonu, který byl koncipován jako právní důvod užívání části předmětných nemovitostí složitelem, dostalo se složiteli nikoli plnění bez právního důvodu, nýbrž plnění z neplatného právního úkonu. Vydání bezdůvodného obohacení, jež složiteli vzniklo plněním z neplatného právního úkonu, se proto může domáhat výlučně žalovaný, který byl druhou stranou smlouvy o podnájmu uzavřené dne 15. 6. 2001, a nikoli žalobkyně, která nebyla účastníkem tohoto (neplatného) právního úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl – byť z nesprávných důvodů – k zákonu odpovídajícímu závěru, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy a že žalobkyně je povinna s jeho vydáním žalovanému souhlasit, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému (kterého v době podání vyjádření k dovolání žalobkyně zastupovala advokátka JUDr. Eliška Kadlecová) a vedlejšímu účastníku náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce vedlejšího účastníka, advokát Mgr. Martin Štuksa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které vedlejšímu účastníku za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10 300 Kč žalovanému a v celkové výši 12 463 Kč vedlejšímu účastníku k rukám advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu