ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5862.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5862/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně R. Ch. , zastoupené Mgr. Jiřím Janíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, proti žalované Základní škole Ostrava-Michálkovice, U Kříže 28, příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě-Michálkovicích, U Kříže č. 28, IČO 646 26 679, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábřeží č. 2728/38, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2016 č.j. 16 Co 116/2016-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vrchlabského, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábřeží č. 2728/38.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2016 č.j. 16 Co 116/2016-172 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance provedené zaměstnavatelem srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 1479/2011 a k výkladu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu“, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 896/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak přehlíží, že soudy v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán v projednávané věci.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci - že „v řízení nebylo prokázáno, že by dovolatelka dostala jakýkoliv pokyn předmětné platby neprovádět“ a že odvolací soud „pochybil, pokud v rámci právního posouzení zjištěného skutkového stavu nepřikládal zavedené praxi u zaměstnavatele podstatný význam“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K písemnému podání žalobkyně ze dne 5.1.2017 (označenému jako „doplnění odůvodnění dovolání“), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. přihlížet; navíc podle ustanovení §241a odst. 6 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu