ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5963.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5963/2016-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. O. , zastoupeného Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v v Brně, Těsnohlídkova č. 943/9, proti žalovanému D. J. , jako insolvenčnímu správci dlužníka HR Steel, a. s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 187/203, IČO 26750686, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská č. 1053/21, o 368 942 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 228/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Co 372/2016-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská č. 1053/21.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 8. 7. 2014 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 368 942 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 16. 1. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že uplatněná částka mu náleží jako odstupné poté, co s ním žalovaný rozvázal pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, které bylo splatné 15. 1. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 20. 6. 2016 č. j. 67 C 228/2014-54 řízení na základě zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 o. s. ř. zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 88 874 Kč k rukám jeho zástupce a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 14 757 Kč žalobci. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovaný zavinil zastavení řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby žalobce přistoupil poté, co žalovaný jím uplatněný nárok po zahájení řízení uspokojil.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 30 Co 372/2016-71 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že „žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu“ (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 364,60 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce nejprve podáním ze dne 11. 8. 2014 vzal žalobu částečně zpět v částce 17 321,50 Kč z důvodu započtení vzájemných pohledávek a následně podáním ze dne 21. 10. 2014 vzal žalobu zpět zcela (tedy ve zbývající částce 351 620,50 Kč) a že plnění na uspokojení svého nároku ve výši 368 942 Kč žalobce od žalovaného obdržel až 21. 11. 2014. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud dospěl k závěru, že to byl žalobce, kdo svým procesním úkonem zavinil zastavení řízení, a že je proto povinen hradit náklady řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu; žalovanému však náklady nevznikly. Úspěšnému žalovanému byla za použití ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání směřující proti oběma jeho výrokům. Uvedl, že změnou rozhodnutí soudu prvního stupně „snížením náhrady nákladů řízení účastníka“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při svém rozhodnutí pak vycházel z nesprávných skutkových zjištění, takže „právní otázka úspěšnosti žalobce v řízení“ před soudem prvního stupně by měla být posouzena jinak. Z obsahu spisu podle dovolatele jednoznačně vyplývá, že žaloba byla podána důvodně a žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť žalovaný uplatněnou pohledávku dobrovolně uhradil po podání žaloby; výši nákladů řízení již pravomocně posoudil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 9. 2015 č. j. 160 Icm 4507/2014-72, kterým určil, že pohledávka žalobce za dlužníkem představující příslušenství pracovněprávního nároku žalobce uplatněná u žalovaného v částce 86 164 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dovolatel proto vyslovil názor, že ve světle nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2899/10 a sp. zn. I. ÚS 653/03 (jejichž závěry cituje) je zcela nepodstatné, že ke zpětvzetí žaloby přistoupil ještě před skutečným zaplacením uplatněné pohledávky žalovaným. Napadené rozhodnutí vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 160 Icm 4507/2014-72, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně označil za zcela překvapivé, neboť mu nebyl poskytnut žádný procesní prostor k vyjádření a eventuálnímu uplatnění moderačního práva; postup odvolacího soudu vede k tomu, že je účastník řízení nucen vznášet takové námitky až v dovolacím řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1534/10). Svým postupem odvolací soud rovněž zasáhl do základního práva žalobce na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Výroku II usnesení odvolacího soudu dovolatel vytknul, že při stanovení výše náhrady nákladů řízení odvolací soud vycházel z částky náhrady nákladů řízení přiznané dovolateli usnesením soudu prvního stupně, ač správně měl v souladu s ustanovením §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. vycházet z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť v případě rozhodnutí o nákladech řízení se jedná o situaci, kdy hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích. Žalovanému byla rovněž nesprávně přiznána náhrada nákladů řízení za dva úkony advokáta, i když advokát učinil jen jeden úkon právní služby. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrzuje; současně navrhl odložení vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl, popřípadě aby rozhodl o zamítnutí dovolání. Uvedl, že odvolací soud rozhodl zcela správně, od ustálené praxe dovolacího soudu se nijak neodchýlil, a není proto možné, aby danou věc posoudil jinak. Podáním ze dne 21. 10. 2014 vzal žalobce žalobu zpět na základě své vlastní vůle a řízení nebylo zastaveno vinou žalovaného, ale na základě svobodného rozhodnutí žalobce v řízení nepokračovat. Druhé zpětvzetí ze dne 15. 12. 2014 bylo již nadbytečné. Žalobce proto nemohl mít ve věci plný úspěch a aplikace ustanovení §146 a §142 občanského soudního řádu ve prospěch žalobce je proto neopodstatněná. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 Icm 4507/2014 soud rozhodl jen o druhu pohledávky, nepřezkoumával jakkoli pravost, výši nebo oprávněnost dané částky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem 30. 9. 2017 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou náležitostí a přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [§241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům posuzované dovolání nevyhovuje. Dovolatel v něm sice vymezil dovolací důvod, jestliže uvedl, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně právně posoudil úspěšnost účastníků ve věci (jejich zavinění na zastavení řízení), nevyhověl však požadavku na vymezení uplatněné přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tak jak ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Namítá-li, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel jen odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, která nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá, zaměňuje-li dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by předpoklady přípustnosti dovolání byly vymezeny tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení určité právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná) by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1111/2015). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná, neboť dovolatel neuvedl údaje, ze kterých by vyplývalo, od kterého svého řešení nastolené právní otázky se má dovolací soud odchýlit; z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel pouze požaduje, aby dovolací soud tuto právní otázku posoudil jinak, než jak byla posouzena odvolacím soudem. Nejde ani o případ, kdy by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť na vyřešení takové otázky napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí (nehledě k tomu, že s rozhodnutími Ústavního soudu, na která dovolatel odkazuje, ani není usnesení odvolacího soudu v rozporu) . Vzhledem k uvedeným nedostatkům dovolání - které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula - není možné v dovolacím řízení pokračovat.
Námitky dovolatele, že (obecně) odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění a že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně je překvapivé, se netýkají právního posouzení věci, neboť dovolatel jimi napadá skutková zjištění, na nichž spočívají právní závěry odvolacího soudu, resp. jimi uplatňuje jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové námitky, kterými byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Napadá-li dovolatel výrok II usnesení odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč, kterému vytýká, že částka náhrady nákladů řízení byla určena vyšší částkou, než ve které žalovanému náklady skutečně vznikly, není dovolání v této části přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy nebo pracovněprávního vztahu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jsou-li dány důvody pro odmítnutí dovolání, není projednatelný ani akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání bylo proto rozhodnuto též o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 800 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu