ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5971.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5971/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny, v právní věci žalobkyně Ing. D. Š. , zastoupené JUDr. Hanou Mestheneovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská č. 505, o vydání dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 121/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 15 Co 173/2014-123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Tománka, advokáta se sídlem v Čerčanech, Sokolská č. 505.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č.j. 15 Co 173/2014-123, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [(dále jen „o. s. ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby o vydání dědictví dle ustanovení §485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1997, neboť zůstavitel J. Š. zemřel dne 24. 2. 1993 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a to z důvodu, že žalobkyně byla účastnicí řízení o dědictví po zůstaviteli, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (k tomu srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1854/2006; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 502/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, ročník 2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dále dovolatelka, že její podání ze dne 24. 6. 2006 měl soud posoudit jako žalobu na obnovu řízení, pak nebere náležitě v úvahu, že posouzení a rozhodnutí o tomto podání nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a že navíc o tomto podání - žalobě na obnovu řízení o dědictví po zůstaviteli J. Š., zemřelém dne 24. 2. 1993 - již bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 10. 2016, č.j. 60 C 486/2015-11, rozhodnuto, a to tak, že soud žalobu zamítl pro opožděnost, a tedy tato námitka dovolatelky není způsobilá zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby dle ustanovení §485 odst. 1 obč. zák., na němž dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu