ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1131.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1131/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce PhDr. F. H. , zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným 1) F. M. , 2) L. M. , oběma zastoupeným JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, za vedlejšího účastenství na straně žalovaných Ing. arch. J. D. , o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, č. j. 51 Co 189/2016-194, ve spojení s doplňujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 189/2016-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Jakuba Svobody, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, podle které by žalobce od žalovaných nabyl vlastnické právo k ideální jedné polovině pozemku parc. č. 3575 v katastrálním území D., obec P., za kupní cenu 10 000 Kč (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 52 393 Kč (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení v procesním vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 51 Co 189/2016-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8 470 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 51 Co 189/2016-199, odvolací soud doplnil rozsudek o výrok III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že jak žalobce, tak i žalovaní nabyli do vlastnictví jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 3575 na základě kupních smluv uzavřených s vedlejší účastnicí, Ing. arch. Janou Dvořákovou. Žalobce věděl, že vedlejší účastnice bude druhou ideální polovinu pozemku převádět na žalované, a s tímto postupem byl srozuměn, což dal najevo i tím, že souhlasil s užíváním pozemku podle geometrického plánu, který byl přílohou kupní smlouvy. Žalobce se navíc v kupní smlouvě uzavřené s vedlejší účastnicí dne 22. 3. 2010 zavázal, že v případě prodeje spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků třetí osobě, nebude druhý ze spoluvlastníků uplatňovat předkupní právo, přičemž tento závazek byl smluvně koncipován tak, že se bude vztahovat na každého dalšího spoluvlastníka předmětného pozemku.
Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na zjištěný skutkový stav aplikoval vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nyní ve znění zákona č. 460/2016 Sb.) – dále „o. z.“, dosavadní právní úpravu, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odkázal na §140 obč. zák. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003 (toto rozhodnutí a rovněž dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Dovodil, že žalobce se mohl vzdát zákonného předkupního práva spoluvlastníka věci již kupní smlouvou, kterou spoluvlastnický podíl nabyl, a to bez ohledu na okamžik vzniku věcně-právních účinků smlouvy, k čemuž také v poměrech projednávané věci došlo. Protože §140 obč. zák. je ustanovení dispozitivní a porušení předkupního práva mělo za následek pouze relativní neplatnost právního úkonu, mohli se spoluvlastníci od citovaného ustanovení odchýlit dohodou a vzdát se předkupního práva do budoucna, a to i bez znalosti konkrétních podmínek, za kterých by byl spoluvlastnický podíl později nabídnut k prodeji. Odvolací soud rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, řešící problematiku platnosti vzdání se budoucích práv v návaznosti na charakter právní skutečnosti, na jejímž základě mají tato práva vzniknout. Označil rovněž v poměrech projednávané věci žalobu o nahrazení projevu vůle za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázal na skutečnost, že žalobce postupuje v rozporu se zásadou „pacta sunt servanda.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Položil otázku, jež neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a sice zda se může někdo vzdát předkupního práva spoluvlastníka ještě předtím, než se spoluvlastníkem podle práva stane, a zda ke vzdání se předkupního práva může dojít i tehdy, „kdy spoluvlastník nezná podmínky pro uplatnění předkupního práva jiným subjektem.“ Namítal, že rozhodnutí dovolacího soudu, jehož závěry nalézací soud (a rovněž odvolací soud) v rámci právního posouzení věci argumentoval, do poměrů projednávané věci nedopadají. Ve prospěch obecného závěru, že se nelze platně vzdát majetkových práv, o kterých není známo, zda v budoucnu nastanou, citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, a ohledně vzdání se předkupního práva bez znalosti podmínek prodeje případnému zájemci na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05 (nález je přístupný na internetových stánkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007). Dále uvedl, že potřeba znát podmínky prodeje spoluvlastnického podílu pro případné vzdání se předkupního práva vyplývá i z rozhodnutí dovolacího soudu, na něž nalézací soud odkázal.
Žalobce zpochybnil úplnost zjištěného skutkového stavu, na jehož základě dospěl nalézací soud k závěru, že žalobce věděl o prodeji spoluvlastnického podílu k pozemku na žalované a s tímto prodejem souhlasil. Připomněl, že soud k této skutečnosti provedl důkaz výpovědí dvou svědků navržených žalovanými, avšak již nevyhověl důkazním návrhům žalobce, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Rovněž namítal, že odvolací soud měl ve smyslu §213 odst. 3 o. s. ř. důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat, pokud k nim hodlal přihlížet. Neúplně zjištěný skutkový stav tak vyústil v intencích §140 obč. zák. v nesprávné právní posouzení věci, že se žalobce platně předkupního práva vzdal.
Žalobce rovněž nesouhlasil s posouzením žaloby na nahrazení projevu vůle jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a s odkazem na §132 o. s. ř. a na nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dovozoval, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., neboť se nezabýval žalobcem tvrzenými skutečnostmi a neprovedl jím navržené důkazy, případně je nesprávně hodnotil, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření označili dovolání za nepřípustné, neboť právní otázky, na něž žalobce žádá odpověď, již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Pokud jde o dispozitivní charakter §140 obč. zák., odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, a ohledně možnosti vzdát se předkupního práva spoluvlastníka ještě před zápisem do katastru nemovitostí, případně rovněž bez znalosti podmínek prodeje podílu třetí osobě, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 8. 1. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisel v projednávané věci na řešení otázek hmotného práva, které již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a rozsudek odvolacího soudu není s přijatým řešením v rozporu.
Žalobce shledává naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve vadné aplikaci §140 obč. zák. upravujícího zákonné předkupní právo spoluvlastníka a klade otázky, podle jeho názoru, ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené, tj. zda se lze platně vzdát předkupního práva ještě předtím, než je nabyvatel spoluvlastnického podílu (oprávněný z předkupního práva) jako spoluvlastník zapsán do katastru nemovitostí, a zda se lze předkupního práva vzdát bez zřetele na znalost konkrétních podmínek případných budoucích převodů spoluvlastnického podílu dalším (povinným) spoluvlastníkem.
Podle §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílu. Neplatnost právního úkonu spoluvlastníka, kterým bylo porušeno předkupní právo, je relativní (§40a obč. zák.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, a v rozsudku ze dne 11. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, dovodil, že ustanovení §140 obč. zák. je ustanovením dispozitivním a spoluvlastníci se od něj po dohodě mohou odchýlit, což vyplývá zejména ze skutečnosti, že na porušení předkupního práva váže zákon jen relativní neplatnost právního úkonu a že §140 obč. zák. s dohodou spoluvlastníků o výkonu předkupního práva počítá. V citovaném ustanovení a jeho povaze se tak projevuje zásada autonomie vůle, jež byla nosným principem soukromého práva i v právní úpravě občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 (srovnej §2 odst. 3 obč. zák.). Vazba §140 obč. zák. na §574 odst. 2 obč. zák. při úvahách o platnosti vzdání se předkupního práva spoluvlastníka do budoucna je významná v tom, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle §574 odst. 2 o. z. může nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popřípadě jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně. Avšak tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv, a tudíž dohodu neplatnou (tento závěr byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001).
V rozsudku ze dne 11. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, dovolací soud posuzoval skutkovou situaci, kdy v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy stávajícím spoluvlastníkem s kupujícími bylo téhož dne sepsáno prohlášení, v němž se kupující vzdali předkupního práva podle §140 obč. zák. a souhlasili s prodejem zbylých spoluvlastnických podílů prodávajícího třetím osobám. V posuzovaném případě řešil tehdy dovolací soud otázku platnosti vzdání se předkupního práva na základě shodných skutkových okolností, přičemž dospěl k závěru, že „dispozitivní charakter §140 obč. zák. takovéto dohodě nebrání, a tak názor soudů obou stupňů, že uvedené prohlášení je úkonem absolutně neplatným, neboť se jím kupující předem vzdaly svých práv, nelze považovat za správné právní posouzení věci.“ Pokud tedy v poměrech projednávané věci žalobce jako kupující (nabyvatel) spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku již v kupní smlouvě, na jejímž základě tento spoluvlastnický podíl nabyl, uzavřel s prodávajícím vedlejším účastníkem na straně žalovaných, a to i s účinky pro jeho případné právní nástupce, dohodu, „že v případě prodeje spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků třetí osobě, nebude druhý spoluvlastník uplatňovat předkupní právo,“ pak se jednalo o platné vzdání se předkupního práva (bez ohledu na nesouvisející otázku, kdy nastaly věcné-právní účinky převodní smlouvy) a případ, který již byl dovolacím soudem řešen. Závěr přijatý odvolacím soudem není s tímto řešením v rozporu. Z hlediska vytčené otázky, zda se lze platně vzdát předkupního práva podle §140 obč. zák. ještě předtím, než oprávněný z předkupního práva bude jako spoluvlastník nemovité věci zapsán do katastru nemovitostí, proto nemůže být dovolání přípustné. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, není případný, neboť v posuzované věci byla otázka platnosti vzdání se budoucích práv řešena ve spojení s podmínkou vyplývající z §585 obč. zák., tj. zda dohoda o narovnání se dotýkala v individuálních skutkových poměrech věci i práv, o nichž nebylo skutkově postaveno najisto, zda na ně mohl účastník dohody pomýšlet či nikoliv. Jinými slovy řečeno, skutkové okolnosti a právní posouzení věci bylo zcela odlišné, a tudíž nepřenositelné do poměrů věci projednávané.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá (na první navazující) otázka, tj. zda vzdání se předkupního práva je platné bez zřetele na to, že oprávněnému z předkupního práva nejsou známy podmínky (zamýšleného) převodu spoluvlastnického podílu, jež jsou významné pro rozhodnutí o uplatnění předkupního práva. Závěr o tom, že k platnému vzdání se předkupního práva spoluvlastníka může dojít již při uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě se spoluvlastnický podíl nabývá (bez zřetele na nastoupení věcně-právních účinků převodní smlouvy), implikuje i řešení otázky, na niž dovolatel žádá odpověď. Uzavře-li kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu k nemovité věci jako kupující její účastník s prodávajícím jako (dosud) výlučným vlastníkem věci, pak dohoda o vzdání se předkupního práva vtělená do kupní smlouvy se vztahuje na případný převod spoluvlastnického podílu prodávajícím. Stejně jako v případě vzdání se předkupního práva ústně či konkludentním způsobem, by bylo nadbytečné, aby spoluvlastník, který hodlá svůj podíl na věci převést, jej nabízel ke koupi se sdělením podmínek, za nichž je podíl nabízen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002). Navíc judikaturou vyřešený závěr, že k platnému vzdání se předkupního práva spoluvlastníka může dojít již ve smlouvě, na jejímž základě oprávněný z předkupního práva spoluvlastnický podíl nabývá, představuje obecnější řešení právní otázky formulované dovolatelem. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Založil-li žalobce svou argumentaci o nemožnosti vzdát se platně předkupního práva bez toho, aby oprávněný spoluvlastník znal podmínky, za nichž je podíl nabízen k prodeji, na závěrech citovaných z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, pak pominul, že podmínky pro uplatnění předkupního práva byly v posuzovaných věcech zkoumány na základě odlišného skutkového stavu, kdy se oprávněný spoluvlastník ještě předtím, než k vykonání předkupního práva mělo dojít, tohoto práva nevzdal.
Vzhledem k tomu, že odpovědi na otázky, na nichž žalobce založil důvod přípustnosti dovolání, byly již výkladem shora vyčerpány, nepovažuje dovolací soud za procesně účelné zabývat se námitkami dalšími, jimiž žalovaný zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu. Z judikatury dovolacího soudu se navíc podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004). Pokud proto žalobce námitkami brojil proti dalším dvěma závěrům odvolacího soudu, na nichž byl založen potvrzující rozsudek, tj. že k platnému vzdání se předkupního práva došlo v důsledku vědomosti žalobce o tom, že vedlejší účastník bude spoluvlastnický podíl na pozemku převádět žalovaným a že s tímto postupem byl srozuměn, a že žaloba je s ohledem na konkrétní okolnosti případu výkonem práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy, pak tyto námitky již jsou bez jakéhokoliv významu a nemohou zpochybnit správnost závěru, na němž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu o platném vzdání se předkupního práva na základě dohody vtělené do kupní smlouvy.
Dovolací soud rovněž ve vztahu k námitkám o neúplně zjištěném skutkovém stavu, šlo-li o právně významnou skutečnost, vědomost žalobce o úmyslu vedlejšího účastníka spoluvlastnický podíl převést žalovaným, odkazuje na svou rozhodovací praxi, z níž se podává závěr, že to, zda spoluvlastník souhlasí s prodejem spoluvlastnického podílu a vzdává se výkonu předkupního práva, považuje soudní praxe za závěr mající skutkovou povahu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 75/2010). Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Navíc se v poměrech projednávané věci výtka neúplně zjištěného skutkového stavu a procesního pochybení odvolacího soudu při zjišťování právně významné skutečnosti váže k jednomu ze závěrů odůvodňujících potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, jímž se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie (viz výklad výše) již nemusel zabývat.
Jelikož žalobce napadl dovoláním „všechny“ výroky rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál, neboť důvod přípustnosti dovolání nijak nevymezil. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8 470 Kč, nebylo by s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalobce přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezil. Přípustnost dovolání nemůže být dána ani pro případ, že by dovolací soud bral v úvahu i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, který byl, společně se zamítavým věcným výrokem, rozsudkem odvolacího soudu potvrzen.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu