ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1227.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1227/2017-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) S. Z. , b) A. Z. , obou zastoupených Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, V Podbabě 2524/22, proti žalované B. A. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 207/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 20 Co 331/2016-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 61 226 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Filipa Matouše, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 24 C 207/2014-131, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že předmětem jejich společného jmění manželů je pozemek, včetně budovy jako jeho součásti, a pozemek, vše v katastrálním území L., obec P., zapsáno na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P. (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 34 955,90 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 20 Co 331/2016-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze ohledně výše jejich náhrady, kterou stanovil na 370 101 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na §237 o. s. ř. a mají za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, na níž je dovoláním dotčený rozsudek založen (nesprávné posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1986 s ohledem na ustanovení 47 odst. 1, věta první, §129, §130 odst. 2 a §490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázali na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 91/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3035/2008; tato rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání a rovněž i jeho důvodnost dále zakládají na námitce porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, což dovozují z judikatury Ústavního soudu (připomněli nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15; všechna rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě na určení vlastnického práva vyhoví, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost argumentů, jimiž žalobci odůvodnili přípustnost dovolání a vymezili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Ztotožnila se v plném rozsahu jak s rozsudkem soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Poukázala rovněž na to, že rozsudek odvolacího soudu je založen také na řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobců na určovací žalobě, s níž se však dovolání nijak nevypořádává. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolání žalobců není přípustné.
Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby, popřípadě - jako tomu bylo i v projednávané věci – tehdy, dospěje-li odvolací soud k závěru, že je dán i další (soudem prvního stupně neuvažovaný) důvod pro zamítnutí žaloby.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
V projednávané věci dovolatelé obšírně brojí proti věcnému důvodu, pro nějž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Kromě argumentů mířících proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, uplatňují řadu námitek skutkového charakteru a námitek, jimiž vystihují případy vad řízení, které ovšem s účinností od 1. 1. 2013 nemohou být samostatným dovolacím důvodem (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Přehlédli ovšem, že odvolací soud, vyjma důvodů, pro něž určovací žalobu zamítl soud prvního stupně, dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby i pro absenci naléhavého právního zájmu žalobců na navrhovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. (viz strana 9 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, aniž by se již nalézací soud musel zabývat její věcnou podstatou (k tomu z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95), však dovolatelé vůbec nenapadají, přičemž rozsudek odvolacího soudu je na řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobců na určovací žalobě (rovněž) založen.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání se shora uvedeného důvodu považuje dovolací soud za potřebné upozornit na to, že rozhodovací praxe Ústavního soudu (jeho tříčlenných senátů) není zcela jednotná v tom, zda samotná námitka porušení základních práv a svobod může bez dalšího založit důvod přípustnosti dovolání, popřípadě může nahradit i vymezení dovolacího důvodu. Vedle rozhodnutí I. senátu Ústavního soudu jsou zde jiná rozhodnutí (kromě žalobci citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, i nejnověji nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), z nichž benevolentní přístup ke splnění procesní povinnosti dovolatele řádně vymezit jak důvod přípustnosti dovolání, tak i dovolací důvod, rozhodně nevyplývá. V případě posléze citovaného nálezu Ústavního soudu se z jeho odůvodnění naopak podává, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem (srovnej zejména body 22 a 23 odůvodnění písemného vyhotovení citovaného nálezu).
Jelikož žalobci napadli dovoláním „veškeré“ výroky rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jímž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobci v dovolání nedostáli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. října 2017
Mgr. David Havlík předseda senátu