ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1313.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1313/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Společenství vlastníků jednotek, Michle , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 521/62, IČO: 26494418, b) P. R. , c) Z. Š. , d) A. R. , e) D. Č. , f) Společenství vlastníků domu Jihlavská 525 , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 525/68, IČO: 26457679, g) Z. B. , h) Společenství vlastníků jednotek pro dům , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 829/72, IČO: 26487390, i) Ing. F. K. , j) Společenství vlastníků jednotek Michle , se sídlem v Praze 4, Bítovská 1226/7, IČO: 26486741, k) A. S. , l) Společenství vlastníků jednotek „bytového domu“ v ulici Bítovská , Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Bítovská 1221/30, IČO: 26470705, m) Ing. J. B. , n) J. S. , o) Z. V. , p) Společenství vlastníků jednotek Bítovská , se sídlem v Praze, Bítovská 1228/11, IČO: 26472198, q) Ing. Z. V. , r) Ing. D. K. , s) Společenství pro dům Bítovská , se sídlem v Praze 4, Bítovská 1227/9, IČO: 27604365, t) Ing. J. M. , u) Ing. P. M. , v) Bytového družstva „Pod Dálnicí 1282“ , se sídlem v Praze 4, Pod Dálnicí 1282/1, IČO: 26710005, w) Společenství vlastníků jednotek v domě v Praze 4 – Michli , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 828/70, IČO: 26714272, x) L. N. , všech zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 895/6, o zdržení se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č j. 13 C 251/2006-147, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – ulice 5. května v Praze 4 v úseku mezi ulicí V. a M. tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů v katastrálním území M., v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 hodin do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) od 6 do 22 hodin. Ve výroku II. soud prvního stupně žalovanému nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlivem provozu na pozemní komunikaci – ulici 5. května v Praze 4, kterou vlastní žalovaný, přesahují naměřené hodnoty hluku hygienické normy a dochází k obtěžování žalobců. Tuto skutečnost ostatně ani žalovaný v řízení nezpochybnil a byla prokázána znaleckými posudky předloženými jak žalobci, tak i žalovaným. Soud prvního stupně dodal, že žalobci nepřekročili svým návrhem meze ochrany podle §127 odst. 1 občanského zákoníku, pokud navrhli, aby byl žalovaný povinen se zdržet rušení hlukem tak, aby nepřesáhly hodnoty stanovené hygienickými předpisy. Současně konstatoval, že žalobci jsou – pokud jde o obtěžování hlukem – v horší situaci než v jiných lokalitách, neboť ulice 5. května představuje páteřní komunikaci s vysokou dopravní zátěží, což je ovšem „dědictvím totalitního režimu“. Žalovaný je sice vlastníkem komunikace, nikoliv však jejím provozovatelem, neboť mu nepříslušní provoz regulovat, omezovat či zakazovat. Komunikace je určena k obecnému užívání motorovými vozidly předem neurčeného okruhu uživatelů s kolísající intenzitou provozu, kterou nelze dopředu odhadnout. Podle názoru soudu prvního stupně tak nelze bez dalšího uložit žalovanému povinnost, které se žalobci domáhají. Zohlednil přitom, že žalovaný se nechová pasivně k hlučnosti provozu na komunikaci, když připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého provozu vybudováním tzv. pražského okruhu, které je však časově, technicky a ekonomicky náročné. Žalobcům proto nezbývá nic jiného, že obtěžování hlukem strpět. Požadavek žalobců označil soud prvního stupně za „nereálný“. Poukázal na to, že si lze jen stěží představit, jak by probíhal výkon takového rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena žalobci navrhovaná povinnost, případně jak by se zjišťovaly podmínky pro jeho případné nařízení. Nelze přitom pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž žalovaný ve vztahu k této komunikaci není nadán rozhodovacími pravomocemi. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci požadované rozhodnutí je nevykonatelné v době předpokládané v §160 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru se žalovaný nemůže chovat jinak než doposud.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro splnění uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. 11. 2007, č. j. ÚPL/5960/80819/07. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že uvedeným důkazem nebyla nijak zpochybněna správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně z hlediska posouzení, zda jsou v dané lokalitě překračovány zákonem stanovené limity imisí hluku a že se jedná o stav dlouhodobý, setrvalý a výrazně se neměnící, a to ani po přijetí shora uvedených organizačních opatření. V rámci odvolacího přezkumu se dále zabýval výlučně námitkami žalovaného, které se týkaly především postupu soudu prvního stupně při dokazování a jeho závěrů o věcné legitimaci účastníků.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že právnické osoby – žalobci označení jako „Společenství vlastníků“ – jsou aktivně věcně legitimovány. Ohledně pasivní legitimace žalovaného dovodil, že vyplývá ze skutečnosti, že je vlastníkem komunikace, která je zdrojem hluku. Dále konstatoval, že jako vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které odpovídají definici obsažené v §30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., se může domáhat na vlastníku komunikace nejen náhrady případných škod vzniklých v důsledku porušení zákonné povinnosti uložené zmíněným zákonem, nýbrž současně i ochrany podle §127 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud uzavřel, že i když se jedná o páteřní komunikaci celého dopravního systému hlavního města Prahy, nezbavují tyto okolnosti jejího vlastníka odpovědnosti vykonávat své vlastnické právo tak, aby neohrožoval výkon vlastnického práva svého souseda, zejména když mu to ukládá i norma veřejného práva – zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé, že to nejsou jen žalobci sami, kdo je hlukem pocházejícím z provozu na předmětné komunikace obtěžován. Na základě toho však na nich nelze spravedlivě požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. Odvolací soud odmítl závěr, že žalovaný se k řešení předmětného problému nechová zcela pasivně, když připravuje řešení, jež však zřejmě nelze očekávat v horizontu blízké budoucnosti, a že do té doby jsou žalobci povinni obtěžování hlukem strpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které dovolací soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, výrokem I. zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud neshledal žádná pochybení v právním posouzení věci. Přisvědčil odvolacímu soudu v tom, že žalobci jsou jednáním žalovaných obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům. Závěry odvolacího soudu považoval za srozumitelné, skutkově podložené a neshledal je zjevně nepřiměřenými.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem o aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby. Z věcného hlediska nepřisvědčil námitce dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k implementaci příslušných směrnic Evropské unie ohledně strategie boje proti nadměrné hlukové zátěži. Uvedl, že předmětem řízení není ochrana před hlukem ve smyslu veřejnoprávním, tedy i ve smyslu uvedených směrnic, nýbrž ve smyslu občanskoprávním. Dovolací soud vyšel z toho, že ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu §127 odst. 1 občanského zákoníku představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované správními normami. Pokud obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, zpravidla překračuje i míru přiměřenou poměrům. Nemusí však tomu být naopak. Dovolací soud konstatoval, že byla-li podána občanskoprávní žaloba na ochranu před hlukem, lze sice podpůrně přihlédnout k veřejnoprávní úpravě, obsažené v zákoně na ochranu veřejného zdraví č. 258/2000 Sb., a v navazujících prováděcích a jiných právních předpisech, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní úpravu ochrany před hlukem, která zůstává veřejnoprávními předpisy nedotčena. Jestliže dospěje k závěru, že aplikační podmínky hypotézy právní normy poskytující ochranu podle §127 odst. 1 občanského zákoníku jsou dány, poskytne ochranu právům dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy, pokud nebude obtěžování imisemi takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů. Tentýž závěr vztáhl dovolací soud i na veřejnoprávní úpravu obsaženou v evropské legislativě. Pokud jde o výjimku povolenou žalovanému rozhodnutím Hygienické stanice hlavního města Prahy, dovolací soud považoval v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu za odůvodněné s tím, že se jím odvolací soud zabýval a vypořádal se s ním. Jestliže dovolatel odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 As 7/2006, dovolací soud jej nepovažoval za relevantní pro poměry souzené věci. Dovolatelem kritizovanou zmínku odvolacího soudu ohledně hodnocení dosavadního přístupu žalovaného k řešení problémů spojených s dopravní obslužností podle názoru dovolacího soudu nepředstavuje nic, co by se mohlo promítnout do právního posouzení věci. K nesouhlasu dovolatele k délce odkladné lhůty pro splnění povinnosti nepovažoval dovolací soud dovolání za přípustné.
Rozsudek dovolacího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11.
Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nedostatečně zohlednily specifika obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. V situaci kolize práv podle jeho názoru obecné soudy nedůvodně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků (v tomto řízení žalobců), čímž zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele (žalovaného). Je přitom nepochybné, že stav předmětné místní pozemní komunikace, včetně provozu na ní, je výsledkem mnohaletého vývoje, který mohl být mnohým z vedlejších účastníků znám již v době nabytí vlastnického práva. Za právně významné Ústavní soud považoval to, že obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění totiž náleží příslušnému silničnímu správnímu úřadu. Obec, jakkoli je vlastníkem pozemní komunikace, tedy není až na výjimky oprávněna provoz na ní regulovat, a ovlivnit tak negativní důsledky tohoto provozu. Vzhledem k tomu, že obec nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet žádnou činnost, kterou lze provoz na komunikaci ovlivnit, je vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci zdržet. Analogicky poukázal Ústavní soud na §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., podle kterého vlastník komunikace neodpovídá vlastníkům sousedních nemovitostí za škody způsobené v důsledku provozu na nich. Ústavní soud však nezpochybnil, že v dané věci jsou vlastnická práva vedlejších účastníků porušována imisemi hluku, avšak neděje se tak v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí předmětné veřejné komunikace. Sami vedlejší účastníci jsou navíc velmi pravděpodobně vykonavateli práva obecného užívání předmětné místní komunikace. Ústavní soud nesdílel názor obecných soudů o tom, že posouzení způsobu splnění povinnosti zdržet se obtěžování hlukem je výlučně otázkou případného výkonu rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je třeba zvážit i reálnost takového požadavku s přihlédnutím k faktickým možnostem vlastníka veřejné komunikace, včetně jeho možností funkčních a finančních. Ústavní soud zdůraznil, že přihlížel k tomu, že stěžovatel provedl a provádí opatření, která by měla vyústit ve vybudování Pražského městského okruhu a bylo navrženo vybudování protihlukové stěny na ulici 5. května. V důsledku těchto opatření by měl být hluk omezen na „rozumně dosažitelnou míru“, přičemž proto bylo stěžovateli provozování hluku dočasně povoleno.
Po rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který považoval za správný. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud obsáhle odcitoval nález Ústavního soudu a odkázal na závěry v něm vyslovené, které převzal. Zdůraznil, že obec, jakkoliv je vlastníkem komunikace, nemůže regulovat provoz na ní a ovlivnit tak negativní následky provozu. Protože odvolací soud nenalezl žádnou jinou hmotněprávní úpravu, podle které by mohl žalobcům vyhovět, žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozhodnutí má podle jejich názoru zásadní právní význam vzhledem k jeho významnému judikatornímu přesahu. Dovolatelé považují nález Ústavního soudu, ze kterého odvolací soud vyšel, založený na premisách, jejichž existence v řízení nebyla zjišťována a které vůbec nevyplývají z právní úpravy, o kterou se Ústavní soud opírá. Mají za to, že Ústavní soud porušil principy své činnosti, pokud jde o meze přezkumu rozhodnutí obecných soudů, které sám dříve formuloval. Bez racionálních a přesvědčivých úvah vyložil příslušná ustanovení občanského zákoníku v rozporu s jejich obsahem a smyslem a ustálenou judikaturou. Své závěry opřel o skutečnosti, které v soudním řízení nebyly zjišťovány a ohledně kterých neproběhlo žádné dokazování. Dovolatelé připomněli, že pražská magistrála je místní pozemní komunikací. Podle §40 zákona č. 13/1997 Sb. je silničním správním úřadem obec. To znamená, že obec je jak vlastníkem místní komunikace, tak i silničním správním úřadem, který rozhoduje o všech věcech, které souvisí s obecným užíváním této komunikace. To znamená, že závěr postavený na této premise, že v důsledku regulace provozu je obec zbavena autonomie při rozhodování o předmětu svého vlastnictví, je nesprávný. V rozporu s ustálenou judikaturou je i přístup Ústavního soudu k výkladu pojmu „míra přiměřená poměrům“ a hlediskům pro jeho uplatnění. V řízení totiž bylo zjištěno, že imise hluku pocházející z provozu na magistrále v úseku, jehož se žaloba týká, výrazně přesahují míru stanovenou hygienickými předpisy pro okolí rychlostních silnic, dálnic a podobných pozemních komunikací. To bylo ustálenou judikaturou vždy považováno za stav přesahující míru přiměřenou poměrům. Podle dovolatelů mělo být správně posuzováno to, zda a v jakém rozsahu rušení pocházející z nemovitosti jednoho vlastníka zasahuje do práv vlastníků sousedních nemovitostí a zda přesahuje míru považovanou v daném místě za únosnou, nikoliv jen to, jak se chová rušitel, zda a jaké má možnosti ovlivňovat důsledky činnosti provozované na jeho nemovitosti. Dovolatelé dále důrazně nesouhlasili s poznámkou Ústavního soudu o tom, že jsou to i oni, kdo si za důsledky obecného užívání mohou sami. Důsledky a odpovědnost za imise hluku jsou tak přenášeny z vlastníka magistrály na jednotlivce, což je jednak v rozporu s §127 občanského zákoníku, ale i s ustálenou rozhodovací praxí. Totéž platí i o tvrzení Ústavního soudu, že původní rozsudky nepřihlédly k finančním možnostem hlavního města Prahy. Upozornili, že v řízení nebyla zjišťována žádná protihluková opatření ani jejich finanční náročnost. Ústavní soud své závěry nezaložil na „skutečných skutkových zjištěních“, nýbrž na spekulacích. Jeho závěry neodpovídají ani obecně známým zkušenostem a informacím o finanční pozici hlavního města Prahy a o vynakládání jeho finančních prostředků. Dovolatelé uzavřeli, že rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci, neboť v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nakládá s pojmem „míra přiměřená poměrům“ a používá hlediska pro jeho uplatnění. Nic na tom nemění ani rušící nález Ústavního soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k pravomocnému soudnímu rozhodnutí o nároku žalobců došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán 18. 4. 2012 (srov. čl. II bod 7 a čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že řešil otázku imisí hluku z pozemní komunikace a výkladu §127 obč. zák. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nesprávně vyšel pouze z rušícího nálezu Ústavního soudu v dané věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posuzoval otázku imisí hluku z pozemní komunikace v rozporu s hmotným právem a k němu se vztahující rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto je i důvodné.
Jádrem námitek dovolatelů je polemika se správností závěrů zaujatých Ústavním soudem v rušícím nálezu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, které převzal odvolací soud do odůvodnění svého rozhodnutí.
Předně je třeba zdůraznit, že jak dovolací soud, tak i odvolací soud jsou v posuzované věci vázány uvedeným rušícím nálezem Ústavního soudu [srovnej čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů], a proto jsou povinny závazný právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu v poměrech dané věci plně respektovat, byť by měly pochybnosti o jeho správnosti [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57 a 58 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. To ovšem neznamená, že by civilní soud měl v další fázi řízení zcela rezignovat na jakékoliv vlastní posouzení věci s tím, že toliko mechanicky převezme tento závazný právní názor, neboť v takovém případě by zatížil své rozhodnutí ústavním deficitem přepjatého formalismu spočívajícího v rezignaci na řádné projednání a posouzení věci [viz též nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1902/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; uvedené platí obzvláště za situace, kdy vyjdou najevo nové skutečnosti, které mohou mít vliv na právní posouzení věci (včetně případného uplatnění závazného právního názoru), nebo kdy závazný právní názor neposuzuje daný případ do všech podrobností, nýbrž stanoví toliko nosné důvody, jichž se má civilní soud při dalším posouzení věci přidržet. Vzhledem k tomu dovolací soud přezkoumal, zda na jednu stranu odvolací soud v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, zda však na druhou stranu nerezignoval na požadavek řádného projednání a posouzení věci, načež dospěl k závěru, že odvolací soud uvedenému požadavku v posuzovaném případě nedostál.
Podle §127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
V §127 odst. 1 obč. zák. jsou upraveny dvě skutkové podstaty – obtěžování jiného a vážné ohrožení výkonu jeho práv. Obtěžování je právně významné jen v případě, že je „nad míru přiměřenou poměrům“, zatímco pokud by v důsledku imise došlo k vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrům bez významu. Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce jejich existence; obtěžování vlastnímu výkonu práva nebrání, ale činí jej obtížným nebo nepříjemným. Pokud v důsledku jednání vlastníka dochází k vážnému ohrožení vlastnického práva jiného, spočívajícímu v poškozování věci, jde o neoprávněný zásah podle §127 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na to, zda tento zásah překračuje míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003 (uveřejněný pod č. C 2408 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Obtěžování jiného ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2877/2012 (uveřejněný na www.nsoud.cz) ].
V nálezu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, Ústavní soud obecně k podstatě tzv. sousedských práv uvedl: ,,Právní úprava tzv. sousedského práva ( de lege lata v §127 obč. zák.) představuje regulaci kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do některého z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a Pl. ÚS 34/04). Při aplikaci právní úpravy sousedského práva při kolizi dvou vlastnických práv je nezbytné zohlednit, že ustanovení §127 obč. zák. je na úrovni jednoduchého práva výronem regulace vlastnického práva v Listině základních práv a svobod, především v jeho sociálně ekonomickém pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím tzv. Hedemannovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: ‚Vlastnictví zavazuje.‘, s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce, resp. ústavodárce, tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích.“
Ostatně již ve stanovisku ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Cpj 67/84 (uveřejněném pod č. 37/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky konstatoval, že „pri žalobách uvedeného druhu ide o kolíziu vyplývajúcu z výkonu vlastníckych (užívacích) práv k veciam, ktorú nemožno riešiť inak ako tým, že výkon jedného z týchto práv sa obmedzí“.
Nejvyšší soud v minulosti připustil vyhovění žalobě na zdržení se imisí hluku, a to i v případě imisí pocházejících z provozu pozemní komunikace (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273). Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, v němž Ústavní soud zdůraznil, že vlastník místní komunikace je povinen strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní, není až na výjimky oprávněn provoz na ní jakkoliv regulovat, a není tak schopen ovlivnit negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje. Připustil, že vlastník komunikace může učinit určitá opatření, zdůraznil však, že je třeba přihlédnout k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně vystupujícím do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností funkčních i finančních.
Po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi již několikrát zabýval imisemi hluku pocházejícími z provozu místní komunikace.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, (uveřejněném pod č. C 14 433 v Souboru), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani po nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 není vyloučena úspěšnost žaloby domáhající se zdržení se obtěžování hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích. Při poměřování práv vlastníka komunikace a kolidujících práv osob obtěžovaných imisemi z této komunikace je třeba zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva vlastníka komunikace dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti vlastníka komunikace a na konkrétní okolnosti dané místem a časem. Přihlíží se k právu na ochranu zdraví osob a k tomu, jak vlastník komunikace přispívá pomocí organizačních a technických opatření ke snižování imisí.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze závěrů Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 451/11, kromě jiného však přináší konkretizaci okolností, které je třeba zvažovat při poměřování protichůdných práv vlastníka komunikace a sousedů obtěžovaných z imisí z komunikace pocházejících. Takovou okolností je provedení (resp. provádění) účinných opatření vlastníkem komunikace.
Ve vztahu k veřejnoprávní normou udělené výjimce dovolací soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2945/2011 (uveřejněném na www.nsoud.cz ) , dovodil, že v případě hlukové imise z provozu na pozemní komunikaci se lze domáhat ochrany na základě úpravy podle §127 obč. zák. Poskytnutí takové ochrany není vyloučeno z důvodu, že vlastník pozemní komunikace má veřejnoprávní normou udělenou výjimku pro překročení hladiny hluku na této komunikaci.
Tyto závěry se uplatní i v souzené věci. Skutečnost, že bylo rozhodnutím Hygienické stanice hlavního města Prahy povoleno provozování zdroje hluku, ještě neznamená, že žalobci nejsou rušeni nad míru přiměřenou poměrům.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněném pod č. C 14 422 v Souboru), se Nejvyšší soud zabýval vztahem veřejnoprávních předpisů k imisím hluku. Dovodil, že zjištění, že rušení přesahuje limity stanovené veřejnoprávními předpisy, je důležité pro posouzení, zda jde o imisi. Jestliže příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Je třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu imise.
Dospěje-li soud k tomu, že žalobce je obtěžován imisemi hluku nad míru přiměřenou poměrům, soud žalovanému uloží, aby se zdržel rušení žalobce konkrétními imisemi; v odůvodnění rozsudku též uvede, jaké závady je třeba za účelem zamezení imisí či snížení jejich míry odstranit, resp. jaká opatření učinit. V řízení o výkon rozhodnutí bude soud zkoumat, zda žalovaný provedl opatření, která měla vést ke snížení míry imisí; je třeba vzít v úvahu i to, že po odstranění závad nemusí v důsledku provozu na komunikaci, který žalovaný nemůže ovlivnit, dojít ke snížení imisí nad míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].
Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu ovšem nevyplývá, že by se v případě překročení veřejnoprávních předpisů na ochranu před hlukem muselo vždy jednat o rušení nad míru přiměřenou poměrům; naopak zde dovolací soud dává prostor nalézacímu soudu, aby v jednotlivém případě provedl odpovídající úvahu, přičemž má vycházet z veřejnoprávních předpisů jako z vodítka pro stanovení překročení míry přiměřené poměrům.
Dovolací soud je oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ]. To ostatně Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněném pod č. C 14 422 v Souboru), kde dovodil, že stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení [shodně také viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (uveřejněný na www.nsoud.cz) ].
Nosným závěrem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 v řešené věci je to, že „obecné soudy nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní… S přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na ní ‚mechanickou‘ aplikací §127 obč. zák.“
Ústavní soud v uvedeném nálezu vyšel z toho, že právní úprava tzv. sousedského práva představuje regulaci zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.
Řešení konfliktu vzájemně kolidujících práv – podle judikatury Ústavního soudu – vyplývá z testu proporcionality (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 2, č. 46, str. 57), nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 74, č. 164, str. 409), jakož i nález Ústavního soudu ze dne ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 9, nález č. 163, str. 408, publikovaný pod č. 30/1998 Sb.).
Třístupňový test proporcionality spočívá v 1. testu vhodnosti, tj. odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva), 2. testu potřebnosti, tj. porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, 3. testu poměřování, tj. porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
V případě prvního kritéria vhodnosti je nepochybné, že odepřením ochrany proti nadměrným imisím lze dosáhnout ochrany vlastnického práva žalovaného spočívajícího především v umožnění obecného užívání komunikace. Je však také třeba posuzovat, zda lze tohoto cíle (ochrany vlastnického práva žalovaného) dosáhnout i jinými opatřeními (kritérium potřebnosti), a je třeba porovnával závažnost kolidujících práv účastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, str. 454)], resp. porovnat závažnost zásahu do základního práva a jím sledovaného účelu.
Ústavní soud nezpochybnil, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a jsou za daného stavu věci imisemi hluku porušována. Neuvedl však, jak se mají osoby, rušené nadměrným hlukem z pozemní komunikace, tomuto obtěžování bránit. Z jeho nálezu nelze ani dovodit, že by „bez dalšího“ bylo vyloučeno uložit obci povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích. To, že je obec povinna „strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní“ tedy bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].
Pro vyřešení sporu mezi dotčenými vlastníky je nezbytné zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva žalovaného dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti žalovaného a na konkrétní okolnosti dané místem a časem [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012 (uveřejněný pod č. C 14 433 v Souboru)]. Nejvyšší soud i v tomto rozhodnutí odkázal na závěry Ústavního soudu ve shora označeném nálezu, a při posuzování přiměřenosti poměrů zohlednil tu skutečnost, že žalovaný provádí organizační a technická opatření směřující k snižování imisí, konkrétně budováním protihlukové stěny nebo provedením úpravy okenních konstrukcí. Takovým opatřením může být jistě i vybudování nových dopravních komunikací, to vše ale za předpokladu posouzení reálnosti provedení vzhledem ke shora uvedeným kritériím. Není vyloučeno, aby k vyřešení této otázky bylo využito i znaleckého zkoumání. Uzavřel, že zároveň je třeba porovnat závažnost práv účastníků, a to i s ohledem na právo žalobců na příznivé životní prostředí a ochranu jejich zdraví.
Odvolací soud po vydání rozhodnutí Ústavního soudu vyšel skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jakož i z výsledků dokazování v odvolacím řízení před přijetím citovaného nálezu Ústavního soudu. Z hlediska právního posouzení však neučinil žádné relevantní úvahy. Omezil se pouze na převzetí celých pasáží nálezu Ústavního soudu, na který odkázal, aniž by se blíže zabýval kolizí obou subjektivních vlastnických práv a provedl právně kvalifikační úvahu v konkrétní věci. Jeho rozhodnutí proto nedostojí požadavkům soudní praxe na řádné odůvodňování soudního rozhodnutí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (uveřejněný v Souboru pod č. C 12 597)].
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na mechanickém převzetí některých závěrů uvedených v označeném rozhodnutí Ústavního soudu a neposuzoval otázku kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv. sousedského práva a současně nepřihlédl k právu na ochranu zdraví (§11 obč. zák.) podle shora rozvedených závěrů, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012 (uveřejněný v Souboru pod č. C 14 433)].
Pro vyřešení sporu bylo v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu třeba zkoumat, zda šlo o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, a to s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. lokalitám velkých měst s obdobně frekventovanými a situovanými pozemními komunikacemi). Na základě této úvahy měla být zjištěna přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem, a porovnána s tím, jaká je míra imisí v dané věci. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, o co se opírá jeho závěr, že v řešené situaci jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Odvolací soud nezohlednil, že Ústavní soud vycházel z toho, že ochranu proti nadměrným imisím lze odepřít pouze za předpokladu, že k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí veřejné komunikace. Znamená to tedy, že ochrana žalobců není paušálně vyloučena.
Dále bude třeba zkoumat také to, zda je možné po žalovaném možné spravedlivě požadovat provádění efektivních organizačních a technických opatření směřující k snižování imisí, resp. zda je v dostatečné míře provádí či nikoliv. Sám Ústavní soud v rušícím nálezu totiž uložil soudům zkoumat jako podmínku konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Má-li být tedy zásah do práv žalobců ospravedlnitelný, je třeba jej učinit způsobem, resp. za využití prostředků, které lze po žalovaném spravedlivě požadovat a které jsou mu objektivně k dispozici.
Dovolací soud si je vědom toho, že imise hluku z pozemních komunikací představují závažný společenský problém. Na jednu stranu je žalovaný jako obec povinen strpět z důvodu obecného užívání provoz na svých komunikacích, který dává imisím hluku jistý společenský význam, na druhou stranu však nelze tolerovat obtěžování žalobců takovým způsobem, který obsahově vyprazdňuje jejich vlastnické právo a zasahuje do jiných chráněných statků, obzvláště do jejich práva na ochranu zdraví.
Dovolací soud však v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva poznamenává, že samotná okolnost, že obec nebo kraj nemohou přímo, v rámci své samostatné působnosti, regulovat provoz na pozemní komunikaci, neznamená, že by byla vyloučena ochrana osob postižených hlukem z provozu na ní, byť osobou pasivně legitimovanou zde může být jen ten, kdo má možnost regulací provozu imise ovlivnit. Evropský soud pro lidská práva zde zohledňuje nejen práva obtěžovaných osob na ochranu zdraví, ale i právo na respektování obydlí a soukromého života, jakož i zdravého životního prostředí [viz k tomu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Powell a Rayner proti Spojenému království (rozsudek ze dne 21. 2. 1990, č. stížnosti 9310/81), Hatton a ostatní proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003, č. stížnosti 36022/97, odst. 118), López Ostra proti Španělsku (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 16798/90, odst. 51), Fadeyeva proti Rusku (rozsudek ze dne 9. 6. 2005, č. stížnosti 55723/00, odst. 68 a 69].
Hluku způsobeného nadměrným provozem se týkal zejména případ György Deés proti Maďarsku (rozsudek ze dne 9. 11. 2010, č. stížnosti 2345/06) , kde Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ohledně porušení práva na obydlí v důsledku nadměrného silničního provozu měl stát v tomto případě nalézt rovnováhu mezi zájmy uživatelů cesty a místních obyvatel. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva uznal, že správa infrastruktury může vyžadovat značný čas i zdroje, konstatoval, že opatření přijatá státem byla nedostatečná (odklon, rychlostní omezení, semafor, později i zákaz vjezdu těžkých vozidel), a že stěžovatel byl vystaven nadměrnému obtěžování hlukem. Stát zde tedy nesplnil svou pozitivní povinnost zajistit stěžovatelovo právo na respektování domova a soukromého života.
Dovolací soud nezpochybňuje, že imise z veřejné komunikace, sloužící obecnému užívání, jsou spjaty s jejím společenským významem a napomáhajícím naplnit určitý suverénní cíl. Je však třeba vzít ohled na účel a dosah tohoto cíle a poměřit jej intenzitou zásahu do práv žalobců. Soudy se přitom musí snažit nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. V rámci ústavněprávní interpretace je nutné při posuzování místních poměrů a podstatného ztěžování užívání pozemku zohledňovat také existenci veřejnoprávního povolení, veřejného zájmu, předvídatelný vývoj, ale i možnost přijetí opatření k zamezení imisí [srovnej ve vztahu k letištnímu provozu rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8 Ob 128/09w (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at )].
Ve věci nelze přehlédnout i dovolateli zmíněný rozměr, spočívající v tvrzených zásazích do jejich práva na ochranu zdraví, který odvolací soud zcela pominul a do řešené věci se může promítnout. Ochranu práva na zdraví v režimu osobnostních práv je však třeba poskytnout nezávisle na tom, že je chráněná osoba (zde žalobci) nositelem i jiných chráněných statků (zde vlastnického práva).
Dovolatelé v dovolání brojili proti tomu, že odvolací soud nezohlednil, že obec je jak vlastníkem místní komunikace, tak i silničním správním úřadem, který rozhoduje o všech věcech, které souvisí s obecným užíváním této komunikace. Tato námitka však není důvodná. Dovolatelé totiž nerozlišují mezi výkonem státní správy na úseku dopravy a samostatnou působností obce, v rámci které vystupuje jako vlastník komunikace a nedisponuje tak oprávněním provoz na ní jakkoliv regulovat a ovlivnit i případné negativní důsledky, jež tento provoz způsobuje [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2144/14 (uveřejněný na http://nalus.usoud.cz )].
Jestliže odvolací soud neposuzoval věc z výše uvedených hledisek a mechanicky převzal odůvodnění rušící nález Ústavního soudu, aniž jej promítl do okolností konkrétního případu, je jeho rozhodnutí neúplné, v důsledku čehož byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem dovolací soud podotýká, že vzhledem k nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a k jeho přechodnému ustanovení §3028 odst. 2 již bude odvolací soud v dalším řízení aplikovat právní úpravu obsaženou v uvedeném předpisu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)]. V tomto rozhodnutí také Nejvyšší soud především naznačil, že problematika provozu na pozemních komunikacích a s tím spojených imisí nespadá pod ustanovení §1013 odst. 2 o. z., ale §1013 odst. 1 o. z. a současně vysvětlil přístup dovolacího soudu k posuzování imisí majících původ v provozu na pozemních komunikacích z hlediska principů ochrany jednotlivých zúčastněných subjektů a alternativ, které v této souvislosti přicházejí do úvahy. S ohledem na změnu právní úpravy se bude odvolací soud v dalším řízení řídit především závěry obsaženými v uvedeném rozhodnutí.
V další fázi řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu