ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1535.2017.2
sp. zn. 22 Cdo 1535/2017-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Letiště Velká Dobrá, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, identifikační číslo osoby: 24156973, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Aeroklubu Kladno z. s. , se sídlem ve Velké Dobré 580, identifikační číslo osoby: 16977335, oběma zastoupeným Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 12/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 28 Co 383/2016-571, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Svatoše, advokáta se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 21 C 12/2014-509, zamítl žalobu na určení, že „vzletová a přistávací dráha označována Úřadem pro civilní letectví, nacházející se na pozemku , katastrální území V. D., je letištní stavbou, nikoliv však stavbou v občanskoprávním smyslu, a je tak součástí, katastrální území V. D., a tedy vlastnictvím žalobce“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 80 465 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 28 Co 383/2016-571, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce určil vlastníkem vzletové a přistávací dráhy, označené Úřadem pro civilní letectví, nacházející se na pozemku, katastrální území V. D., zapsaném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K., a ve zbývající části věcného výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že rozsudek závisí na řešení několika právních otázek, které v rozhodovací praxi nebyly buď řešeny vůbec, anebo pouze dílčím způsobem. Současně přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zakládá na částečném odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu, jíž mají představovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/15 (nález je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a nijak se neodchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Připomíná, že pro posouzení samostatnosti stavby v právním slova smyslu je podle konstantní judikatury dovolacího soudu rozhodný způsob jejího provedení a relevantním okamžikem tohoto posouzení je aktuální podoba právní úpravy a její recentní výklad. Dovolání považuje za nepřípustné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání buď odmítl, anebo, dospěje-li k závěru, že je přípustné, aby je zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní režim vzletové a přistávací dráhy na pozemku ve světle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a jí rozvíjející judikatury, která se však vyjadřuje k samostatnosti staveb zřízených po 1. 1. 1964. Má za to, že přijaté judikatorní závěry ve srovnání s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále „střední občanský zákoník“) nemohou obstát. Současně klade otázku, jaké kategorie staveb se za účinnosti středního občanského zákoníku mohly stát v právním slova smyslu věcmi samostatnými, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že vzletová a přistávací dráha, jež byla výsledkem stavební činnosti trvalé povahy, samostatnou věcí není.
Předestřené námitky žalované přípustnost dovolání nezakládají. Rozsudek odvolacího soudu nevyvolává potřebu řešení vágně formulované (a podle žalované dosud neřešené) otázky, jaké kategorie nemovitých a trvalých staveb zřízených za účinnosti středního občanského zákoníku bylo možné označit za samostatné věci. Potřebu řešit takovou otázku závěry rozsudku odvolacího soudu neodůvodňují již jen pro to, že odvolací soud posuzoval v intencích určovací žaloby pouze jeden druh (či kategorii) stavby, a to vzletovou a přistávací plochu. V této námitce není tudíž obsažena podmínka přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. že se jedná o řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že na posouzení samostatnosti stavby zřízené za účinnosti středního občanského zákoníku nedopadá judikatura dovolacího soudu, jež rozvíjí úpravu právního režimu stavby obsaženou v §119 odst. 2 a §120 odst. 2 obč. zák. Ustanovení §25 věta druhá středního občanského zákoníku a ustanovení §120 odst. 2 obč. zák. opouštějí zásadu superficio solo cedit, podle níž nemůže být odděleno vlastnické právo k pozemku od vlastnictví stavby na pozemku stojící. Citovaná ustanovení, stejně jako ustanovení §26 středního občanského zákoníku, prohlašující trvalé stavby za věci nemovité, a ustanovení §119 odst. 2 obč. zák., z něhož se podává totožná charakteristika ke stavbám spojeným se zemí pevným základem, ovšem nic nevypovídají o tom, o jaké stavby se z hlediska stavebně-technologického provedení musí jednat. Takovouto odpověď může dát judikatura vycházející z právní úpravy, jež je, stejně jako byla úprava ve středním občanském zákoníku, opřena o negaci uvedené zásady. Ba dokonce, recentní judikatura rozvíjející právní úpravu založenou na negaci zásady superficio solo cedit a vymezující kritérium, podle něhož se samostatnost stavby v právním slova smyslu posuzuje, je použitelná i na stavby, jež vznikly za účinnosti obecného občanského zákoníku. Správnost takového postupu vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004 (rozsudek je přístupný, stejně jako i dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), na nějž v dovolání odkazuje žalovaná. Z tohoto rozhodnutí se podává, že stavbu je nutno posuzovat především podle aktuální právní úpravy a jejího nynějšího výkladu.
Prezentovaný závěr navazuje na dlouholetou rozhodovací praxi dovolacího soudu založenou na tezi o nutnosti odlišit pojem stavby ve veřejnoprávním a občanskoprávním smyslu. Při posouzení stavby jako samostatné věci lze především odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů“ s tím, že „stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné)“, a že „pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu“ a že „stavba, která není věcí podle §119 obč. zák., je součástí pozemku“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoli součást jiné věci“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, dovolací soud uzavřel, že „stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba“. Nikoliv nevýznamným je rovněž závěr, jenž se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013. V něm dovolací soud uvedl, že „v problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ (shodně např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Z uvedeného vyplývá, že právní otázka, jež dovolatelka považuje za (částečně) neřešenou, již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla a odvolací soud se od závěrů této praxe nijak neodchýlil.
Žalovaná rovněž namítala, že právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu jen dílčím způsobem řešenou (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015), a zakládající tedy i důvod přípustnosti dovolání, je možnost analogického posouzení samostatnosti věci (vzletové a přistávací dráhy) s právním režimem silničních staveb vyplývajícím z ustanovení §17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dovozovala, že odvolací soud analogickou aplikaci citovaného ustanovení na leteckou stavbu odmítl použít, čímž nerespektoval názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, podle něhož „ve smyslu argumentu a fortiori lze na ranvej letiště klást přinejmenším stejné nároky z hlediska provozního zatížení jako na povrch dálnice.“ Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá již jen pro to, že v sobě obsahuje tvrzení o tom, že předmětná právní otázka je již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena. Nelze rovněž přehlédnout, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015, nevyplývá, že by pozemní komunikace (a rovněž letištní stavby) zásadně nemohly být samostatnými věcmi (ostatně tato možnost se pro letištní stavby podává z ustanovení §30a zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění živnostenského zákona). Dovozuje pouze racionální důvod, pro který u plošných staveb – na rozdíl od staveb vystupujících zřetelně nad povrch pozemku – je třeba jejich samostatnost posuzovat s ohledem na kritérium stavebního provedení o to pečlivěji. Ostatně cituje-li žalovaná v dovolání ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu, pak nelze pustit ze zřetele, že Ústavní soud argument a fortiori použil ve vztahu k letištní stavbě (vzletové a přistávací dráze „Letiště P.“), jež z hlediska stavebně-technologického provedení vykazovala zcela jiné parametry) než letištní plocha v nyní posuzovaném případě.
Žalovaná dále namítala, že další právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu jen dílčím způsobem řešená (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015), a zakládající tedy i důvod přípustnosti dovolání spočívá v potřebě zohlednit vedle stavebního provedení výsledku stavební činnosti i kritéria další, což vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. Má za to, že citovaný nález vymezil i další kritéria, na jejichž základě by samostatnost stavby měla být posuzována, a to rozsah provedených prací a výše nákladů na ně vynaložených. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Judikatura dovolacího soudu (srovnej výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013) za relevantní kritérium pro posouzení samostatnosti „plošné“ stavby považuje její stavební provedení a možnost od sebe jednak odlišit jednotlivé konstrukční vrstvy, z nichž se stavba skládá, dále materiál, z něhož jsou vytvořeny, a konečně možnost odlišit, kde končí stavba a začíná pozemek, na němž se nachází. Tato judikatura se začala utvářet již ve druhé polovině devadesátých let minulého století (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník 2000, str. 35). Dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby kritérium stavebního (a technologického) provedení stavby rozšiřoval o kritéria další. Ostatně rozsah stavebních prací daný, jak tvrdí dovolatelka v projednávané věci, velikostí plochy, na níž byly provedeny, a s tím související výše nákladů, nic nevypovídá o konstrukci, která se na pozemku nachází. Navíc Ústavní soud v citovaném nálezu žádná další konkrétní kritéria, jež by měla být zohledněna v poměrech jím posuzované věci, nevymezil. Nelze rovněž přehlédnout, že precedenční závaznost citovaného nálezu (závaznost závěrů v něm přijatých), se uplatní v jiných právních věcech pouze tehdy, vykazují-li totožné, popřípadě v podstatných rysech podobné, skutkové okolnosti, a že Ústavní soud zcela jednoznačně vyjádřil v souladu se svým ukotvením v justičním systému, že „není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn se vyslovovat k výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy.“ Jeho zásah byl ostatně vyvolán, jak v nálezu uvádí, „nedostatky odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ve kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke stavební konstrukci letištní dráhy, i ve světle dosavadní judikatury týkající se dopravních staveb“ (srovnej bod 32. odůvodnění nálezu). Jak bylo již výše zmíněno, ve věci „Letiště P.“ vykazovala letištní dráha zcela jiné ( nepoměrně vyšší) konstrukční parametry, které – podle závěru Ústavního soudu – snesly srovnání s konstrukcemi dopravních staveb. Zbývá dodat, že v nyní projednávané věci byl v nalézacím řízení na základě znaleckých posudků dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav věci, pokud jde o charakter povrchu letištního pozemku Letiště V. D., a přesvědčivým způsobem odůvodněn závěr o stavebním rázu letištní plochy s tím důsledkem, že se o samostatnou stavbu nejedná, a jde tudíž o součást pozemku ve vlastnictví žalobce (viz závěr o skutkovém stavu a právním posouzení prezentovaný na straně 8 a 9 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu).
Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez uvedení, že by směřovalo pouze proti věcnému výroku I., zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výrok II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání nedostála.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu