ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1604.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1604/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. D. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Litevská 1174/8 žalovanému V. R. , zastoupenému JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Wenzigova 1871/5, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 32/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 30 Co 272/2014-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 40 C 32/2010-130, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že věcné břemeno bydlení a užívání půdních nebytových prostor o výměře 137,5 m 2 a půdního bytu o výměře 50 m 2 (dále jen „předmětné prostory“), váznoucí na stavbě, v katastrálním území S. M., obci P. (dále jen „předmětná budova“), zřízené ve prospěch žalovaného, nezatěžuje předmětnou budovu (výrok I.). Současně zamítl žalobu na vyklizení prostor v 5. a 6. nadzemním podlaží předmětné budovy (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 Co 272/2014-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Dovolání má být přípustné z toho důvodu, že rozsudek odvolacího soudu řeší otázku, která s ohledem na specifičnost věci dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a současně by měla být vyřešena odlišně. Odvolací soud předně nesprávně vyložil obsah smlouvy o věcném břemeni. V řízení se prokázalo, že faktický stav předmětných prostor byl v rozporu s jejich popisem ve smlouvě, a to již ke dni podpisu smlouvy. Po několika rekonstrukcích je popis předmětu věcného břemene v rozporu se současným stavem. Kromě rozsáhlé polemiky o tom, co se v řízení prokázalo, a výčtu provedených důkazů, dovolatelka uvedla, že smlouva neobsahuje vymezení, která část půdních prostor má být užívána, přičemž faktický stav celého prostoru bývalé půdy je v rozporu s popisem předmětu věcného břemene. V době podpisu smlouvy o věcném břemeni totiž žádná půda v předmětné budově neexistovala, není jasné, o jaká podlaží se má jednat, není ani určen počet podlaží a výška prostoru. Vyčíslená užitná plocha je v rozporu s celkovou plochou obou podlaží. Byt, který byl ve smlouvě popsán, již neexistuje a neexistoval ani v době podpisu smlouvy. Jde tedy o neexistující předmět věcného břemene. Ve vztahu k nebytovým prostorám sice bylo sjednáno „věcné břemeno v rámci nájmu“ s tím, že mohou být prostory v budoucnosti jakkoliv kolaudovány. Nicméně není jasné, proč by se mělo předpokládat i rozšíření prostor, jak uvedl odvolací soud, který dovodil, že předchozí vlastník předmětné budovy dal souhlas s tím, že předmětem věcného břemene budou obě podlaží, protože dal souhlas se stavebními úpravami. Dále dovolatelka brojí proti tomu, že pokud bylo sjednáno „věcné břemeno užívání v rámci nájmu“, předpokládá to existenci řádného nájemního vztahu. Dovolatelka nezpochybnila závěr, že věcné břemeno v rozsahu, v jakém se kryje s nájemním vztahem, vylučuje nájemní vztah. Nicméně důvodem neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 6. 2002 by neměla být přednost práva odpovídajícího věcnému břemeni před nájemním právem, nýbrž skutečnost, že nájemní smlouva byla sjednána na neexistující předmět nájmu, který případně prokazatelně zanikl nejpozději v den kolaudace na základě podstatné změny předmětných prostor. Pokud pak zanikl nájem, muselo zaniknout věcné břemeno, pokud je zřizováno jako „břemeno užívání na základě nájemního vztahu“. Dále uvedla, že pro uzavírání smlouvy o věcném břemeni není podstatný právní, nýbrž faktický stav. Bez ohledu na to, zda tu byla nebo nebyla zkolaudovaná stavba, zde existovaly byty či kancelářské prostory odlišné od popisu, který je předmětem smlouvy o věcném břemeni. Podle dovolatelky je třeba z pohledu, zda předmět smlouvy (nájemní i o věcném břemeni) k rozhodnému datu existoval a zda následně nedošlo k jeho zániku, rozlišovat mezi nájemní smlouvou a smlouvou o věcném břemeni. Z pohledu nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 6. 2002 uvádí, že zánikem předmětu nájmu zaniká nájemní smlouva. Ve vztahu k věcnému břemeni pak jednak předmět věcného břemene ke dni podání návrhu na vklad neexistoval, jednak bylo věcné břemeno sjednáno jako „věcné břemeno užívání části nemovitosti na základě nájemního vztahu“. Tímto rozporem se soud nezabýval. Ve smlouvě bylo uvedeno, kolik metrů čtverečních prostor je předmětem věcného břemene. Pokud strany předvídaly, že dojde ke změnám a úpravám předmětu nájmu, měly uzavřít novou smlouvu. Věcné břemeno bylo vázáno na nájemní smlouvu, která však buď s ohledem na neexistující předmět nájmu nevznikla, nebo zanikla se zánikem předmětu nájmu podstatnou změnou v den kolaudace; tím nutně muselo zaniknout i „věcné břemeno nájmu“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě je dovolání již ve vymezení jeho přípustnosti vnitřně rozporné, neboť dovolatelka na straně jedné poukazuje na to, že právní otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, ale současně poukazuje na to, že rozhodné otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Požadavek, aby určitá právní otázka byla posouzena jinak, však předpokládá, že Nejvyšší soud již určité řešení právní otázky ve své rozhodovací činnosti přijal a dovolatel požaduje, aby se od tohoto řešení odchýlil. Z povahy věci je pak tento požadavek v rozporu s přípustností dovolání založenou na tvrzení, že určitou právní otázku dovolací soud dosud neřešil. Podle názoru dovolacího soudu však zřejmě dovolatelka poukazem na to, že „právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, směřuje k tomu, že má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího soudu. To však významově neodpovídá znění §237 o. s. ř., které pod formulací „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu překonán.
Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že dovolatelka nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je-li věcné břemeno platně sjednáno, neobstojí nájemní právo o stejném rozsahu. Její dovolací argumentace je však založena na tom, že ani nájemní smlouva, ani smlouva o zřízení věcného břemene nemohly být platně uzavřeny proto, že v nich byl sjednán předmět, který v době podpisu smluv neexistoval, a v případě, že by „snad existoval“, zanikl tím, že došlo stavebními úpravami k jeho zániku. Dále se opírá o to, že je-li z tohoto důvodu nájemní smlouva neplatná, musí být neplatná i smlouva o zřízení věcného břemene, neboť byla zřízena jako „věcné břemeno nájmu“, a s ohledem na obsah obou smluv bez nájemní smlouvy nemůže obstát.
Pro řešení této otázky dovolání není přípustné, protože odvolacím soudem řešená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Odvolací soud přejal přípustným způsobem skutková zjištění soudu prvního stupně (kterými je dovolací soud vázán) s právním závěrem, že účastníci uzavřeli dne 14. 6. 2002 smlouvu o zřízení věcného břemene, kde bylo věcné břemeno vymezeno jako „věcné břemeno bydlení v bytových a užívání a v rámci nájmu v nebytových prostorách domu v P. […] a dále v rozsahu oprávnění užívat výlučně prostory půdy uvedeného domu, v souladu s účely, ke kterým jsou kolaudovány a které k datu podpisu smlouvy tvoří půdní nebytové prostory o výměře 137,5 m 2 , ať již budou v budoucnu kolaudovány jakkoliv […] a dále vestavěný půdní byt o výměře 50 m 2 […]“. Dne 5. 6. 2002 sepsali zároveň účastníci smlouvu o nájmu bytových a nebytových prostor, kde měly být předmětem nájmu shodné prostory jako ty vymezené ve smlouvě o zřízení věcného břemene.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněném pod. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) dospěl k závěru, že zjišťuje-li soud obsah projevů vůle, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002), uvedl, že činí-li soud z projevu vůle účastníků (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Odvolací soud z obsahu obou listin (smlouvy o zřízení věcného břemene a nájemní smlouvy) zjistil, v jakých prostorech předmětné budovy lze vykonávat věcné břemeno a neshledal, že by tyto prostory ke dni podpisu smlouvy neexistovaly. Jestliže dovolatelka namítá, že tyto prostory neexistovaly ke dni podpisu obou smluv, nepřípustně tím zpochybňuje skutkový stav věci. Přehlíží však, že skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ]. Nadto dovolací soud podotýká, že věcné břemeno lze zřídit i k věci, která ještě neexistuje.
Jestliže pak dovolatelka namítá, že přestavba předmětných prostor způsobila jejich zánik, čímž zanikl nájemní vztah, což způsobilo i zánik oprávnění z věcného břemene, dovolací soud odkazuje na skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že vůlí stran bylo uzavřít obě smlouvy zvlášť s tím, že nájemní smlouva upraví podmínky užívání. Není určující, jak je formálně právní vztah vymezen („věcné břemeno spočívající v užívání v rámci nájmu“), roli zde spíše hraje jeho obsah. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba obě smlouvy posuzovat zvlášť a jejich propojení není natolik silné, aby odůvodňovalo neplatnost obou, přičemž odkaz na nájemní smlouvu působí toliko neplatnost tohoto ujednání, nikoliv celé smlouvy, nelze mu z pohledu přiměřenosti jeho úvah ničeho vyknout. Jeho postup je ostatně konformní se zásadou, že v případě pochybností je třeba dát přednost platnosti smlouvy před její neplatností [např. nález Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 37. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2006, pod číslem 84, str. 157)].
S ohledem na to, že nájemní smlouva byla v řešené věci shledána neplatnou proto, že vedle smlouvy o zřízení věcného břemene neobstojí, přičemž tento závěr dovolatelka nijak nezpochybňuje, zabýval se dovolací soud dále otázkou předestřenou dovolatelkou, jaký vliv měla na platnost smlouvy o zřízení věcného břemene skutečnost, že došlo k přestavbě předmětných prostor.
Otázkou, zda právo odpovídající věcnému břemeni užívání obytné místnosti zanikne, je-li budova, ve které se místnost nachází, přestavěna tak, že místnost, ke které bylo původně věcné břemeno zřízeno, již neexistuje, se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1304/2007 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 6512). Toto rozhodnutí lze v poměrech řešené věci vztáhnout i na prostory nebytové. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že „při posuzování této otázky nelze pominout účel osobních věcných břemen. Tato břemena zajišťují konkrétní potřebu oprávněné osoby na vymezenou dobu, a pokud tato doba není vymezena, pak na dobu života oprávněné osoby. Ten, kdo osobní věcné břemeno zřizuje, i ten, komu náleží odpovídající právo, jednají v důvěře, že jde o trvalé oprávnění; jeho zánik přichází do úvahy jen ze zákonných důvodů, přičemž při výkladu ustanovení tento zánik upravujících je třeba vycházet z funkce věcných břemen a z tradičních zásad ovládajících soukromé právo, zejména z požadavku na ochranu práv. Je-li prováděna přestavba budovy, ve které je místnost zatížená věcným břemenem, je oprávněný z tohoto věcného břemene účastníkem stavebního řízení [viz §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona č. 50/1976 Sb., §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona č. 183/2006 Sb.]. Jestliže stavební úřad oprávněného z věcného břemene ve stavebním řízení opomenul, nemůže tato okolnost být na újmu oprávněného (nápravou tohoto opomenutí a jeho stavebně právními důsledky se ovšem obecné soudy nemohou zabývat). Obdobnou otázkou se zabýval i býv. Nejvyšší soud ČSR, který v rozhodnutí ze dne 29. 9. 1927, sp. zn. Rv I 1373/27, vyslovil: ‚K obživnutí služebnosti bytu stačí, že se na téže stavební parcele, na níž byla shořelá budova, vybuduje nové stavení, v němž lze služebnost vykonávati‘. V tomto případě byla řešena otázka, zda služebnost zanikne, je-li po požáru zřízena nová budova, nicméně prostory zatížené služebností již v původním stavu neexistují. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: ‚…slova v předešlý stav nelze vykládati doslovně v ten smysl, že služebnost znovu ožije jenom tehdy, když služební věc, v souzeném případě obytná světnice, na témž místě v téže rozloze, výšce a v témž tvaru, jako předešlá byla zřízena. Stačí, že se na téže stavební parcele, na níž byla světnice shořelá, postaví stavení nové, v němž služebnost lze vykonávati, kteréhož názoru jest i nauka (viz Krainz, Věcné právo z r. 1923, pozn. 8 na str. 381 Stubenrauch), rozh. nejv. soudu víd. z 26. 1. 1892, čís. 482 sb. Glaser-Unger 14.088… Kdyby znění zákona mělo se vykládati v tak úzkém smyslu, jak to činí první soudce, vedlo by to k důsledkům, které zákonodárce jistě neměl na mysli a jistě jím nechtěl, by se vlastník služebné věci již nepatrnou odchylkou od původního stavu služebnosti zbavil, by hospodářsky silnější využil pouze hospodářsky slabšího, což by odporovalo citu spravedlnosti‘. Z uvedeného lze učinit závěr, že v případě, že budova, ve které je místnost zatížená věcným břemenem je přestavěna tak, že tato místnost již (s vlastnostmi uvedenými v právním úkonu zřizujícím věcné břemeno) neexistuje, věcné břemeno zanikne pro nemožnost výkonu jen v případě, že není možné uvedení věci do původního stavu a v budově není obdobná (nikoliv tedy jen totožná) místnost, ve které by bylo možno právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat. Je též třeba vzít v úvahu, zda oprávněné osobě byla poskytnuta možnost chránit své právo ve stavebním řízení.“
Jestliže došlo k přestavbě prostor, se kterou právní předchůdci žalobkyně navíc výslovně souhlasili, nemůže to mít samo o sobě za následek neplatnost smlouvy.
Dovolací soud navíc dodává, že smlouva o zřízení věcného břemene a nájemní smlouva směřovaly k tomu, že žalovaný předmětné prostory zrekonstruuje, na což vynaloží vlastní prostředky, a bude mu proto po určitou dobu zajištěno jejich bezplatné užívání. Pokud se za této situace žalobkyně, která udělila oprávnění žalovanému k provedení úprav na základě předmětných smluv, domáhá jejich neplatnosti proto, že byly tyto prostory zrekonstruovány, čímž mělo zaniknout zánikem věci i věcné břemeno, je její jednání v rozporu s dobrými mravy a naplňuje znaky zjevného zneužití práva (§8 o. z.).
Pokud konečně dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Jelikož nebylo možno žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu