ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.227.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 227/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Mlečice , se sídlem v Mlečicích 11, IČO: 00258903, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalovaným: 1) J. B. , zastoupenému JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Střelecká 26, a 2) Mgr. V. B. , o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 259/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2016, č. j. 18 Co 245/2016-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 4 C 259/2014-154, určil, že žalobkyně je vlastnicí id. ½ pozemku parc. č. st. 126/3 o v ýměře 567 m 2 , pozemku parc. č. 1464/25 o výměře 2 202 m 2 a pozemku parc. č. 1464/26 o výměře 445 m 2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných na LV č. 115 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 245/2016-189, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí id. ¼ předmětných pozemků dosud vlastnicky připsaných žalovanému 1), tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důkazy, které byly provedeny, je možné a přiměřené hodnotit tak, že se jí podařilo prokázat existenci kupní smlouvy; v této souvislosti poukazuje na navržené důkazy, z nichž vyplývá, že kupní smlouva musela být uzavřena. Je přesvědčena, že stát byl od roku 1960 v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, protože zcela evidentně se jako vlastník choval. I ohrazené pozemky v okolí školy a pod ní nemohly být v té době v osobním vlastnictví, protože se jednalo o budovy a pozemky, které byly určeny k veřejnému užívání a podle tehdejších zákonných předpisů musely být v socialistickém vlastnictví. Pozemky, na kterých se nachází obecně prospěšné stavby, nemohly být předmětem osobního ani soukromého vlastnictví. I kdyby nebyla uzavřena kupní smlouva, pak by byl stát v dobré víře o tom, že jeho vlastnictví je plně po právu a že je znemožněno osobní či soukromé vlastnictví. Ostatně podle §159 zákona č. 141/1950 Sb. nebylo možné zřídit trvalou stavbu na cizím pozemku jinak než na základě práva stavby; takové právo nebylo v daném případě „zcela jednoznačně zřízeno“. Jediným důvodem pro stavbu areálu budov školy tak musela být existující kupní smlouva. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že v tehdejší době byly zrušeny pozemkové knihy a že pozemky začaly být evidovány až v evidenci nemovitostí. Upozorňuje, že předmětné pozemky byly evidovány až do roku 2006, přičemž byl reflektován geometrický polohový plán z roku 1960. Nebylo naopak prokázáno, že žalovaní se stali dědici předmětných pozemků, když v rozhodnutí o dědictví není uvedena výměra pozemků ani jejich bližší specifikace. Rozhodnutí odvolacího soudu je chybné i v tom, že je postaveno na nesprávně uvedené výměře pozemku. Je však zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení vlastnictví v polovině původního pozemku, a to s ohledem na předmět příslušné kupní smlouvy. Chybně bylo posouzeno i vydržení vlastnického práva tím, že odvolací soud zdůraznil, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebyl stát vlastníkem předmětných pozemků, a proto účinností uvedeného zákona nemohlo přejít na žalobkyni vlastnické právo, přičemž sama žalobkyně nemohla sama vlastnické právo vydržet, neboť nebyla oprávněnou držitelkou. Žalobkyně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo neočekávané, když odvolací soud nevyzval účastníky k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Má pak za to, že se jí podařilo prokázat, že předmětné pozemky byly na základě kupní smlouvy z roku 1960 ve vlastnictví českého státu. Proto byl právní předchůdce či orgán žalobce (městský národní výbor) pověřen hospodařením na předmětných pozemcích. Právní posouzení je nespravedlivé, v rozporu se základy vlastnického práva a vede k vytvoření podstatné nespravedlnosti. Žalovaní měli sice v katastru zapsáno číslo parcelní předmětných pozemků, nikoliv však jeho výměru. Žalobkyně se domnívá, že k počátku běhu vydržecí doby došlo uzavřením kupní smlouvy, a proto k vydržení došlo v roce 1970; vzhledem k tomu se stala vlastnicí předmětných pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Dovolání není přípustné
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání, taková otázka se přitom nepodává ani z obsahu samotného dovolání, které je především rozsáhlou polemikou na úrovni skutkových zjištění, případně výčtem námitek, pro něž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, ovšem bez vymezení příslušné otázky přípustnosti dovolání a především pak bez zřejmého dopadu na posouzení této konkrétní věci; to však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy, kterou v roce 1960 měla právní předchůdkyně žalovaných převést na stát spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ na předmětných nemovitostech. Snaží-li se dovolatelka dovolací soud přesvědčit, že kupní smlouva byla ve skutečnosti uzavřena, je třeba zdůraznit, že okolnosti umožňující posouzení uzavření či neuzavření kupní smlouvy představují skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán. Není-li prokázáno uzavření kupní smlouvy, je zcela správný závěr, že se stát nemohl stát vlastníkem id. ½ předmětných pozemků na základě kupní smlouvy (převodu vlastnického práva).
Odvolací soud dále dovodil, že pokud nebyla prokázána existence kupní smlouvy, nemohl stát ani vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům. Tento závěr odpovídá judikatuře dovolacího soudu, která zdůrazňuje, že pro vznik oprávněné držby musí být dána existence titulu držby, na jehož základě by držitel mohl být v dobré víře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )]. Absentuje-li však jakýkoliv titul držby, pak nemohla být dána dobrá víra státu.
Nedospěl-li odvolací soud k závěru, že stát nabyl vlastnického právo k. ½ předmětných pozemků na základě kupní smlouvy či na základě jiného způsobu nabytí vlastnického práva, v poměrech dané věci zejména na základě vydržení vlastnického práva, je zcela přiměřený úsudek odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně se nemohla stát vlastnicí ½ předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Obstojí rovněž závěr odvolacího soudu, že samotná žalobkyně nebyla oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, a proto k nim nenabyla vlastnické právo. Odvolací soud správně zdůraznil, že pro nabytí oprávněné držby by musela žalobkyně disponovat (alespoň putativním) titulem; žádný takový titul však nebyl prokázán. Naopak žalobkyně i v dovolání opakovaně zdůrazňuje, že byla od 60. let seznámena se stavem věci (a s údajným uzavřením kupní smlouvy), když Místní národní výbor M. měl vykonávat správu předmětných pozemků. Lze tedy uzavřít, že pokud nebylo uzavření kupní smlouvy prokázáno, nemohla být žalobkyně vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastnicí id. ½ předmětných pozemků.
K námitce překvapivosti je třeba zdůraznit, že se jedná o vadu řízení, která však dovolacímu přezkumu v této fázi dovolacího řízení nepodléhá (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.). Toliko pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud je ve shodě s §213 o. s. ř. oprávněn přezkoumat zjištěný skutkový stav, je oprávněn dokazování doplnit i zopakovat, a proto pokud odvolací soud provedl dokazování, nemůže být postup odvolacího soudu a odlišné skutkové zjištění stran rozhodující skutečnosti (uzavření kupní smlouvy), která se ostatně řešila již před soudem prvního stupně, nijak překvapivé.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu