ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2636.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2636/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. G. , zastoupené JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Příční 4113/4, proti žalovaným: 1) M. B. a 2) P. B. , zastoupeným Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 218/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2015, č. j. 38 Co 336/2012-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Mojmíra Ohnoutky, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 C 218/2010-88, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí podle geometrického plánu č. 1897-91/2009 ze dne 25. 5. 2009 vyhotoveného Ing. Františkem Křížkem, a to pozemku parc. č. 666/506 o výměře 35 m 2 , parc. č. 666/533 o výměře 80 m 2 , parc. č. 666/534 o výměře 48 m 2 a parc. č. 666/535 o výměře 68 m 2 (dále jen „předmětné pozemky“), vše v katastrálním území V. nad M. – P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 38 Co 336/2012-200, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo by vyřešená právní otázka měla být posuzována jinak. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že v roce 1986 byla vyznačena hranice mezi pozemky v rozporu se stavem užívání, přičemž u tohoto šetření nebyla přítomná, byl zde přítomen toliko její syn, který k tomu neměl plnou moc. Není tak správné tvrzení, že žalobkyně byla s místním šetřením seznámena a nijak proti němu neprotestovala. Od roku 1933 do roku 2013 byly předmětné pozemky užívány ve vlastnické hranici určené geometrickým plánem z roku 1933 a situačním nákresem ze dne 30. 4. 1926, tudíž rozdílně, než je vlastnická hranice zanesena do katastru nemovitostí. V roce 2008 se žalobkyně od žalovaných dozvěděla o změně této hranice. Vede se tedy spor sousedů o určení vlastnické hranice, který byl řešitelný pomocí geometrického plánu, který si žalobkyně nechala vyhotovit. Právním důvodem držby předmětných pozemků bylo dědictví po matce, která zemřela 28. 2. 1986; matka žalobkyně nabyla tyto pozemky do držby na základě odstupní smlouvy ze dne 15. 3. 1954 od rodičů. Společně s právní předchůdkyní držela žalobkyně předmětné pozemky nepřetržitě od roku 1960 do roku 2008. Poukazuje na judikaturu, která připouští držbu i části sousedního pozemku. Dále upozorňuje, že odvolací soud bez povšimnutí přešel skutečnost, že žalobkyně v roce 2014 prodala městu V. nad M. část svého pozemku a další část prodala manželům S., takže na straně žalobkyně by měly vystupovat ještě další osoby; nadto se změnila výměra sporné části pozemků. Ze spisu se podává, že žalobkyně nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, na základě jaké skutečnosti odvozovala svou držbu předmětných pozemků. Pokud odvolací soud v tomto ohledu dospěl k opačnému závěru, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení; jinak měl rozhodnutí potvrdit. Pokud toto pochybení nechal odvolací soud bez povšimnutí, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i jeho rozhodnutí se stalo nepřezkoumatelné. Ani odvolací soud neposkytl patřičné poučení, nadto vyjasnění titulu držby náleží s ohledem na zásadu dvojinstančnosti do pravomoci soudu prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, přičemž v dovolání nejsou dány dovolací důvody žalobkyní uplatněné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat. Žádná právní otázka nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání, v němž žalobkyně shrnuje průběh řízení a svá skutková tvrzení, ta v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustně doplňuje o nové tvrzení, že se chopila držby předmětných pozemků na základě rozhodnutí o dědictví po své matce. Právní otázka se rovněž nepodává ani z poukazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, z něhož má vyplývat přípustnost vydržení části sousedního pozemku (tzv. připlocení); na závěru o nepřipuštění vydržení části sousedního pozemku však není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, neboť odvolací soud zdůraznil, že jako titul oprávněné držby neobstojí situační nákres z 30. 4. 1926, ani existence kamene v terénu, přičemž žalobkyně ani na výzvu soudu jiný titul, který by mohl zakládat její oprávněnou držbu, neuvedla.
Stran tvrzených vad řízení Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že neshledal žádnou právní otázku, na jejímž základě by bylo dovolání přípustné, ani dovolatelka ohledně tvrzených vad nevymezila právní otázku přípustnosti dovolání, dovolací soud ve shodě s §242 odst. 3 o. s. ř. nebyl v této fázi řízení oprávněn se jimi zabývat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Toliko na okraj dovolací soud uvádí, že pokud žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že v řízení měly vystupovat další osoby, pak ve své podstatě argumentuje ve svůj neprospěch, neboť naznačuje, že žalobě nemohlo být vyhověno pro nedostatek aktivní věcné legitimace, který přitom nemůže být odstraněn soudem ex officio , nýbrž toliko návrhem žalobkyně.
Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu