ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3135.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3135/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované SmART TRADE & ART s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Šífařská 1/3, identifikační číslo osoby: 62915339, zastoupené JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem v Praze 4, U Chmelnice 745/2, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 185/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 13 Co 278/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 C 185/2013-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. 69/1, zapsaného na listu vlastnictví č. 642 pro katastrální území H., P. 4, v rozsahu podle oddělovacího geometrického plánu Ing. Mileny Reiserové č. 1108-46/2011 ze dne 4. 1. 2012, potvrzeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, dne 19. 1. 2012 pod č. 75/12, nově označené jako parc. č. 69/17 a č. 69/18, vše katastrální území H., P. 4 – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 33 000 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 13 Co 278/2015-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování spisem bývalého Státního notářství pro Prahu 4 sp. zn. 4 D 841/81 (spis o projednání dědictví po otci žalobce), výpisem z evidence nemovitostí ze dne 24. 10. 1981 a notářským zápisem bývalého Státního notářství pro Prahu 4, zn. 4 N 684/83 a 4 NZ 17/84, se ztotožnil se soudem prvního stupně, že určovací žaloba není důvodná. Uvedený závěr založil v prvé řadě na absenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení. V této souvislosti poukázal na neúspěšnou snahu žalobce, jeho matky a sestry o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů v soudním řízení probíhajícím v roce 1992. Připomenutím závěru rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, konstatoval, že žalobce určovací žalobou nepřípustně obchází restituční předpisy. I přes absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě se odvolací soud dále zabýval věcnými důvody určovací žaloby, a to z podnětu tvrzení žalobce, že se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě darovací smlouvy uzavřené s jeho matkou, která vlastnické právo k nim vydržela. S odkazem na §130 odst. 1 a 2 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), které s ohledem na přechodné ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), na posouzení předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením aplikoval, dospěl k závěru, že žalobce a ani jeho právní předchůdci vlastnické právo pro nedostatek oprávněné držby vydržet nemohli. Uvedl, že otci žalobce byl v roce 1962 z celé vyvlastněné usedlosti vrácen pouze dům a část pozemku č. kat. 57, která byla po rozdělení označena jako č. kat. 57/2. Tento pozemek však k nynějšímu pozemku č. parc. 69/1, jehož dvou částí se sporné určení týká, vůbec nepřiléhal, o čemž byl žalobce, jeho matka i sestra informováni. Matce žalobce pak tato skutečnost musela být rovněž známa z darovací smlouvy, kterou od žalobce a jeho sestry nabyla v roce 1984 vlastnické právo k domu a k pozemku parc. č. 57/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uvedl, že odvolací soud vyřešil procesní i hmotněprávní otázky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a dále při zkoumání předpokladů vydržení nepřihlédl k novému pojetí institutu dobré víry (§7 o. z.), přičemž se jedná o otázku, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena.
Žalobce připomněl, že odvolací soud založil závěr o neopodstatněnosti žaloby na jiných důvodech než soud prvního stupně. Pokud se po doplněném dokazování s rozsudkem soudu prvního stupně v závěru o absenci putativního titulu nezbytného k oprávněné držbě neztotožnil a hodlal své rozhodnutí založit na jiných důvodech, neměl rozhodnout meritorně, tedy prvoinstančně, ale měl prvostupňový rozsudek, jak žalobce navrhl v odvolání, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této souvislosti připomněl závěry o potřebě dodržení zásady dvouinstančnosti vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Namítal dále, že rozsudek odvolacího soudu je v základním závěru o absenci oprávněné držby jeho matky pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Matka držela spornou část pozemku v dobré víře od roku 1984 do roku 1997, a nerušeně ho i užívala v nezpochybňovaných hranicích vymezených v terénu hraničními zdmi a v souladu s jejich podobou zachycenou v katastrální mapě. Žalobce dále namítal, že odvolací soud nerespektoval §3030 a §7 o. z. a vycházel z pojetí dobré víry, které vyplývalo z právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013. Vzhledem k závěru, že dobrá víra se nepresumuje, přenesl tíhu důkazního břemene na opačnou stranu sporu, tedy na žalobce. Nesouhlasil rovněž s tím, že by do poměrů projednávané věci dopadal závěr vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Vysvětlil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům odvozuje od matky, která je nabyla vydržením. Na ni se možnost postupovat podle restitučních předpisů nevztahovala, protože při absenci příbuzenského poměru k původnímu vlastníku (rodiče žalobce byli rozvedeni) nebyla oprávněnou osobou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 14. 5. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není v projednávané věci přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu není v řešených právních otázkách v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Na právní otázku, kterou považuje dovolatel dále za dosud neřešenou, již dovolací soud v rozhodovací praxi reagoval a rozhodnutí odvolacího soudu není s přijatým řešením v rozporu. Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i přesto, že závěr o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě nelze v poměrech projednávané věci o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, opřít.
Námitku žalobce o porušení zásady dvouinstančnosti řízení odvolacím soudem nelze zohlednit, neboť vystihuje případ vady řízení (nesprávného procesního postupu soudu). Od 1. 1. 2013 se nejedná o samostatně uplatnitelný dovolací důvod, kterým může od uvedeného data být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V řízení o dovolání přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci teprve tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Kromě uvedeného, odkázal-li žalobce na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, je třeba k tomu uvést, že ty byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu překonány – i vzhledem ke skutečnosti, že citovaný rozsudek vycházel z úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, v níž se i ve sporných řízeních prosazovala zásada úplné apelace, což bylo v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ve vztahu ke způsobu rozhodování odvolacím soudem explicitně vyjádřeno – závěrem obsaženým v rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. V něm Nejvyšší soud uvedl, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V poměrech projednávané věci navíc platí, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nijak nepodává, že by se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a jeho právní předchůdci nevykonávali oprávněnou držbu předmětných pozemků, neboť nebyli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i ve vztahu k titulu, z něhož mohli dovozovat, že zakládá jejich vlastnické právo k drženému pozemku. Odvolací soud, jenž doplnil dokazování sdělením části obsahu spisů bývalého Státního notářství pro Prahu 4, závěry soudu prvního stupně o absenci dobré víry matky žalobce v existenci titulu, byť putativního, rozšířil. Nemůže být proto, třebaže opět míří na vadu řízení, shledána relevantní ani námitka žalobce, že v závěru o absenci dobré víry matky žalobce je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Tvrzená skutečnost o nepřetržité držbě pozemku od roku 1984 až 1997 v určitých hranicích neměla totiž bez dobré víry „se zřetelem ke všem okolnostem“ pro vydržení vlastnického práva žádný právní význam.
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě založena na závěru, že posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49). V rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Nejvyšší soud uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Opakovaně je dovolacím soudem připomínán i závěr, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Na uvedená rozhodnutí, jejichž závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu bez výhrad aprobovány, odkazuje Nejvyšší soud i v recentní rozhodovací praxi při posuzování dobré víry jako předpokladu imanentnímu oprávněné držbě ústící v nabytí vlastnického práva vydržením v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 (shora uvedené závěry jsou reflektovány například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 361/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016).
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též §101 odst. 1 a §120 odst.1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hypotéza hmotně-právní normy rovněž vymezuje vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Z logiky sporného řízení rovněž vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015).
Dopad právní úpravy držby a vydržení v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, podle něhož se posuzuje i tvrzené vydržení vlastnického práva žalobcem, popřípadě jeho právním předchůdcem, k němuž mělo dojít před uvedeným datem, rovněž jako judikaturu, která tuto úpravu reflektuje, žalobce v poměrech projednávané věci zpochybnil. Poukázal přitom na §3030 o. z., jehož prostřednictvím měl odvolací soud přihlédnout k §7 o. z., podle něhož se dobrá víra presumuje. Uvedl, že při posuzování dobré víry odvolací soud obrátil důkazní břemeno a chybně jím zatížil žalobce. V souvislosti s přehlédnutím těchto ustanovení odvolacím soudem žalobce vymezuje důvod přípustnosti dovolání poukazem na judikaturou dosud neřešenou otázku aplikace základních zásad obsažených v §1 až §14 o. z. (prostřednictvím přechodného ustanovení §3030 o. z.), a to i na právní vztahy vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dovolání žalobce z uplatněného hlediska otázky hmotného práva rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené není přípustné, neboť dovolací soud se již užitím §1 až §14 o. z. na právní vztahy vzniklé za účinnosti předchozí právní úpravy zabýval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, jenž byl publikován pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku dovolací soud, mimo jiného, uvedl, že zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o. z., tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31.12.2013 se i v době od 1.1.2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31.12.2013 účinných) „dosavadních právních předpisů" - není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31.12.2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31.12.2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Z citovaného rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že žalobcova námitka nemůže ani z věcného hlediska obstát (pokud se žalobce domáhal změny rozložení důkazního břemene ve vztahu k tvrzení o existenci dobré víry) a odvolací soud postupoval zcela správně, jestliže důsledně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013 a implicitně rovněž i judikaturu dovolacího soudu o potřebě posuzování dobré víry se zřetelem ke všem objektivně daným okolnostem.
Existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení jako předpokladu pro úspěch určovací žaloby je třeba zkoumat ve vztahu k osobě žalujícího optikou konkrétních skutkových tvrzení, která byla v žalobě uplatněna. Judikaturou přijatá řešení nemohou být vždy univerzálně použitelná, což platí i pro případ posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce v projednávané věci. Odvolací soud, vedle věcných důvodů, které jej vedly k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, dovodil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, že žalobce nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem, neboť jejím prostřednictvím obchází restituční předpis. Proti tomuto závěru žalobce v dovolání brojil s poukazem na skutečnost, že navrhované určení odvíjel od vydržení vlastnického práva osobou, jež nemohla být při absenci zákonem předpokládaného vztahu k původnímu vlastníku oprávněnou osobou podle restitučních předpisů. Této námitce nelze upřít důvodnost, byť v konečném důsledku nemůže nijak závěr o nepřípustnosti dovolání ovlivnit. Lze nicméně konstatovat, že odvolací soud přihlédl k judikatornímu závěru, který nebylo možné v poměrech konkrétní věci na posouzení existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě použít.
Základ problematiky vztahu ochrany vlastnického práva podle tzv. restitučních a obecných právních předpisů dovolací soud vyložil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. V navazujícím usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, dovolací soud uvedl, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejenom v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale ani v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud se osoba prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhala, prostřednictvím určovací žaloby se může domáhat ochrany vlastnického práva pouze tehdy, jestliže se v daném případě nejednalo o tzv. restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Žalobce se v řízení domáhal určení vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě tvrzení, že jeho matka vlastnické právo k nim vydržela již k 1. 1. 1992, neboť tyto měla v oprávněné držbě již před uvedeným datem nejméně od roku 1984, kdy je nabyla darovací smlouvou od žalobce a jeho sestry. Dovozoval, že si mohla do délky vydržení doby započítat i držbu předmětných pozemků předchozího oprávněné držitele, otce žalobce, který se jí ujal poté, kdy mu v roce 1963 byla část vyvlastněných nemovitostí vrácena. Odvolací soud při posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě přihlédl, mimo jiného, ke skutkovému zjištění, že se žalobce, jeho matka a sestra v roce 1992 neúspěšně domáhali vydání stodoly s pozemkem patřící do původní zemědělské usedlosti podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak nebyli úspěšní. Část nárokovaných nemovitostí byla totiž vydána, zřejmě nedopatřením, jiné oprávněné osobě, jež uplatnila restituční nárok na jiný majetek. Řízení o restituční žalobě bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 8. 1994, sp. zn. 16 C 27/92, zastaveno, neboť žaloba nebyla způsobilá projednání. Restitučním titulem přitom byl vyvlastňovací výměr, na jehož základě přešla celá zemědělská usedlost, vyjma později vráceného domu a pozemku parc. č. 57/2, do vlastnictví státu.
Domáhal-li se žalobce v tomto řízení určení vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě originárního způsobu jeho nabytí, tj. vydržením (bez zřetele k tomu, že právní konstrukce o tom, že vydržela-li vlastnické právo k pozemkům matka žalobce, musel je vydržet i žalobce jako její právní nástupce, je chybná), aniž by s tím spojoval jakékoliv restituční souvislosti, nebyla zde žádná překážka k tomu, aby se nemohl domáhat ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů, tj. v daném případě prostřednictvím určovací žaloby podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 371/2011).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že ačkoliv lze v obecné rovině připustit, že žalobce mohl mít na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem, zcela zřejmě by jí nemohlo být vyhověno z věcných důvodů, které odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil.
Tvrdil-li žalobce, že jeho matka vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela již k 1. 1. 1992, pak mohl žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt také pouze vydržením, neboť netvrdil, že by po 1. 1. 1992 uzavřel s matkou jakoukoliv převodní smlouvu, která by byla právním titulem i pro převod vlastnického práva k pozemkům, jež jsou předmětem určovací žaloby. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že oprávněný držitel si nemůže do vydržecí doby započíst dobu, po kterou oprávněnou držbu vykonával jeho právní předchůdce, pokud již ten vlastnické právo po završení běhu vydržecí doby vydržel. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 12. 2005, spisová značka 22 Cdo 2128/2005 , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“ Obdobný závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 .
V případě výše popsané situace by u žalobce započal běh celé vydržecí desetileté doby od okamžiku, kdy by se oprávněné držby pozemků ujal, tj. v roce 1997, kdy jeho matka darovala žalobci a jeho sestře dům s pozemkem parc. č. 57/2. Darovací smlouva z uvedeného roku by tak mohla být putativním titulem ve vztahu k předmětným pozemkům, pokud by se k nim žalobce ujal oprávněné držby a vykonával ji po celou vydržecí dobu deseti let.
Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, v němž vyslovil závěr, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
Kvalifikovaná držba u žalobce nemohla nastat ze dvou důvodů. Ve vztahu k předmětným pozemkům jako celku na základě putativního titulu (darovací smlouvy z roku 1997) proto, že byl obdarován pouze ideálním spoluvlastnickým podílem na domu a pozemku parc. č. 57/2, a dále, což je pro věc právně významnější, proto, že v roce 2001 vedl korespondenci o narovnání právního vztahu k předmětným pozemkům s osobou, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako jejich vlastník, což jeho dobou víru, že je oprávněným držitelem předmětných pozemků zpochybnilo. Případ vydržení contra tabulas nepřicházel v úvahu, neboť žalobce byl o stavu zápisu informován a na podkladě této informace inicioval jednání se zapsaným vlastníkem předmětných pozemků (s jeho tehdejším statutárním zástupcem).
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu by i z hlediska právních otázek, jejichž řešení vyplývá z jeho odůvodnění v intencích uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, plně obstál.
Protože žalobce napadl dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu (potvrzující výrok se vztahoval i na výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně), přezkoumal dovolací soud dovolání z hlediska jeho přípustnosti i ve vazbě na předmětnou část výroku I. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [ po 1. 1. 2014 se jedná o §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo potvrzeno rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 33 000 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce některé z hledisek přípustnosti dovolání směřujícího proti předmětné části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu řádně vymezil.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu