ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3574.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3574/2017-748
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. S. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137/8, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 400/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2017, č. j. 32 Co 454/2016-713, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 6 C 400/2009-658, přikázal z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“), do výlučného vlastnictví žalobce barevný televizor značky D. v hodnotě 2 500 Kč, ledničku plus mrazničku značky Z. v hodnotě 7 000 Kč a do výlučného vlastnictví žalované ložnicovou nábytkovou sestavu vyrobenou na zakázku (1 stěna, 2 noční stolky, 1 manželská dvojpostel) v hodnotě 2 000 Kč, hnědý koberec z ložnice v hodnotě 300 Kč, kuchyňskou linku hnědé barvy palubkového provedení v hodnotě 2 000 Kč, kuchyňský stůl hnědé barvy v hodnotě 400 Kč, kuchyňský oválný stůl v hodnotě 1 500 Kč, 4 ks kuchyňských židlí v hodnotě 600 Kč, kuchyňskou myčku značky A. bílé barvy v hodnotě 7 000 Kč, elektrický kuchyňský sporák značky G. bílohnědé barvy v hodnotě 1 000 Kč, elektrickou digestoř bílé barvy v hodnotě 300 Kč, pultový mrazák bílé barvy v hodnotě 500 Kč, obývací stěnu na zakázku v hodnotě 3 000 Kč, sedací soupravu světlezelené barvy (v sestavě 3+2+1, kovové nohy) v hodnotě 6 000 Kč, koberec velikosti 5x15 m v hodnotě 1 500 Kč, šatní skříň černé barvy se zrcadlem v hodnotě 5 000 Kč, konferenční stolek v hodnotě 500 Kč, televizní stolek černé barvy v kombinaci se skleněnými dvířky v hodnotě 1 400 Kč, videorekordér značky P. černé barvy v hodnotě 2 000 Kč, videokameru značky P. černé barvy v hodnotě 10 000 Kč, elektrickou automatickou pračku značky E. bílé barvy v hodnotě 6 000 Kč, 2 skříně na účetnictví světlehnědé barvy v hodnotě 4 000 Kč, koberec zelené barvy neuvedené velikosti v hodnotě 2 000 Kč, sekačku na nízkou trávu motorového provedení v hodnotě 2 500 Kč, sekačku na vysokou trávu značky V. motorového provedení v hodnotě 10 000 Kč, malotraktor domácí výroby v hodnotě 5 000 Kč, osobní automobil F. M., RZ, v hodnotě 190 000 Kč (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal veškerá práva a povinnosti vztahující se k podniku pod IČO v hodnotě 289 873 Kč (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal veškerá práva a povinnosti vztahující se k podniku pod IČO v hodnotě 1 244 556 Kč (výrok III.). Přikázal žalované zaplatit debetní zůstatek na účtu u Komerční banky ve výši 19 640,20 Kč (výrok IV.). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 580 975,90 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a uložil jim povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok VII.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 32 Co 454/2016-713, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se do výlučného vlastnictví žalované nepřikazuje osobní automobil F. M., RZ, v hodnotě 190 000 Kč; a potvrdil výrok I. ve zbývajících částech a výroky II., III., IV. a V. (výrok I.). Uložil žalované povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 76 544,60 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 1 221 Kč (výrok IV.). Dále rozhodl o tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 44 576,40 Kč (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodovací praxi soudu nebyla dosud řešena. Uvádí, že žaloba o vypořádání SJM byla soudu prvního stupně doručena faxovou zprávou poslední den zákonné tříleté lhůty. Namítá, že však nebyly splněny základní procesní předpoklady k projednání této žaloby, neboť faxová zpráva nebyla ve lhůtě 3 dnů doplněna o řádné podání. Byla sice po dvou dnech doplněna elektronickým podáním, avšak žalovaná má pochybnost o tom, zda obsahovalo veškeré zákonem stanovené náležitosti ve smyslu tehdejšího §42 odst. 5 o. s. ř., tedy zda bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Doplněné elektronické podání je sice na titulní straně opatřeno razítkem soudu „podpis ověřen“, avšak z emailové zprávy nevyplývá, že tato zpráva byla podepsána zaručeným elektronickým podpisem. Uzavírá, že soudy nižších instancí nesprávně právně posoudily otázku splnění podmínek zahájení řízení a podmínku samotné projednatelnosti podané žaloby.
Odvolací soud dále nesprávně určil hodnotu podniku žalobce a žalované a v důsledku toho nesprávně stanovil částku, kterou žalované přikázal zaplatit žalobci na vypořádání, když rozhodl, že se osobní automobil F. M., registrační značky (dále jen „předmětný automobil“) nepřikazuje do výlučného vlastnictví žalované. Zároveň však nezměnil povinnost žalované nahradit jeho hodnotu do SJM. Polemizuje přitom se skutkovými závěry odvolacího soudu o neplatnosti převodu automobilu na syna.
Odvolacímu soudu též vytýká nesprávný postup při stanovení hodnoty podniku žalované, když do této hodnoty nezahrnul tvrzenou půjčku od J. B. (dále jen „předmětná půjčka“). V souvislosti s údajnou neexistencí předmětné půjčky se odvolací soud měl též vypořádat s otázkou, kde žalovaná získala peněžitou částku na úhradu svých závazků z podnikání. Konečně se vyjadřuje k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Považuje ho za nesprávné, jestliže odvolací soud ve výroku III. konstatuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, aby vzápětí ve výroku V. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nadto v tomto řízení je obtížné hovořit o úspěchu nebo neúspěchu žalobce ve věci; to se týká i rozhodnutí o nákladech řízení státu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena“, tuto otázku však nijak nekonkretizuje a její existence se nepodává ani z obsahu dovolání. Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné. Dovolání samo pak je ostatně toliko polemikou se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením dokazování, přičemž tvrzené nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelka odvíjí právě od jí naznačovaného jiného skutkového stavu a hodnocení dokazování.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ve věci není naplněn ani uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná především namítá, že nebyla správně posouzena otázka splnění podmínky zahájení řízení na návrh.
Pokud žalovaná v dovolání vymezuje jako důvod dovolání to, že původní žalobu podanou telefaxem žalobce řádně nedoplnil a že elektronickému doplnění žaloby chybí zaručený elektronický podpis, a řízení tak mělo být zastaveno, dovolací soud uvádí, že žalovaná touto námitkou vystihuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť její argumentace směřuje k tomu, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo potřeba. Přípustnost dovolání na této otázce nemůže být založena. Jako zvláštní prostředek ochrany proti této vadě slouží žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud by se takovou vadou mohl zabývat jedině tehdy, shledal-li by dovolání z jiného důvodu přípustným.
Žalovaná též uplatnila námitky, které směřují do zjištěného skutkového stavu věci a do hodnocení důkazů. Jde zejména o námitky, že odvolací soud nezahrnul předmětný automobil do podniku žalobce, neboť na základě hodnocení důkazů shledal jeho převod neplatným, a přitom nezměnil povinnost žalované jeho hodnotu do SJM nahradit a že nesprávně stanovil výši vypořádacího podílu, když nezahrnul tvrzenou půjčku do hodnoty podniku žalované. Přehlíží však, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ], a rovněž to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ]. Navíc z dovolání ani není patrné, v čem spatřuje ohledně těchto námitek jejich přípustnost.
Odvolací soud ostatně výslovně vycházel z toho, že právě pro neplatnost převodu „osobní automobil zůstal, a to bez vlivu na hodnotu, součástí podniku žalobce“. Výhrady vůči ceně podniku pak dovolacímu přezkumu vůbec nepodléhají, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (uveřejněném pod č. C 11 045–11 049 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), vysvětlil, že „zjištění ceny podniku je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Při určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“ Dovolání se však omezuje toliko na námitku nesprávné ceny podniku bez jakékoliv vazby na metodiku znaleckého posudku.
Ohledně argumentu, že odvolací soud měl zkoumat, z jakých jiných zdrojů žalovaná vzala prostředky ke splacení svých závazků, když uzavřel, že předmětná půjčka neexistovala, dovolací soud podotýká, že i v řízení o vypořádání SJM se uplatňuje projednací zásada; soud tedy obecně není povinen zjišťovat skutkové okolnosti, pokud je účastníci netvrdí.
Dále žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když na jedné straně ve výroku III. konstatuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, aby vzápětí ve výroku V. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání obecně přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V první řadě je nezbytné zdůraznit, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení mezi účastníky není ve shodě s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání objektivně přípustné, neboť jimi bylo v součtu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015 (oba dostupné na www.nsoud.cz )] rozhodnuto o částce nepřevyšující 50 000 Kč.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ostatně není dovolacímu soudu zřejmý smysl dovolací argumentace, neboť odvolací soud výslovně konstatoval, že žalobce by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tuto mu však (z důvodů uvedených v rozsudku odvolacího soudu nepřiznal). Tímto postupem však žalovaná nemohla doznat žádné újmy, neboť její argumentace vůbec nesměřuje k závěru, že by (snad) měla být přiznána náhrada nákladů řízení jí.
Stran rozpornosti výroků III. a V. rozsudku odvolacího soudu odkazuje dovolací soud na svoji judikaturu, ze které se podává, že i když splnění předpokladů materiální vykonatelnosti rozhodnutí, podle něhož má být nařízen výkon rozhodnutí, musí vyplývat z výroku rozhodnutí, lze tento výrok vykládat v souvislosti se záhlavím nebo s odůvodněním, jestliže jimi je obsah výroku blíže ozřejměn a je možné s jejich pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1119/2004 (uveřejněné pod č. C 2 922 v Souboru)]. Dovolací soud připouští, že ze samotného výroku III. rozsudku odvolacího soudu není jednoznačně patrno, k nákladům kterého řízení se vztahuje, v odůvodnění však odvolací soud uvádí, že „rozhodoval znovu o nákladech řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů“ a že „nepřistoupil k jinému rozhodnutí o nákladech řízení … než soud prvního stupně“. Pokud z výroku V. explicitně plyne, že se vztahuje k nákladům odvolacího řízení, pak se výrok III. logicky vztahuje k potvrzení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Učiněný závěr ostatně podporuje §224 odst. 2 o. s. ř., podle něhož „změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně“. Je-li tedy z výroku V. zřejmé, že se vztahuje k nákladům odvolacího řízení, výrok III. se pak logicky váže k nákladům řízení před soudem prvního stupně.
K námitce obtížnosti určení úspěchu nebo neúspěchu ve věci dovolací soud uvádí, že ve své judikatuře zcela ustáleně a bez jakýchkoliv pochybností vychází při rozhodování ve věcech vypořádání společného jmění manželů z §142 odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč se rozhodl přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci (i proč nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků). Přitom rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Žalovaná ostatně ani zde nevymezila otázku přípustnosti dovolání a dovolání ani v této části neobsahuje žádnou konkrétní polemiku se závěry odvolacího soudu, ve vztahu k níž by bylo možné uvažovat o vymezení přípustnosti dovolání. Obstojí-li výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, obstojí v dané věci i výroky o náhradě nákladů řízení státu již z toho důvodu, že i k nim dovolání jakoukoliv věcnou polemiku se závěry odvolacího soudu postrádá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu