ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3649.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3649/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. M. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalovanému P. P. , zastoupenému Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 163/2008, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 29 Co 94/2015-739, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 29 Co 94/2015-739, se ve výroku II. a v části výroku I., ve které Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 13 C 163/2008-683, ve výroku VI., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 13 C 163/2008-683, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek ve výši 81 373,29 Kč na penzijním připojištění žalobkyně u Penzijního fondu KB a. s. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek ve výši 80 769,72 Kč na sporožirovém účtu vedeném na jméno žalovaného u ČS a.s., zůstatek ve výši 1 153,34 Kč na spořícím účtu žalovaného u KB a. s., a obchodní podíl ve společnosti Šemánovická Nostalgie, spol. s r.o. v hodnotě 20 000 Kč. Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 10 275 Kč. Žalobkyni uložil zaplatit státu částku 10 000 Kč na soudním poplatku a částku 67 020 Kč na nákladech řízení. Žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 29 Co 94/2015-739, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává dovolání žalovaný i žalobkyně, přičemž žalovaný podává dovolání pouze do výroku o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, když se při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od zákona i od ustálené rozhodovací praxe. Formuluje devět otázek, kterými dovolání odůvodňuje. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a ve věci sám rozhodl.
Žalovaný v dovolání proti výroku I. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu náhrady nákladů řízení mezi účastníky, a dále proti akcesorickému výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., a to výlučně ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, a dále ve výroku II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K dovolání žalobkyně uvádí Nejvyšší soud následující:
V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek), které účastníci učinili předmětem řízení v zákonem stanovené lhůtě. Soud není povinen ani oprávněn účastníky řízení poučovat o tom, jaký majetek a v jaké lhůtě mají navrhnout k vypořádání. Důkazní břemeno leží zásadně na tom účastníku, který žádá konkrétní majetkovou hodnotu vypořádat. V posuzovaném případě není na místě aplikace ust. §144 o. s. ř. Jde o případ tzv. vyvratitelné právní domněnky. Její význam je v tom, že pokud některý z manželů tvrdí, že určitý majetek (např. určitá věc) je v jeho výlučném vlastnictví, a jeho vztah k tomuto majetku nebude prokázán, bude platit zákonná domněnka, že jde o součást společného jmění manželů. Z hlediska dokazování platí, že ten, kdo v soudním řízení tvrdí, že určitá majetková hodnota je součástí společného jmění manželů, musí tvrdit a prokázat, že byla nabyta za trvání manželství. Je-li takové nabytí dokázáno, pak je na tom, kdo přesto tvrdí, že o součást společného jmění nejde, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které mají za následek výluku ze společného jmění manželů. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by veškeré tvrzené hodnoty byly nabyty za trvání manželství, popř. byly přímo součástí společného jmění manželů. Z tohoto důvodu neunesla důkazní břemeno a právní domněnka jí nesvědčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, veškerá i dále citovaná rozhodnutí jsou uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Aplikace ust. §136 o. s. ř. není v daném případě možná, jelikož soud nemůže použít vlastní úvahu v tak odborných otázkách, jako je účetnictví a hospodaření společnosti, zejména v případě, kdy pro dané skutečnosti byly vypracovány dva znalecké posudky, ze kterých je nutné vycházet (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Závěry znaleckého posudku jsou skutkovými zjištěními, kterými není dovolací soud oprávněn se zabývat.
Co se týče tvrzených úrokových výnosů z pohledávek manželů, dospěl odvolací soud správně k závěru, že ohledně nich neunesla žalobkyně důkazní břemeno. Rozsah úrokových výnosů na jednotlivých účtech se nepodařilo zjistit ani revizním znaleckým posudkem. Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení §166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014).
Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním skutečnost, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1126). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97), a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Relevantní nejsou ani námitky žalobkyně, které směřují do postupu znalce a do závěrů vypracovaných posudků o účetnictví a hospodaření žalovaného, stejně tak, jako nezohlednění některých zápočtů, úrokových výnosů a jiných majetkových pohybů v konečném rozhodnutí soudů. Obsahem těchto námitek je totiž pouhá polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu a hodnocením důkazů. Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Nedůvodná je i námitka vadného právního posouzení rozhodnutí přijatých žalovaným při působnosti valné hromady společnosti NOVA – rekonstrukce budov se zaměřením na památky spol. s r. o. Nejvyšší soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012, zaujal názor, že „…v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným přezkoumávat nelze”.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak namítá žalobkyně. Její dovolání proto není přípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalovaného uvádí Nejvyšší soud následující:
Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky nezohlednil odvolací soud judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v otázce náhrady nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle odvolacího soudu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů s tím, že „každému z účastníků se dostalo poloviny společného majetku, nelze tedy hovořit o převážném úspěchu některého z nich“.
Není sporu o tom, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů se má rozhodovat o nákladech řízení podle úspěchu ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11). Restriktivní výklad otázky úspěchu ve věci zúžený pouze na výjimečné případy disparity podílů účastníků nemá oporu v zákoně a je rovněž v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, který rozhoduje o náhradě nákladů řízení v uvedených věcech podle zásady úspěchu ve věci a náhradu přiznává i v případech, kdy jsou podíly účastníků stejné (např. usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013). Případná rovnost podílů by měla být pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka. Soud by měl zohlednit i to, že žalobkyně požadovala vypořádat i majetkové hodnoty, které prokazatelně nebyly součástí společného jmění manželů, a že sama majetkové hodnoty, které nabyla během manželství se žalovaným, do vypořádání nenavrhla. Současně by měl soud zohlednit postoj žalovaného ve sporu v tom směru, že měl za to, že po tolika letech, co ukončili společné soužití se žalobkyní, již není nutné cokoliv vypořádávat. To je také jeden z důvodů, proč jeho nároky byly vzneseny až po uplynutí tříleté lhůty pro vypořádání společného jmění. Z celého průběhu řízení je patrné, že vypořádání nebylo možné řešit jinak než soudně. Žalobkyně v průběhu řízení ve svých návrzích žádala vypořádat čím dál tím vyšší finanční částky, čímž došlo k nutnosti vypracování dvou znaleckých posudků. Z důvodů na straně žalobkyně tedy výrazně vzrostly náklady řízení.
S ohledem na uvedený právní názor je třeba přisvědčit dovolateli, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu, tedy ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Při rozhodování o nákladech řízení přihlédne odvolací soud i nákladům řízení dovolacího.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu