ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3694.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3694/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. M. Z. , zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovanému K. P. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 51, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 5/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, takto:
I. Výrok I. písm. a) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 92 573,88 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Střelečka.
II. Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 572,70 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Střelečka.
III. Výrok I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, se mění tak, že:
a) žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 24 430,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
b) žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 97 222,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 12 C 5/2013-141, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitosti – stavbě – stojící na pozemku parc. č. st. 267, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou, na LV 1191 pro obec a k. ú. R. v O. h., tuto nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 1 400 000 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 61 826,50 Kč (výrok IV.) a žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 59 826,50 Kč (výrok V.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně požadovala zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví ke stavbě stojící na pozemku parc. č. st. 267, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou, na LV 1191 pro obec a k. ú. R. v O. h. (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“), přikázáním této nemovitosti za přiměřenou náhradu do výlučného vlastnictví žalovaného. Výši náhrady následně specifikovala částkou 1 715 000 Kč. Žalovaný s navrženým vypořádáním souhlasil za podmínky, že budou rovněž vypořádány vzájemné pohledávky žalobkyně, jejích rodičů a žalovaného, jinak požadoval reálné rozdělení věci. Po provedení důkazu znaleckým posudkem, za kterého vyplynulo, že rozdělení věci není dobře možné, žalovaný souhlasil s přikázáním předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Neztotožnil se však s výší náhrady požadované žalobkyní. Na základě znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku byla výše přiměřené náhrady stanovena na 1 400 000 Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že by měla být tato částka kvůli dluhu váznoucím na nemovitosti snížena o 250 000 Kč.
Podle soudu prvního stupně neměl žádný z účastníků ve věci převážný úspěch. Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že stavbu je možné rozdělit a spoluvlastnictví tímto způsobem vypořádat. Ani žalobkyně nebyla zcela úspěšná, neboť žádala vyplatit vyšší vypořádací podíl (přiměřenou náhradu), než jaká jí byla přiznána, přičemž výše přiměřené náhrady byla stanovena na základě revizního znaleckého posudku vypracovaného na návrh žalovaného. Přihlédl k jednání účastníků řízení, které probíhalo před zahájením soudního řízení, a v rámci kterého žalovaný souhlasil s návrhem žalobkyně zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, avšak spornou se stala výše přiměřená náhrady. Výše této náhrady stanovená soudem ovšem neodpovídá předžalobnímu návrhu žalobkyně ani žalovaného. Soud prvního stupně uzavřel, že žádný z účastníků neměl ve věci převážný úspěch a rozhodl, že žádný z účastníků nemá podle §142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 157 153 Kč a ve výrocích IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 121 653 (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 099 Kč (výrok III.).
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se od samého počátku domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž výši přiměřené náhrady upřesnila v průběhu řízení na základě znaleckých posudků. Žalobkyně tedy měla ve věci plný úspěch a podle §142 odst. 1 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů řízení. Ze stejných důvodů rozhodl odvolací soud obdobně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I. a III., podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně měla v řízení plný úspěch (a tudíž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení a žalovanému byla uložena povinnost nahradit náklady státu), jelikož odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci. Žalovaný se nedomáhal zamítnutí žaloby. V rámci mimosoudního jednání účastníků souhlasil se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví navrženým žalobkyní (přikázáním nemovitosti do svého výlučného vlastnictví); spornou zůstala pouze výše přiměřené náhrady. Ta byla stanovena na základě revizního znaleckého posudku vypracovaného na návrh žalovaného. Posudkem byla zjištěna nižší cena předmětné nemovitosti, než kterou uváděla žalobkyně. Nelze proto považovat za plný úspěch žalobkyně, jestliže bylo soudem vyhověno ohledně navrhovaného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, aniž by bylo přihlédnuto k výše uvedeným relevantním okolnostem případu.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok I. a III. rozsudku odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 61 826,50 Kč a žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 59 826,50 Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, zda v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je žalující strana plně procesně úspěšná ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. (a přísluší ji tak náhrada účelně vynaložených nákladů řízení), pokud soud rozhodne o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví způsobem navrženým stranou žalující, aniž však přihlédne k dalším relevantním okolnostem projednávané věci.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. „měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.“
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí.“
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. Žalobkyně navrhovala v žalobě ze dne 21. 1. 2013 zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví přikázáním předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že výše přiměřené náhrady bude stanovena na základě znaleckého posudku. Žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 3. 2013 s žalobkyní navrženým způsobem vypořádání souhlasil a byl ochoten zaplatit žalobkyni částku 3 100 000 Kč, v rámci které by byla zohledněna přiměřená náhrada za spoluvlastnický podíl žalobkyně, ale i další vzájemné nároky mezi žalobkyní, jejími rodiči a žalovaným. Jinak navrhoval reálné rozdělení věci. Žalobkyně v podání ze dne 6. 9. 2013 trvala na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vyjádřeném v žalobě a požadovala zaplacení přiměřené náhrady ve výši 1 715 000 Kč, přičemž tato částka vyplývala ze znaleckého posudku Jiřího Melicha, který předložila jako důkaz. Jelikož žalovaný s výší náhrady při jednání konaném dne 17. 9. 2013 nesouhlasil, byl soudem prvního stupně ustanoven znalec František Krch. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí není dobře možné a byla stanovena výše vypořádacího podílu na částku 1 521 167 Kč. Žalovaný rozporoval rovněž tuto výši přiměřené náhrady a na jeho návrh byl zpracován revizní znalecký posudek, na základě kterého byla stanovena výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně na částku 1 400 000 Kč. V závěrečném návrhu před soudem prvního stupně při jednání konaném dne 30. 9. 2015 souhlasila žalobkyně s přikázáním předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného za přiměřenou náhradu ve výši 1 400 000 Kč. S tímto způsobem vypořádání souhlasil rovněž žalovaný, ale žádal částku stanovenou jako přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalobkyně dále snížit o 250 000 Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné věci; tento nárok byl soudem prvního stupně zamítnut jako nedůvodný.
Ze shora uvedeného se podává, že spornou byla mezi účastníky řízení především výše přiměřené náhrady. Žalovaný navrhoval i reálné rozdělení věci, ale po provedení důkazu znaleckým posudkem Františka Krcha dále požadoval pouze přikázání předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Žalobkyně žádala vyplacení přiměřené náhrady ve výši 1 715 000 Kč, s čímž žalovaný nesouhlasil a na základě jeho procesní obrany byla výše přiměřené náhrady stanovena na částku 1 400 000 Kč. Avšak nárok žalovaného na snížení této částky o dalších 250 000 Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné věci byl soudem prvního stupně zamítnut jako nedůvodný. Je nutné rovněž přihlédnout k jednání žalobkyně a žalovaného před podáním žaloby, v rámci kterých obě strany souhlasily se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak spornou zůstala výše přiměřené náhrady. Z výše uvedeného se podává, že i žalovaný měl částečný úspěch ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř., a to především s přihlédnutím k částečně úspěšné procesní obraně ohledně výše přiměřené náhrady. Na základě shora uvedeného lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v poměru 80:20, a tudíž žalobkyni přísluší náhrada 60 % účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně.
V rámci odvolání žalobkyně brojila proti výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a s přihlédnutím k tomuto rozhodnutí dovolacího soudu byla v tomto svém požadavku částečně úspěšná. Žalobce žádal v odvolání snížit přiměřenou náhradu o částku 250 000 Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné věcí, tento nárok žalovaného však byl zamítnut jako nedůvodný. Tedy i v rámci odvolacího řízení lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v poměru 80:20, a tudíž žalobkyni přísluší náhrada 60 % účelně vynaložených nákladů řízení před odvolacím soudem.
Jelikož odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím podle §142 odst. 1 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Protože odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení správně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 92 573,88 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 572,70 Kč, celkem tedy 108 146,58 Kč [§243d písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Náklady řízení žalobkyně v projednávané věci jsou představovány odměnou za zastupování žalobkyně a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč.
Pro určení odměny za zastupování žalobkyně byla stanovena tarifní hodnota věci podle §8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „advokátní tarif“) z 1/3 obvyklé ceny předmětné nemovitosti, tedy z částky 1 400 000 Kč, tudíž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 13 900 Kč (§7 bod 6. advokátního tarifu).
Mimosmluvní odměna za zastupování před soudem prvního stupně náleží žalobkyni za 8 úkonů právní služby, přičemž za 6 úkonů náleží mimosmluvní odměna ve výši sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle §6 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, za 1 úkon ve výši dvounásobku sazby z tarifní hodnoty (účast na jednání dne 30. 9. 2015 v délce více než 2 hodiny) podle §6 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. g) a za 1 úkon právní služby ve výši ½ sazby ze jeden úkon z tarifní hodnoty (odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně o přiznání znalečného) podle §6 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c), celkem tedy 118 150 Kč. Odměnu zástupce rovněž tvoří paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za 8 úkonů právní služby 2400 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je nutné přiznat zástupci žalobkyně náhradu za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a jízdné zástupce žalobkyně za 3 jízdy vykonané osobním automobilem k soudu prvního stupně na trase Hradec Králové – Rychnov nad Kněžnou a zpět v celkové délce 255 km ve výši 1 630 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně je advokát, který je plátcem DPH, tvoří náhradu nákladů řízení rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 25 909,80 Kč podle §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., celkem tedy 149 289,80 Kč.
Celkem činí náklady žalobkyně před soudem prvního stupně 154 289,80 Kč (149 289,80 Kč + 5 000 Kč jakožto zaplacený soudní poplatek), přičemž ze shora uvedeného se podává, že žalobkyni náleží náhrada 60 % této částky, tedy 92 573,88 Kč.
Mimosmluvní odměna za zastupování před odvolacím soudem náleží žalobkyni za 1 úkon právní služby ve výši sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle §6 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a za 1 úkon právní služby ve výši ½ sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle §6 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, celkem 21 450 Kč. Odměnu zástupce rovněž tvoří paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalované je advokát, který je plátcem DPH, tvoří náhradu nákladů řízení rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4 504,50 Kč podle §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., celkem tedy 25 954,50 Kč. Žalobkyni náleží 60 % z této částky, tedy 15 572,70 Kč.
Neobstojí námitka dovolatele, že vyjádření žalobkyně ze dne 6. 9. 2013 se netýkalo projednávané věci a tudíž by jí za tento úkon právní služby neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. I v tomto vyjádření totiž žalobkyně kromě jiného uplatňuje svá práva týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, např. se vyjadřuje k obvyklé ceně vypořádávané nemovitosti a předkládá soudu znalecký posudek stanovující obvyklou cenu předmětné nemovitosti.
Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 121 653 Kč.
Podle §148 odst. 1 o. s. ř. „stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.“
Ze shora uvedeného vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně (v rámci kterého vznikly náklady státu) lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v poměru 80:20. Tudíž žalobkyně je povinna zaplatit 20 % nákladů řízení, které vznikly státu, a žalovaný 80 % těchto nákladů. Jelikož v tomto řízení vznikly náklady státu v celkové výši 124 653 Kč, přičemž žalobkyně již zaplatila zálohu na tyto náklady ve výši 500 Kč a žalovaný ve výši 2 500 Kč, je žalobkyně povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 24 430,60 Kč (jako 20 % z částky 124 653 Kč po odečtení zálohy zaplacené žalobkyní) a žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 97 222,40 Kč (jako 80 % z částky 124 653 Kč po odečtení zálohy zaplacené žalovaným).
V rámci dovolacího řízení byl žalovaný úspěšný jen částečně (a to ve výši ½ požadavku žalovaného), neboť požadoval, aby byl stanoven částečný úspěch žalovaného v řízení před soudy nižších stupňů k částečnému úspěchu žalobkyně v řízení, a to v poměru 50:50. Nejvyšší soud sice uzavřel, že žalovaný byl částečně úspěšný v řízení před soudy prvních stupňů, avšak úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v řízení před soudy nižších stupňů byl stanoven v poměru 80:20, tedy žalovaný byl úspěšný pouze v ½ svého požadavku. Jelikož žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a žalovaný byl úspěšný pouze částečně co do ½ svého požadavku, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím, může se stát domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně nebo stát domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu