ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3799.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3799/2017-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. Z. , zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným 1) P. Z. , a 2) J. A. , zastoupenému Mgr. Adrianou Füleovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 153/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 17 Co 102/2016-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Leoše Viktorina.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 6 C 153/2014-154, určil, že nemovité věci pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace, a pozemek zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. P., zapsané u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště P., náleží do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) - „SJM“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 17 Co 102/2016-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného 1) jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
K věci se uvádí: Předmětné pozemky koupil žalovaný za trvání manželství s žalobkyní; nepodařilo se mu prokázat, že by šlo o některý z případů tzv. zákonné výluky ze SJM. Žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala podle obsahu spisu dopisem z 18. 2. 2014 žalovaného 1) k jednání o vypořádání SJM; v dopise jako předmět SJM uvedla k vypořádání i pozemky „zapsané u kat. úz. P.“. Na to reagoval žalovaný 1) dopisem ze 4. 3. 2014, ve kterém žádal odložení jednání o dva měsíce, neboť za tuto dobu „již vychladnou oboustranné emoce“ a dohoda bude možná. Dne 30. 5. 2014 pak žalovaní uzavřeli předmětnou, rukou psanou kupní smlouvu, a další smlouvy na ni navazující. Žalobkyně poté namítla relativní neplatnost a podala žalobu o určení, že pozemky jsou součástí SJM; soud žalobě vyhověl.
K dovolání žalovaného 1):
Žalovaný 1) ohledně přípustnosti dovolání cituje §237 o. s. ř., aniž by výslovně důvody přípustnosti dovolání specifikoval; z obsahu dovolání se podává, že tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, podle kterého je třeba naléhavý právní zájem na určení posuzovat ke dni rozhodování soudu. Žaloba byla podána v době, kdy ohledně sporné nemovitosti probíhalo u katastrálního úřadu vkladové řízení, které však již bylo ke dni rozhodování soudu skončeno. Přitom žalobkyně žalobu, resp. tvrzení o naléhavém právním zájmu, nezměnila.
Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení však byl jasně dán tím, že tvrdila, že právní stav evidovaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečným poměrům, a pozemek je součástí SJM (a tudíž – implicitně, je jejich bezpodílovou spoluvlastnicí; věci v SJM jsou předmětem spoluvlastnictví bez podílů). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve smyslu §80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovité věci, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (uveřejněný pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2439/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 297/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2187/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3947/2015]. Tento stav tu byl po celou dobu řízení; napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel dále tvrdí, že při posouzení dobré víry žalovaného 2) odvolací soud sice odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 2219/12, ale vybral si z něj jen pro jeho odůvodnění vyhovující část. Nevzal totiž v úvahu délku doby, která uběhla od zápisů vlastnického práva žalovaného 1) k pozemkům do katastru nemovitostí, a že žalobkyně se mohla účastnit katastrálních řízení, zejména když sama uvedla, že se zúčastnila uzavírání obou smluv 31. 5. 1995 a 4. 11. 1997 a podílela se na úhradě kupních cen.
V citovaném nálezu Ústavního soudu se uvádí: „V rámci těchto skutečností bude nutno vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva; okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo…“
V dané věci došlo k zápisu výlučného vlastnictví žalovaného 1) v době, kdy trvalo jeho manželství s žalobkyní (1995, 1997), které bylo pravomocně rozvedeno k 25. 1. 2014. Při hodnocení postupu žalobkyně je tak třeba přihlédnout ke specifickým rysům vztahů mezi manžely, které ovlivňují i uplatňování vzájemných nároků v majetkových věcech. Ty ostatně uznává i zákonodárce, který tradičně stanoví, že dokud manželství trvá, mezi manžely promlčecí doba nezačne běžet ani neběží (§646 o. z.). Ostatně Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že uvedenou okolnost je třeba vzít do úvahy; i z toho se podává, že není jediná a rozhodující. Ve světle uvedené skutečnosti dovolací soud nemá za to, že by se soudy v nalézacím řízení od jmenovaného nálezu odklonily.
Patrně do souvislosti s uvedenou výtkou lze uvést tvrzení, nepřiřazené k žádnému dovolacímu důvodu, že žalobkyně se nepokusila o zápis svého vlastnického práva k pozemkům a souhlasila s tím, aby žalovaný 1) vykonával sám svoje vlastnická práva k nim; z toho měla značný prospěch, byla na žalovaném 1) finančně závislá. Taková skutečnost však není v manželství neobvyklá a na skutečné vlastnické vztahy nemá vliv.
Dále žalovaný 1) uvádí, že při hodnocení dobré víry žalovaného 1) a 2) odvolací soud také pochybil, jestliže uvedl, že oba žalovaní jsou dlouholetí přátelé a oběma jim byl znám jejich rodinný stav; neuvádí však, jaký důvod přípustnosti dovolání by tu měl být naplněn. Nicméně postup soudů v nalézacím řízení není s judikaturou dovolacího soud v rozporu.
Není sporu o tom, že podle judikatury podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). V projednávané věci však byl spor o dobrou víru žalovaného 2).
Je-li nabyvatel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že stav evidovaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu. Dobrá víra tu není, jestliže se nabyvatel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že zápis práva v katastru odpovídá skutečnému stavu (viz obdobně pro držbu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Sama skutečnost, že žalovaní jsou přátelé z mládí [to vyplývá z výpovědi žalovaného 2), kterou žalovaný 1) nezpochybnil], by jistě k uvedenému závěru nedostačovala. Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, však vzal do úvahy i další skutečnosti, a poté, co je komplexně zhodnotil, učinil závěr o nedostatku dobré víry žalovaného 2) – tyto skutečnosti jsou uvedeny na str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a ve svém souhrnu při zachování obvyklé opatrnosti si musel být žalovaný 2) vědom toho, že jde o velmi nestandardní jednání. Úvaha o nedostatku dobré víry žalovaného 2) tak není zjevně nepřiměřená.
Soud dále údajně vycházel z výpovědi žalovaného 1), ačkoliv ten nebyl v řízení vůbec vyslechnut, byť tak navrhoval. Že by soud vycházel z účastnické výpovědi tohoto žalovaného, však z rozhodnutí nevyplývá, stejně jako ze spisu není patrné, že by chtěl být v řízení před soudem prvního stupně jako účastník vyslechnut.
Nicméně odvolací soud uvedl: „Jak shodně uvedli oba žalovaní, oba jsou dlouholetí přátelé a oběma byl znám i jejich rodinný vztah. Za situace, kdy žalovanému 2) s ohledem na dlouholeté osobní kontakty s žalovaným 1) muselo být zřejmé, že nemovitosti nabyl žalovaný 1) za trvání manželství s žalobkyní…“
Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně neučinil, a odvolací soud dokazování, které by mu umožnilo učinit vlastní zjištění, neprováděl. Žalovaný 2), slyšený jako účastník řízení, uvedl, že se s žalovaným 1) od roku 1983 „prakticky neviděli“, že žalovaný 1) jen později zastupoval jeho bývalou manželku v rozvodovém řízení, a až později se ozval s nabídkou na prodej nemovitosti; dále uvedl, že nevěděl, zda je žalovaný 1) ženatý a že se o tom spolu nebavili (č. l. 130v.). Soud prvního stupně pak „na okraj“ konstatoval, že se jeví velmi nepravděpodobné, že žalovaný 2) údajně nevěděl o manželství žalovaného 1), neboť se znali již od dětství, žalovaný 1) poskytoval manželce žalovaného 2) právní služby a „byla zde prezentována značná míra důvěry mezi žalovanými, apod.“ (č. l. 159). Neopřel však nedostatek dobré víry o znalost rodinných poměrů, ale o jiné skutečnosti v rozsudku uvedené.
To, co uvádí v této souvislosti odvolací soud, nemá oporu v obsahu spisu; odvolací soud tak vyšel částečně z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně, aniž si pro takový postup sjednal podmínky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 a judikaturu tam uvedenou). Nicméně odvolací soud se jinak výslovně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně dobré víry žalovaného 2); tyto závěry ze znalosti rodinných poměrů nevycházely (soud se o věci zmínil jen „na okraj“) a nebyly zjevně nepřiměřené. Rozhodnutí odvolacího soudu, založené na akceptaci právního hodnocení i skutkových zjištěních soudu prvního stupně, tak obstojí i bez uvedených sporných pasáží.
Žalovaný 1) dále tvrdí, že v řízení navrhoval celou řadu důkazů, zejména k majetkovým poměrům žalobkyně, které však provedeny nebyly. Nebyly ani zamítnuty, byly jednoduše opomenuty, a tím došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Takový postup je v rozporu i s nálezem ze dne 4. 9. 20002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ve kterém Ústavní soud připomněl svoji konstitutivní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu.
Tvrzení však neodpovídá obsahu spisu; ostatně není zřejmé, co by mělo být důkazem o majetkových poměrech žalobkyně zjištěno (žalobkyně netvrdila, že by vynaložila na sporný pozemek vlastní prostředky). V první řadě je třeba upozornit na koncentraci řízení (§119a odst. 1 o. s. ř.); o té byli účastníci řádně poučeni (č. l. 149) a všichni, včetně žalovaného 1) uvedli, že „již netvrdí nové skutečnosti ani nenavrhují provedení dalšího dokazování“. Jediný důkazní návrh, který soud opomenul, učinil žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě z 18. 9. 2015, (č. l. 95); uváděl, že v jiných řízeních žalobkyně uváděla, že sporné pozemky jsou v jeho výlučném vlastnictví, a navrhoval důkaz spisy Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Prostějově. Nicméně při jednání dne 23. 9. 2015, při kterém byl poučen o povinnosti tvrzení a důkazní ohledně vlastnictví sporných pozemků, navrhoval jen výslech svědka A. S., a ten byl při jednání 29. 10. 2015 proveden (během něho soud zaprotokoloval, že žalovaný napovídal šeptem svědkovi, že peníze, které mu měl svědek poskytnout, byly darem – č. l. 130). Žalovaný 1) poté prohlásil, že další dokazování je nadbytečné (č. l. 131). Při závěrečném jednání 12. 11. 2015 pak soudu předložil několik dokumentů, jejich obsah soud konstatoval a založil je do spisu; do protokolu poté uvedl, že nemá další důkazní návrhy.
Jedinými „opomenutými“ důkazními návrhy tak mohly být návrhy na provedení důkazu uvedenými soudními spisy. Dovolací soud však nemohl přehlédnout, že dovolatel, který je advokátem, sám tento důkazní návrh již neopakoval a výslovně v dalším řízení uvedl, že další dokazování je nadbytečné. Navíc samotná okolnost, která tak měla být zjištěna, není pro právní posouzení věci podstatná. Soud není vázán právním posouzením věci, předloženým účastníky („iura novit curia“); to, co si žalobkyně o právních vztazích myslela, tak není rozhodující. Zde je významné to, že pozemky byly nabyty za trvání manželství, dále to, co žalovaný 1) tvrdil o prostředcích, za které pozemky nakoupil, jaké k tomu předložil důkazy a jak je soud vyhodnotil; i kdyby tedy šlo o prostředky poskytnuté svědkem S., nebylo prokázáno, že by šlo o darování, a tudíž o výlučný majetek žalovaného 1); tento ostatně závěr dovolání výslovně nenapadá.
Při zvážení těchto skutečností dovolací soud dospívá k závěru, že pokud soud prvního stupně neprovedl důkaz uvedenými spisy a v rozhodnutí neuvedl důvod opomenutí, nejde o vadu řízení a případ tzv. opomenutých důkazů; i kdyby snad o vadu řízení šlo, nemohla by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Už vůbec by tu nemohla být založena přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou, na kterou dovolatel poukazuje; ta totiž zjevně nepředpokládá, že o opomenutý důkaz by šlo v případě, že ten, kdo jej navrhl, později výslovně prohlašoval, že provedení dalších důkazů nežádá, resp. že by bylo nadbytečné.
K tvrzení žalovaného1), že v 1. stupni rozhodoval ve věci předseda senátu, který byl spolužákem žalobkyně a je jejím kamarádem, se uvádí, že nápravu tu poskytuje žaloba pro zmatečnost; dovolací soud by se jí mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3679/2007).
K dovolání žalovaného 2):
Žalovaný 2) v dovolání uvedl, že „je přípustné podle §237 o. s. ř. a to z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Z obsahu dovolání vyplývá, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Tak tomu však není; odvolací soud nepopřel princip nabývání vlastnického práva v dobré víře v zápis katastru nemovitostí, potvrdil jen názor soudu prvního stupně, že okolnosti právního jednání měly v žalovaném 2) vyvolat pochybnosti o správnosti zápisu a že tak nebyl v objektivně posuzované dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému právnímu stavu. Posouzení, kdy je v konkrétní věci někdo v dobré víře, judikatura obecně řešit nemůže, a proto ani toto posouzení s ní nemůže být v rozporu. Přesto dovolací soud připouští zpochybnění závěru o dobré víře, učiněného v nalézacím řízení (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně), pokud by byl „zjevně nepřiměřený“ (viz výše); tak tomu v dané věci není.
K jednotlivým námitkám lze poznamenat: Žalovaný 2) uvádí, že nebyl povinen vyvíjet aktivitu ke zjištění, že zápis vlastnického práva žalovaného 1) k pozemkům v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti, a že tak byl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru. Tomu by bylo možno přisvědčit, pokud by právní jednání mezi žalovanými, blízkými přáteli z mládí, neprovázely nestandardní okolnosti (opět viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně).
Žalobkyně podle žalovaného 2) nejednala v souladu se základní zásadou soukromého, resp. občanského práva, a to že právo náleží bdělým, neboť po dobu téměř dvaceti let ponechala nesprávný zápis v katastru nemovitostí. K tomu se poznamenává, že obecně by taková skutečnost šla k tíži žalobkyně; ovšem jednak je tu specifikum manželských vztahů a také skutečnost, že žalobkyně si nemusela být skutečných právních poměrů vědoma, neboť úprava nabývání do SJM může být pro laika málo srozumitelná. Nicméně tato skutečnost není sama o sobě rozhodující, je třeba ji vidět v souvislosti se všemi okolnostmi dané věci. I v případě, že skutečný („naturální“) vlastník o soulad stavu katastru se skutečnými právními poměry nedbá, nemůže nedostatek jeho aktivity zhojit nedostatek dobré víry nabyvatele věci. Rozhodující je tedy závěr o nedostatku dobré víry, nikoliv o nedostatku aktivity vlastníka; ta je totiž sankcionována již tím, že vlastníkem jeho věci se stane dobrověrný nabyvatel.
Za „alarmující“ dovolatel považuje zpochybnění jeho dobré víry tím, že kupní smlouva se žalovaným 1) byla sepsána ručně, a odkazem na smluvní podmínky, které však nijak neodporovaly principu smluvní volnosti a právnímu řádu. Soudy v nalézacím řízení však nezpochybnily platnost smlouvy; ostatně při nabytí od neoprávněného se s platností smlouvy počítá, pokud by smlouva platná nebyla, pak by šlo o nabytí na základě neplatné smlouvy, které zákon nepřipouští (k tomu viz např. L. Vrzalová in Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. Praha; C. H. Beck, 2013, s. 37), a o nabytí na základě dobré víry by nemělo smysl uvažovat. Soud pak vycházel z komplexu skutečností, na jejichž základě měl dobrou víru za vyloučenou, takže argumentovat nelze jen některými, vytrženými ze souvislosti. Jen na okraj tak lze poznamenat, že samotná okolnost, že smlouva o převodu lukrativní nemovitosti spojená s řadou neobvyklých vedlejších ujednání, kterou sepsal účastník, který je advokátem, byla sepsána ručně, je natolik neobvyklá, že zpravidla vyvolá otázky a pochybnosti o důvodech takového postupu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu