ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3947.2016.2
sp. zn. 22 Cdo 3947/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. I. V. a b) Ing. H. V. , zastoupených Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 4/5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 174/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, č. j. 12 Co 28/2016-372, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, č. j. 12 Co 28/2016-372, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2015, č. j. 4 C 174/2013-326, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 4 C 174/2013-326, určil, že studna na pozemku parc. č. 66/1 v k. ú. P., obec M., je v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví obou žalobců (výrok I.) a že nedílnou součástí rozsudku je Koordinovaný situační výkres zpracovaný M. H., č. zakázky 31/3, datum 6/2013 (výrok II.). Rozhodl také o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že předmětná studna byla vyhloubena v roce 1932 na pozemku parc. č. 66, který byl stejně jako pozemek st. pl. č. 19 s domem ve vlastnictví manželů R. Protože byli německé národnosti, jejich nemovitosti byly v roce 1945 konfiskovány a přešly do vlastnictví státu. Následně měly nemovitosti odlišné vlastníky, pozemek parc. č. 66 zůstal ve vlastnictví státu. V roce 1950 byl přidělen Čs. státním statkům, později Státnímu rybářství o. p. České Budějovice, dále Místnímu národnímu výboru Poběžovice a posléze svěřen do správy Obvodního ústavu národního zdraví Praha 9. Stavební parcelu č. 19 s domem nabyli přídělem manželé P., kteří nemovitosti v roce 1955 prodali Jednotě, okresnímu lidovému družstvu v Horšovském Týně. Ta je prodala kupní smlouvou z 15. 11. 1990 manželům J. a V. P. Po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se výlučnou vlastnicí nemovitostí stala V. P., která je kupní smlouvou z 24. 1. 2005 prodala žalobcům do podílového spoluvlastnictví každému id. 1/2.
Studna byla zřízena ve třicátých letech minulého století za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“), a byla součástí pozemku. Stavebníkem studny a vlastníkem pozemku byla tatáž osoba. K tomu soud prvního stupně uvedl, že zvláštním případem vybočujícím ze zásady superficies solo cedit bylo právo stavby, upravené nejdříve zákonem č. 86/1912 Sb., o právu stavby, který byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby. Podle zákona č. 88/1947 Sb. byla stavba součástí práva stavby a po zániku práva stavby připadla vlastníkovi pozemku. I když došlo k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 66 na jiný subjekt, svědčilo vlastníkovi domu právo stavby.
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 1951, stanovil, že stavby nejsou součástí pozemku a že stavby a pozemky jsou věci nemovité. Předmětná stavba studny se tak stala věcí nemovitou a jako věc určená k trvalému užívání s domem a pozemkem parc. č. 19 se stala příslušenstvím domu, nikoli příslušenstvím pozemku parc. č. 66. Studna nebyla trvale užívána (napojeným vodovodním řadem) vlastníkem pozemku parc. č. 66, ale vlastníky domu.
Po 1. 4. 1964 nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. 1950“), který v §119 odst. 2 definoval nemovitosti jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Judikatura považovala studnu za samostatnou věc, která je příslušenstvím věci hlavní. Jestliže studna byla příslušenstvím věci (domu), musela být samostatným předmětem práv a povinností.
Předmětná studna je tak podle okresního soudu samostatným předmětem právních vztahů, jde o věc nemovitou. Nachází se na pozemku parc. č. 66/1, původně ve vlastnictví stejného vlastníka domu. I když došlo k rozdělení vlastnictví k domu a k pozemku parc. č. 66, stavba studny je příslušenstvím domu podle §121 obč. zák. (ohledně studny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, a rozsudek z 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, který zdůrazňuje také hospodářský účel studny).
Soud prvního stupně uzavřel, že studna byla podle §119 obč. zák. nemovitou věcí, a proto se řídí režimem staveb zřízených před 1. 1. 2014 na pozemku jiného vlastníka. Vlastníkem stavby zřízené před 1. 1. 2014 je stavebník a není-li vlastník pozemku k tomuto datu totožný s vlastníkem stavby, zůstává stavba samostatným předmětem právních vztahů (§3055 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“). To se týká i studny, která je v dané věci stavbou, a tudíž samostatnou věcí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010).
Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl. Zdůraznil, že jeho rozhodnutí má oporu i v §1 odst. 1 o. z. a §2 odst. 1 o. z., podle kterého každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, a odpovídá i §10 odst. 2 o. z. podle kterého, není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon tak, aby se dospělo se zřetelem ke zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím ke stavu právní nauky a k ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. Podle jeho mínění byla-li „studna postavena stavebníkem, který byl totožný s vlastníkem pozemku č. 66 a současně i totožný s vlastníkem nemovitosti, pro jejíž účel studna byla vybudována, bylo by proti Listině základních práv a svobod a ústavnímu pořádku, aby bylo rozhodnuto jiným způsobem“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 12 Co 28/2016-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II., změnil ve výroku III. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení věci. Uvedl, že soud prvního stupně pečlivě posoudil otázku vlastnictví studny podle předešlých právních titulů a dřívějších právních předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, s tím, že předmětná studna není příslušenstvím domu žalobců. Jestliže byla studna zbudována před rokem 1950, stala se součástí pozemku, nebyla věcí v právním smyslu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že voda ze studny byla přiváděna do domu na pozemku parc. č. 19. Bylo prokázáno, že voda byla přiváděna do širokého okolí, nikoli jen do domu. Uvedený právní stav nemohl změnit ani zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, mohlo jít pouze o posouzení otázky, zda studna je součástí nebo příslušenstvím pozemku. K tomu žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000, který řešil shodnou problematiku studny zbudované před rokem 1950. Kromě toho také ustálená judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000) dovodila, že příslušenství může být převedeno na nového nabyvatele buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu, nepřechází však bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvách musí být vedle věcí hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, které jsou příslušenstvím. Žalobci nabyli vlastnictví k domu kupní smlouvou z 24. 1. 2005. Podle této smlouvy se převádí vlastnické právo k domu na pozemku č. 19 a také pozemek parc. č. 19 se všemi součástmi a příslušenstvím. Ohledně příslušenství však není právní úkon srozumitelný a určitý, neboť studna není ve výčtu součástí a příslušenství specifikována. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že je účelové a nedůvodné. Důvody uváděné žalovanou jsou důvody odvolací, nikoli dovolací. Žalovaná neuvedla judikaturu, která by měla být ve vzájemném rozporu. Rozsudek odvolacího soudu je správný a žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu není částečně v souladu s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Protože žalobci měli nabýt vlastnictví ke studni v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., Nejvyšší soud věc posoudil zejména podle tohoto občanského zákoníku – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Žaloba požadující určení vlastnického práva žalobců ke studni, která je na cizím pozemku, se opírá o tvrzení, že studna je příslušenstvím domu v jejich vlastnictví a jako takovou ji nabyli na základě smlouvy, kterou nabyli i vlastnické právo k domu; ve smlouvě se totiž uvádělo, že dům se převádí i s příslušenstvím. Jde nyní o to, zda o příslušenství opravdu šlo a zda tímto způsobem mohli žalobci vlastnické právo nabýt. Dovolací soud vychází ze zjištění učiněných v nalézacím řízení, že předmětná studna má takové parametry, že pro případ, že k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, byla ve vlastnictví někoho jiného než pozemek, na kterém se nachází, a ke spojení vlastnictví dosud nedošlo, je samostatným předmětem právních vztahů a že byla určena k užívání spolu s domem ve vlastnictví žalobců.
Dovolání zpochybňuje závěr, že žalobci nabyli studnu do vlastnictví od právních předchůdců, neboť ve smlouvě bylo uvedeno, že nabývají dům s příslušenstvím; tím měla být stavba na sousedním pozemku. Dovolatelka tvrdí, že podle judikatury věci tvořící příslušenství musí být v převodní smlouvě uvedeny a řádně identifikovány; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaný pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Rc 75/2004) - tam však nic takového uvedeno není - a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1053/96. V posledně uvedeném rozhodnutí se uvádí: „Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím“. Avšak vzhledem k tomu, že tento právní názor nebyl v praxi Nejvyššího soudu zcela respektován a byla i odlišná rozhodnutí, vycházející z toho, že příslušenství věci přechází na jejího nabyvatele „bez dalšího“, zabýval se touto otázkou velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku Rc 75/2004, vyslovil: „Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je předpokladem jejího přechodu na jinou osobu spolu s věcí hlavní písemné vyjádření vůle toto příslušenství převést“. V návaznosti na toto rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, uvedl „K platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, je-li příslušenstvím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nepodléhá, postačí k převodu písemné vyjádření, že věc se převádí s příslušenstvím“. Věcnou správnost právního názoru zde uvedeného potvrdil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. 5.2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaném pod č. 124/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Lze tedy uzavřít, že převáděla-li se v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 nemovitost výslovně s příslušenstvím, kterým byla stavba neevidovaná v katastru nemovitostí, postačoval písemný projev vůle převést příslušenství k tomu, aby přešlo na nabyvatele spolu s věcí hlavní. Není tedy v zásadě vyloučeno, aby takto přešlo i vlastnické právo ke studni, neboť ta se v katastru nemovitostí neeviduje.
Studna (je-li samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva) zřízená v době účinnosti OZO jako součást pozemku se později stala samostatným předmětem právních vztahů: „Ode dne účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. přestaly být stavby součástí pozemku, i když šlo o stavby zřízené za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2128/2011).
Z napadeného rozhodnutí nevyplývá dostatek údajů pro posouzení, zda studna byla a je příslušenstvím domu. „V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní. Jinak řečeno, okolnost, že věc je trvale užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití, nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku, šlo o věc hlavní a příslušenství. To platí i tehdy, jestliže zhotovitel věci ji budoval v úmyslu užívat ji společně s jinou věcí, jejímž (výlučným) vlastníkem však nebyl (resp. byl-li okruh spoluvlastníků obou věcí jiný“ – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 9673).
Sporná studna se měla stát příslušenstvím domu v době účinnosti obč. zák. 1950. Proto bylo třeba věc posoudit i podle tohoto zákoníku.
Příslušenství jsou vedlejší věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale užívalo (§27 obč. zák. 1950). Stavby nejsou součástí pozemku (§25 obč. zák. 1950, věta druhá). Ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším (§562 obč. zák. 1950).
Občanský zákoník 1950 nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1951 (§570). Do tohoto dne byla studna součástí pozemku (k tomu viz §417 - §419 OZO a jeho výklad např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99) a k 1. 1. 1951 se tak stala vlastnictvím vlastníka pozemku, na kterém byla zřízena. Podmínkou pro to, aby se – z právního hlediska nově vzniklá - věc stala k 1. 1. 1951 nebo později součást jiné věci, bylo, aby k tomuto dni nebo později byly obě věci, jak hlavní, tak vedlejší (zde dům a studna) ve vlastnictví stejné osoby či osob a aby vlastník obou věcí je určil ke společnému užívání.
V poměrech dané věci to znamená, že k 1. 1. 1951 se studna mohla stát příslušenstvím domu jen v případě, že vlastník pozemku, na kterém byla zřízena, byl k tomuto dni i vlastníkem tohoto domu. Rozdělené vlastnictví před tímto dnem, ale i kdykoliv později by totiž nutně vyloučilo možnost, aby se studna stala příslušenstvím domu, bez ohledu na to, že byla stále s domem užívána. Pokud by se totiž obě věci staly vlastnictvím jiných osob, poměr věc hlavní – příslušenství by tím zanikl. Pak by k tomu, aby o příslušenství šlo, muselo opět dojít ke splynutí vlastnictví studny jako samostatné věci a domu, a také určení studny za jeho příslušenství.
V dané věci však rozhodnutí obou soudů postrádají závěr o tom, kdo byl k 1. 1. 1951 vlastníkem studny (vzniklé jako předmět právního vztahu vlastnického téhož dne) a domu, jemuž sloužila. Soud prvního stupně patrně měl za to, že ke klasifikaci studny jako příslušenství stačilo, že byla s domem užívána. Ačkoliv konstatoval, že po roce 1945 došlo k rozdělení vlastnictví k domu a k pozemku, na kterém byla studna zřízena, nezabýval se tím, zda v době, kdy se studna mohla stát příslušenstvím, byla ve vlastnictví vlastníka domu. Ani odvolací soud takové zjištění neučinil. Není tedy zřejmé, zda v době mezi 1. 1. 1951 a zahájením sporu v roce 2013 byla splněna základní podmínka prohlášení věci za příslušenství jiné věci – vůle vlastníka obou věcí – a ostatně ani to, že např. v důsledku rozdělení vlastnictví k oběma věcem vztah věci hlavní a příslušenství později nezanikl. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, a je – bez zjištění vlastnických poměrů ke studni a domu po 1. 1. 1951 – předčasné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí mimo jiné o to, že vzhledem k okolnostem věci by jiné uspořádání poměrů mezi účastníky bylo – stručně řečeno – v rozporu s požadavkem spravedlnosti a dobrými mravy; to podepřel odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku i obecně na Listinu základních práv a svobod (viz str. 8 a násl. rozsudku). K tomu se uvádí: S odkazem na dobré mravy ani na hodnoty ovládající soukromé právo nelze v řízení o vydání rozhodnutí deklarujícího něčí vlastnictví založit vlastnické právo, není-li dána právní skutečnost je zakládající; soud nemůže měnit objektivně existující vlastnické poměry s odkazem na principy uvedené v §2 a násl. o. z. Nicméně dlouhodobou držbu vlastnického práva ke studni nemůže svémocně rušit ani její skutečný vlastník (je-li jím někdo jiný, než držitel – viz §1003 o. z.), ale musí se obrátit na soud s vlastnickou žalobou proti držiteli. V řízení o žalobě vlastníka pak může držitel podle okolností věci úspěšně namítat rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy.
K úvaze soudu prvního stupně o právu stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z., resp. zákona č. 88/1947 Sb., dovolací soud podotýká, že šlo o právo věcné k věci cizí; protože až do roku 1945 vlastnily všechny dotčené nemovitosti stejné osoby, není dovolacímu soudu zřejmé, jakou roli zde mělo hrát údajné právo stavby, zejména když mělo svědčit vlastníkovi domu č. p. 32, který však studnu zřizoval na vlastním pozemku a takové právo nepotřeboval; není ani zřejmé, jak mělo vzniknout (právo stavby vznikalo smlouvou a muselo být intabulováno). K právu stavby viz např. Krčmář, J.: Právo občanské. Práva věcná. 3. vydání, 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 277 a násl., dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1998, sp. zn. Odon 111/97.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu